Praktické ukázky, jak se americká střediska potýkají se stále četnějším skialpinistickým pohybem svých návštěvníků do kopce.
V rámci příprav na uplynulou sezónu a rovněž v reakci na zřetelně rostoucí poptávku rozšířilo vermontské středisko Sugarbush nabídku svých skialpinistických výstupových tras. Zatímco stoupání do kopce v rámci jejich areálu zůstalo bezplatné, střediskové vedení – poté, co v průběhu let zažilo několik karambolů týkajících se lyžařů stoupajících po sjezdovce do kopce – upřesnilo výstupové koridory a časový rámec pro stoupání na svých sjezdovkách na Lincoln Peaku a poprvé vybudovalo výstupovou trasu na svém druhém kopci Mount Ellen, kam mají skialpinisti přístup 23 hodin denně, přičemž stoupání do kopce není povoleno jen během 16. hodiny kvůli rolbování.
Věci však nešly podle plánu a hned zkraje sezóny přibylo několik nových karambolů. Sugarbush tak 20. ledna 2022 vydal výzvu k omezení skialpinistického provozu a na svém Facebooku a Instagramu zveřejnil zprávu, v níž mj. stálo: „S okamžitou platností pozastavujeme možnosti skialpinistického výstupu na Lincoln Peak a Mt. Ellen mimo provozní dobu vleků. Bohužel jsme v této sezóně zaznamenali několik incidentů, kdy lyžaři nedodržovali naše pokyny pro bezpečné výstupy do kopce. Žádáme vás, abyste pomohli šířit informace o našich zásadách pro skialpinistické výstupy a správné etiketě, a doufáme, že výstupové trasy v blízké budoucnosti opět otevřeme.“
Co se dělo dál, nebylo těžké předvídat: z místní komunity ortodoxních skialpinistů se strhla lavina rozvášněných komentářů. Konečný efekt byl však povzbudivý: „Dostali jsme užitečnou zpětnou vazbu,“ nechalo se slyšet vedení střediska. A skialpinistický provoz byl obnoven ve své původní verzi už o tři dny později.
Středisko přiznalo, že „užitečná“ zpětná vazba nebyla zdaleka jen pozitivní; skialpinističtí nadšenci houfně vyjadřovali hněv, zklamání, zoufalství a odmítání. Zazněla od nich však také ochota spolupracovat s personálem střediska a brát za své chování osobní odpovědnost – a to podle tamního provozního manažera nakonec ovlivnilo rozhodnutí rychle znovuotevřít skialpinistické výstupové trasy v plném rozsahu.
Stejné problémy, víc lidí
Sugarbush samozřejmě není jediným horským střediskem, kde se lyžaři dožadují možností stoupat po sjezdovkách v protisměru. A jak upozorňuje Ryan Lavoie, ředitel řízení rizik pojišťovny MountainGuard, která pojišťuje mnoho tamních skiresortů, ani samotný akt lyžařského výstupu do kopce, ani problémy s ním spojené nejsou ničím novým. „Co však je nové, je explozivní růst výskytu skialpinistů ve střediscích v posledních zhruba pěti letech – a rozhodně, pokud jde o pandemii, v posledních dvou letech,“ dodává.
Podle severoamerické asociace horských středisek je skialpinismus v areálech nejrychleji rostoucím segmentem lyžařského a snowboardového odvětví. Skialpinismus (oficiálně skimo – ski mountaineering) se v roce 2026 stane olympijským sportem. Jen středisko Aspen má na svém e-mailovém seznamu přes 7 tisíc lidí, kteří odebírají aktuální informace o stavu skialpinistických tras v oblasti. Prakticky na každý větší lyžařský kopec se pravidelně konají výstupy za úsvitu před otevřením vlekového provozu, jinde se o ně lyžaři alespoň pokoušejí. Přístupy řešení skialpinistického provozu se však liší v závislosti na povaze jednotlivých středisek.
Když dojde ke konfliktům
Někdy se horští provozovatelé a svobodomyslní nadšenci dostávají do střetu. Několik stoupajících skialpinistů se odchýlí od určených tras; někteří si s sebou na sjezdovky berou psy, i když to není povoleno; jiní lyžují příliš blízko rolbám a lanům navijáků. Například v uplynulé sezóně byli silně medializovanými situacemi lyžující pytláci v Eagle Pointu v Utahu a skialpinistická akce v Black Mountain v New Hampsire, kde veřejná konzumace alkoholu ohrozila licenci tamního střediska na prodej alkoholu, navíc účastníci setrvale nerespektovali střediskový poplatek 10 dolarů za výstupy po skialpinistických trasách.
