Evoluce dlouhodobě rostoucí výkonnosti amerického běžkařského týmu žen může sloužit vzorem národním reprezentacím řady zemí; českou a slovenskou nevyjímaje.
Jakkoli my tuzemci nejspíš budeme – a jistě, z dobrých důvodů – argumentovat majstrštykem Ester Ledecké, faktem zůstává, že jedním z dalších pamětihodných momentů posledních Her v Pchjongčchangu bylo historicky první běžkařské zlato pro USA, vybojované dvojicí dam léta rozmnožujících krásy běžkařského sportu, Jessie Diggins a Kikkan Randall v týmovém sprintu. Bezpochyby šlo o osobní triumf jejich letité tvrdé dřiny, výdrže a nasazení, současně jistě však i o demonstraci pozoruhodného týmového ducha amerických klasických lyžařek, nemajícího na soudobé scéně disciplíny obdoby.
Jejich úspěšné tažení takřka křiklavě kontrastuje s dynamikou, jež během uplynulé dekády vyakcelerovala v americkém družstvu alpských lyžařek, sestaveném z několika individuálních hvězd spoléhajících na svůj osobní tým, výhradně pracující jen pro potřeby té své jediné superstar. (Přičemž americké sjezdové lyžování v Koreji spíš zklamalo než ne.)
← Historicky první zlatá pro americké běžkaře padla na ZOH 2018 v Koreji. Holky se objevily i na proslulém manhattanském Times Square
Léta tučná a hubená
To křivka výkonnosti amerických běžkařek je víc než nápadná; vždyť ještě v sezóně 2005–2006 nepostavily USA dokonce žádný národní tým pro Světový pohár, aby o dekádu později bral svět klasického lyžování Američanky ve většině disciplín velmi, velmi vážně. Přelomovou sezónou pověstných biblických dob hubených a hojných se zdá být zima 2011–2012, během níž Američanky dosáhly svého do té doby nejlepšího historického umístění ve štafetách SP, kdy skončily páté, a to dokonce bez své největší hvězdy Kikkan Randallové, jež tehdy pro nemoc nestartovala.
Američanky nikdy ve své novodobé historii nepovyšovaly osobní výkonnost svého, byť sebenadějnějšího, lídra nad zájmy celého týmu. V odvětví, které je vnímáno jako silně individualistické, brutálně náročné, nijak extra zábavné a právě v případě Američanek taky jako chronicky podfinancované, jde o velmi nesamozřejmý přístup, tolik se nepodobající dlouhodobé situaci namátkou třeba právě v tuzemských nároďácích.
Po zmíněné průlomové sezóně došlo v průběhu následujících pěti let na sklizeň osmi amerických medailí ze tří různých mistrovství světa, vesměs dosahovaných v potrhle pruhovaných podkolenkách záměrně jiné barvy na každé noze, s vlasy narůžovo, obličejovými barvami plnými třpytek a stále přítomnými, pověstně širokými americkými úsměvy. Takové medailové posvícení nevyhnutelně potvrzuje správnost jednotlivých osobních cest skládajících se vždy z tvrdé práce, optimismu a vysokých standardů bez kompromisů a výmluv; ale taky neochvějného závazku každé jedné individuality ke druhé. Vždyť insignie hlubokého kamarádství kalibru, které vyzařují třeba zmíněná Kikkan s Jessie, mají snad kdekoli jinde v cirkusu disciplíny obdoby? U Norek? Ostatních seveřanek, Němek, Italek? Ani omylem. Našich reprezentací? Špatný vtip.
← Jessie Diggins platí za nezpochybnitelnou divu světového cirkusu klasických lyžařek
Tahounka
Oním transformačním lídrem týmu byla bezesporu Kikina Randallová, aljašské děvče do nepohody nesoucí přezdívku „Kikkanimal“. Kikk se netajila svým ve své době na americkém kontinentu neslýchaným plánem dosáhnout během následující desetiletky na světovou nebo olympijskou medaili; což se jí podařilo už v roce 2009 na MS u nás v Liberci, kde v individuálním sprintu brala stříbro. Během krátké doby se stala hvězdou amerického družstva; tak jako i její předchůdkyně v US Ski Teamu, i ona svého statusu dosáhla jako silná sólistka, cestující a trénující buď s americkými muži anebo hvězdami národních týmů žen silných států, zejména skandinávských.
