Lyžování – ale třeba i filmy, muzika a nakonec i život sám – prý nikdy nebyly tak dobré jako v padesátých a šedesátých letech. Nebo snad sedmdesátých? Osmdesátých? Nevadí. Starší čtenáři si třeba zavzpomínají, mladší se možná něco dozví.
Ačkoli se Ameriky druhá světová válka dotkla jen nepřímo, bezprostředně po jejím skončení se v tamních bankách neprohýbali ochotou, když k nim zašel nějaký génius s nápadem půjčit si na rozjezd lyžařského areálu. Většina průmyslových zdrojů, včetně třeba ocelových lan, mířila přednostně do poválečné výstavby; dokončení před válkou rozestavěných a už notně prorezlých vleků tak zůstávalo dál nadlouho u ledu. Všude se ale našla nějaká konopná lana, také kladky a motory ze starých náklaďáků. A tak v roce 1948, kdy v Československu startoval rudý puč, za velkou louží se už točilo bezmála tisíc jednoduchých, často provazových vleků – třikrát víc než před válkou. V kalifornské Sierra Nevadě anebo ve východoamerickém New Hampshire bylo v té době tolik skiareálů, kolik už nikdy potom.
Prakticky veškerá horská krajina vhodná pro výstavbu středisek byla ve vlastnictví státu. Vládní lesní správa, odhodlána propagovat využití přírody i jinak než jen k farmaření a dřevorubectví, nadšeně podporovala každého zájemce o pronájem pozemků pro skiareál s podobnou vervou, s jakou o půlstoletí později stejné záměry metla ze stolu.
Lyžování v severní Americe bylo odjakživa zakládáno a provozováno dobrodružnými solitéry. Na rozdíl od Alp, kde horský byznys zůstává většinově komunitním podnikáním, američtí provozovatelé už od pionýrských dob vlastnili vleky, lyžařské školy, restaurace a hotely, a rozhodovali si o marketingu celého místa vesměs sami. Spousta odhodlaných průkopníků s jistým troufalým snem v hlavě přicházela do hor přímo z jednotek legendární Desáté horské divize americké armády, v níž nasazovali životy v krvavých bitvách italských Alp. A svůj sen – živit se něčím okolo lyžování – si navzdory svým prázdným kapsám obvykle dokázali plnit. Provozovali obchody a hotely, jiní vyučovali lyžování. Ještě jiní se naučili stavět vleky, projektovat sjezdovky – a založili si vlastní skiareál. Aspen, Vail a řada dalších středisek vznikla právě takhle.
Tehdejšímu zámořskému lyžování vévodila trojice resortů vzniklých ještě před válkou – Sun Valley, Stowe a Mont Tremblant. V roce 1950 se Stowe sebevědomě prohlásil středobodem východoamerického sjezdování, a po právu. Umístěn na východním úbočí nejvyššího vermontského kopce Mount Mansfield, přezdívaného Nose, Stowe nabízel nejlepší sjezdovky široko daleko. Nejslavnější se jmenovala Nose Dive – ve slovníkovém překladu Pád střemhlav, v tom lokálním Sešup z Nosu. Prudkou trať se zrádně lomenými zatáčkami v úzkém lesním průseku vytýčil místní lyžařský evangelista Charlie Lord s přidělenou partou vojáků dlouho předtím, než na kopci vyrostly sedačkové lanovky, chaty a restaurace; vymýšlel ji na ještě divoce zarostlém kopci bez jediného vleku.