Obě lyžařská střediska reagovala rychle a důrazně prostřednictvím příspěvků na sociálních sítích, v nichž popsala své reakce na tyto incidenty. Eagle Point, který se nachází na soukromém pozemku, zahájil vyšetřování celé záležitosti spolu s místní policií. Středisko Black Mountain do konce zimy pozastavilo možnosti skialpinistických výstupů pro ty, kteří neměli sezónní skipas. Na sociálních sítích se ozvali skialpoví nadšenci – ale i ti, kteří se o lyžování příliš nezajímají – a mnozí dotčená střediska nevybíravě kritizovali. Ani v jednom případě nebyl výsledek ideální, což podsouvá otázku: Jak mohou horská střediska podpořit lepší spolupráci s odjakživa existujícími vyznavači skialpinismu, kteří tu vždy budou?
Minimalizujte třenice. Coloradské středisko Sunlight Mountain Resort, jež vychází ze skialpinistických zásad, které uplatňují někteří jeho větší sousedé, využívá vzdělávání jako nástroj k minimalizaci třecích ploch. Tamní ředitel marketingu a prodeje Troy Hawks k tomu uvádí: „Nevidíme důvod, proč tuto bezpochyby vlivnou demografickou skupinu odmítat. Ale vidíme hodnotu v jejich vzdělávání. Učíme naše skialpinisty, že cílem střediskového programu skialpinistických skipasů je zachovat si právo na výstup našimi svahy a zároveň předcházet nehodám a zraněním, jakož i navázat a udržovat vzájemný komunikační dialog.“
Další oblast pro osvětu vidí Hawks v rozšířeném mylném názoru, že střediska nacházející se na státních pozemcích nemají právo omezovat nebo limitovat přístup veřejnosti: „Podmínkou povolení je, že střediska musí každoročně předkládat provozní plán ke schválení lesní správě. V těchto provozních plánech jsou zahrnuta pravidla pro bezpečné stoupání do kopce, přičemž každé středisko má své vlastní skialpinistické zásady vycházející ze specifických provozních potřeb areálu, bezpečnosti a polohy.“
Komunikace je klíčová. Střediska nemohou komunikovat nad rámec rozumně praktických možností; zásadní je pro ně návštěvník, kterému areál musí srozumitelně sdělit svá očekávání a získat od něj zpětnou vazbu. To platí pro skialpinisty stejně jako pro jakoukoli jinou oblast provozu střediska. Jonathan Shefftz, letitý skialpinistický šampion, člen skipatroly a ředitel prestižních závodů New England Rando Race Series, se nechal do médií slyšet: „Znepokojuje mě, když se bezdůvodně zavírají skialpinistické výstupy, které jsou v provozu už dlouhou řadu let.“
Pokud však existují lyžaři jako veterán Shefftz, kteří nechápou „proč“ za rozhodováním středisek, zůstává na provozovatelích, aby komunikovali efektivněji. Místopisné cedule, mapy, značky výstupových tras, příspěvky na sociálních sítích, e-mailové zprávy a skupiny na Facebooku jsou jen některými přístupy. Hawks prozrazuje, že Sunlight má e-mailový seznam 700 vesměs místních lyžařů, kteří stoupají do kopců po svých, a střediskové zprávy pro tuto skupinu obsahují pouze skialpinistické informace, žádný marketing. „Dobře víme, že lidé se budou rozhodovat na základě informací, které mají, takže je nutné, aby pochopili nebezpečí navijákových roleb, slepých úhlů v rolbách, lavinových situací atd. ještě předtím, než se vydají na kopec,“ dodává.
Správné způsoby
Jak má tedy lyžařský areál vytvořit účinnou skialpinistickou etiketu? V málokterém odvětví lyžování existuje tak nesourodé spektrum přístupů jako právě ve střediskovém skialpinismu. Ty sahají od „vůbec nepovolujeme“ až po „můžete jezdit, kam chcete a kdy chcete“. Některá střediska vybírají poplatky, jiná ne. Existuje tolik způsobů, jak přistupovat ke skialpinistům, přičemž většinu nelze černobíle rozsoudit na špatné a správné. Taková rozhodnutí závisí na řadě faktorů: na uspořádání sjezdovek, na frekvenci pohybujících se strojů, na hustotě provozu lyžařů a řadě dalších. Jednotlivá střediska musí přijít na to, co definuje právě jejich provoz.