← Kikkan Randall z Aljašky je dlouhodobou lídryní amerického týmu; sportovní i morální
Na rozdíl od mnoha jiných typických hvězd, Kikkan je současně suverénní týmovou parťačkou a zároveň vedoucí osobností, jež si však nenárokuje přehnanou kontrolu nad chodem věcí ani mediální pozornost, a vypadá být stejně šťastná za úspěchy ostatních kolegyň v týmu jako za své vlastní. Na jaře 2006, inspirována souvislým nápadným vzestupem kanadského běžkařského družstva, začala vehementně lobbovat za zlepšení podmínek v ženském národním týmu USA, společně s ostatními kolegyněmi a zaníceným trenérem Petem Vonderbergem. Ten po vedení svazu požadoval zajištění pravidelného ročního rozpočtu 1 milion dolarů. Peníze dostali.
Trenér
Současný kouč Matt Whitcomb přišel k národnímu týmu v roce 2006 coby asistent, hlavním trenérem byl jmenován v roce 2012. Přinesl novou strukturu přípravy, vysokou disciplínu, nutnou trpělivost a současně dokázal proměnit týmovou vizi Kikkan Randallové ve skutečnost. Vůči každému svěřenci přátelský a přístupný, typicky po americku vyzdvihoval a posiloval v každém jednom sportovci, co udělal dobře – namísto aby nadměrně rozpitvával chyby a neúspěchy. Užívá si luxus volby ze sedmi současných svěřenkyň, schopných se umísťovat na světových pódiích, do štafety vybrat jen čtyři aktuálně nejvýkonnější; přičemž zbývající tři náhradnice ví, že klíč k budoucí nominaci drží jen a jen ve vlastních rukou.
Závodnice
Vedle vzpomínané Kikkan tvoří současný silný americký tým Jessie Diggins, Holly Brooks, Liz Stephen, Ida Sargent, Sadie Bjornsen, Sophie Caldwell a Rosie Brennan – různorodá parta sestávající z mladistvých supertalentů i na plný úvazek zaměstnaných dospělých ženských z různých koutů Států. Všechny se musely stát výjimečně výkonnými individualitami, ochotnými však čekat na lavičce náhradnic a odtud hurónsky povzbuzovat bezpochyby nejbláznivější běžkařský nároďák planety natolik neortodoxními prostředky jako skupinové karaoke nebo psaní tajných rýmovaček Santa Clausovi. Všechny dohromady tvrdě pracují v podporujícím, komunikativním a optimistickém prostředí, jež z nich dělá výkonné součástky soudobého turbomotoru Made in USA.
Životní dardy, jež ze své definice nechodívají po příslovečných horách, nýbrž lidech – a jedna taková se nevyhnula ani věčně vysmáté týmové lídryni Kikkan, jíž loni v létě diagnostikovali rakovinu prsu –, pak už tak soudržný kolektiv a jeho ducha ještě víc stmelí a posílí. Všichni ti v tomhle novém boji příšerně fandíme, Kikk!
← Kikkan, mj. vedoucí postava známé „růžové“ neziskovky Fast and Female podporující všestranný sportovní rozvoj dospívajících dívek, bojuje od července 2018 s onkologickou diagnózou
Dost možná nejvýstižněji atmosféru uvnitř pozoruhodné americké družiny vyjádřila vycházející hvězda Sadie Bjornsen po svém prvním individuálním svěťákovém pódiu vloni v Toblachu: „Jsme v týmu všichni velcí snílkové. Ale taky se ve své sny nebojíme věřit. A je až šílené, kolik sebedůvěry každý z nás načerpá z autenticky sdílené radosti z úspěchů kolegyň, když jim ten úspěch ze srdce, organicky přejete.“