Doživotní stoweský rezident a patriot Charlie Lord později vzpomínal: „Nejde spočítat, kolikrát jsme museli vyšlapat nahoru a spustit se příkrým padákem v divokém porostu dolů, než jsme se zatáčkami trefili tam, kam jsme potřebovali. Měli jsme tehdy jen sekery, pily a trochu dynamitu – kde jsme mohli, skalám jsme se raději vyhnuli ostrou objížďkou. Trasu sjezdovky jsme změnili možná sedmkrát. Dnešní černá Nose Dive, už o mnoho širší a s upraveným terénem, je slabým odvarem toho, čím byla ve třicátých letech, když jsme ji klestili divočinou. V některých úsecích byl průsek úzký sotva pět šest metrů. Jezdilo se ale vesměs velmi opatrně – neměli jsme techniku ani dobré vybavení. Naší technikou byla hrubá síla, neznalost věcí a sázka na unavené štěstí.“
Sjezdovka byla otevřena v roce 1934, první vlek blízko ní až o řadu let později. Pamětník Lord: „Hodně zim jsme museli kopec šlapat po svých; na lyžích se stoupacími pásy nám to zabralo skoro hodinu. Taky jsme ale měli sjezdovku pro sebe – na svahu bývalo sotva deset lidí. V roce 1941 jsme sehnali provazové lano a benzínový motor z vojenského Jeepu. Byla válka, a tak jsme potřebovali povolení od armády, abychom mohli vlek postavit a motor použít. Uvedli jsme, že sjezdovka slouží jako rekreační zařízení pro armádní personál, a povolení jsme dostali. Kdykoli se pak objevil někdo v uniformě, pouštěli jsme ho lyžovat zdarma. Otevřeno jsme mívali dost chaoticky, tak čtyři nebo pět hodin denně a jeden den v týdnu jsme měli zavřeno. Nikdo si však nikdy nestěžoval, všichni jsme byli šťastní, že můžeme jezdit. Byla to zlatá doba.“
Zámožný pojišťovací magnát Cornelius Vander Starr, rodák z Chicaga, jenž zbohatnul v Šanghaji, kde v roce 1919 založil největší pojišťovnu světa AIG, nalil ke stáru část svého jmění právě do expanze lyžování na vermontském Nosu. Starrovy peníze učinily ze Stowe padesátých a šedesátých let centrum nejen amerického, ale vpravdě i světového závodního lyžování – to, čím se staly Vail a Beaver Creek v pulsujících devadesátkách. Starr nepokrytě uplácel tehdejší lyžařské hvězdy, jež na něco takového nebyly zvyklé, aby jezdily závodit na jeho kopec. V roce 1954 řada evropských potentátů coby čestných hostů historického závodu Arlberg-Kandahar nemohla rozdýchat, že v ikonické alpské soutěži nestartují největší sjezdařská esa jako Toni Sailer, Anderl Molterer nebo Adrien Duvillard. Nedalo se nic dělat – pánové totiž závodili za Starrovy dolary ve Stowe.
Jiný bohatý chicagský rodák, průmyslník a filantrop Walter Paepcke spolu se svým švagrem Paulem Nitzem (významným americkým politikem, později asistujícím Reaganovi při uzbrojení Sovětů) poskytli v roce 1946 ustavující vklad do společnosti Aspen Skiing Corporation. Tamní bývalí závodníci v čele s rakouským imigrantem Friedlem Pfeiferem a 17násobným americkým šampionem Dickem Durrancem proklestili na aspenském kopci první tratě a postavili na něm ve své době nejdelší sedačku světa. Dva roky nato magnát Paepcke učinil z Aspenu kulturní a hudební centrum letního turismu, když v něm uspořádal místo světové oslavy dvoustého výročí narození spisovatele Johanna Wolfganga Goetheho. Jména jako Albert Schweitzer a řada dalších intelektuálních a kulturních ikon zaplavila v té době neznámé hornické městečko schované v jakémsi údolí coloradských Skalnatých hor. Rok nato tu Paepcke založil světoznámý Aspen Institute a stejného roku mezinárodní lyžařská federace FIS svěřila Aspenu pořadatelství lyžařského mistrovství světa, prvně v historii konaného mimo Evropu.
Aspen tak srovnal krok s tehdejšími lídry mezi destinačními resorty, Sun Valley a Stowe. Zlatá éra lyžování právě startovala.