Trasy a skipasy. Skialpinistické skipasy často slouží lyžařským areálům jako prostředek, který zajišťuje, aby si účastníci byli vědomi rizik, povolených tras a pravidel. Do určité míry jimi lze také korigovat provoz. Například ve vermontském Sugarbush vydávají skialpinistickou permanentku zdarma, ale všichni lyžaři v areálu ji musí mít a rovněž musí podepsat formulář, že rozumí nastaveným skialpinistickým pravidlům a přijímají je. V coloradské Eldoře je také vyžadován skialpinistický skipas; sezónka stojí 199 dolarů, jednodenní lístek 33 dolarů. Držitelé skialpinistických sezónek mají povolen dřívější vstup, od 7 do 9 hodin ráno, od pondělí do čtvrtka; držitelé denních skialpinistických skipasů pak mají přístup v běžnou provozní dobu areálu, denně od 9 do 16 hodin, od pondělí do pátku.
V coloradském Aspenu pouští skialpinisty na všechny své čtyři kopce – do areálů Aspen Highlands, Aspen Mountain, Buttermilk a Snowmass. Všechny označené výstupové trasy – které mohou být nárazově uzavřeny v závislosti na provozních potřebách, bezpečnosti, atd. – bývají otevřeny od 5:00 do 22:30, s výjimkou výstupové trasy na Aspen Mountain, která je otevřena pouze mimo běžnou provozní dobu vleků. Zájemci o skialpinistické výstupy si musí koupit sezónní permanentku Uphill Pass za 69 dolarů (je součástí všech tamních sezónek) a musí ji během výstupu do kopce viditelně nosit. Středisko také poskytuje červené blikačky, které si mohou lidé na kopci nasadit. V areálech Snowmass a Buttermilk jsou dokonce povoleni psi v časech před 7:45 a po 16:45 hod.
Formalizovaná politika. „Asi před deseti nebo patnácti lety jsme začali vnímat skialpinismus v našich areálech jako možný bezpečnostní problém,“ říká viceprezidentka společnosti Aspen Skiing Company (ASC) Katie Ertlová. Ačkoli má tento sport již dlouho své místní příznivce, podle Ertlové se výskyt skialpinistů v aspenských areálech v posledních letech několikanásobně zvýšil. ASC úzce spolupracuje s městem Aspen, aby skialpinistům společně vycházeli vstříc; město má velký zájem na tom, aby byl skialpinismus v Aspenu k dispozici. Zejména s ohledem na to, že se v roce 2026 stane olympijským sportem, může být Aspen podle místních skvělým tréninkovým místem.
Vyvážit uživatelské zájmy. Výše zmiňovaný utažský Eagle Point má oproti tomu jiný obchodní model, ekonomickou situaci, a tedy i přístup k provozu na kopcích. Eagle Point je v nezávislém vlastnictví, nachází se na soukromém pozemku, neleží v blízkosti městského centra ani není hlavní lyžařskou destinací, je otevřen pouze čtyři dny v týdnu a je určen pro malé množství lidí, kteří obvykle přijíždějí na prodloužené víkendy. Taková šťastná skupina bývá připravena na epický prašanový den poté, co je středisko od úterý do čtvrtka zavřené; pověstné „prašanové pátky“ se staly součástí identity střediska.
Podle tamního ředitele marketingu Scotta Curryho se vedení střediska snažilo najít rovnováhu a vyhovět skialpinistům, a zároveň zachovat většinu prašanu pro platící zákazníky. Skialpinisti jsou v Eagle Pointu vítáni zdarma na jedné vyhrazené trase, která slouží k přístupu do volných terénů, jež se nachází v sousedství střediska. V rámci skiareálu mohou skialpinisti sjíždět pouze mimo otevírací dobu střediska a pouze na určitých trasách. „Jinak bychom přišli o produkt, který je pro nás důležitý,“ vysvětluje Curry. „Snažíme se podpořit malý počet hostů, kteří vynakládají značné úsilí – kvůli naší poloze – aby přijeli. Do obchodního plánu střediska Eagle Point se proto skialpinismus nehodí.“
Jakmile se horské středisko rozhodne, že skialpinismus v jeho katastru funguje, mělo by se rozhodnout, na jakých trasách přesně funguje – a jak. Střediska by měla mít možnost měnit své plány na základě svých pozorování, zpětné vazby od uživatelů a chování hostů – vždy by měla dbát na to, aby o všech změnách a jejich důvodech informovala, a zároveň být připravena na potenciálně bouřlivou reakci na internetu. Skialpinisti navštěvují terény skiareálů ze stejných důvodů jako sjezdaři – kvůli vybavení, úpravě, zasněžování, pohodlí a zábavě. Proto je promyšlená, přátelská politika ke skialpinismu součástí činnosti provozovatelů stále více horských středisek.
Článek vyšel v časopise SNOW a je reprízován v původní podobě