Nedávná královna sjezdových svahů letos slaví čtyři křížky a jako typická mileniálka si okamžiky svého života připomíná podle dobových technologií. Na rozdíl od většiny lidí se její milníky odehrávaly na světové scéně. V jejich průběhu si jako málokterá jiná lyžařská hvězda prošla peklem bolesti – a nejen té fyzické.
Lindsey Vonnová ukončila závodní kariéru v únoru 2019, když na svém osmém mistrovství světa ve švédském Åre získala bronz ve sjezdu. Během patnácti let, kdy závodila na nejvyšší úrovni, se etablovala jako jedno z největších es alpského lyžování. Na ZOH 2010 ve Vancouveru se stala historicky první olympijskou vítězkou USA ve sjezdu žen. Vytvořila řadu dobových ženských rekordů, včetně 82 vítězství ve Světovém poháru, 18 vítězství na stejné trati (Lake Louise), 20 křišťálových glóbů a 43 vítězství ve sjezdu.
Z minnesotských plání na olympiádu
Dívka, jež vyhrála olympiádu, začala lyžovat ve třech letech se svým otcem a dědečkem na mírných svazích Minnesoty. V sedmi letech se pod jménem Lindsey Kildowová zúčastnila svých prvních závodů a v devíti prvních mezinárodních závodů. Následná účast na juniorských mistrovstvích světa a ve Světovém poháru vyústila v nominaci na olympijské hry.
„Vyrůstala jsem v Minnesotě jako dítě, které odmala chtělo být olympioničkou,“ vzpomíná Lindsey. Velkou zásluhu na tom má Picabo Streetová – první Američanka, která ve SP v letech 1995 a 1996 získala globusy ve sjezdu. Lindsey k Picabo vzhlížela a inspirovala se jejími úspěchy na sněhu: „Picabo byla narušitelka. Dělala věci po svém, úplně jinak než všichni ostatní. Nezapadala do šablony – byla jejím opakem a to mi imponovalo. Myslím, že mi to pomohlo být sama sebou a razit si vlastní cestu.“
Vzpomínky na její první olympiádu utváří nejen růžová kamera, kterou si pamatuje, že držela v ruce, ale i nálady jejího rodného národa v té bouřlivé době: „Když mi bylo 17 let a jela jsem do Salt Lake City, bylo to těsně po 11. září. Byl to neuvěřitelně emotivní a sjednocující okamžik pro Ameriku – a pro mě samotnou. Snila jsem o tom, že budu olympioničkou, od té doby, co jsem v devíti letech potkala Picabo, takže vejít na stadion během zahajovacího ceremoniálu bylo tak neuvěřitelné! Kromě zisku zlata ve Vancouveru 2010 to byl nejemotivnější zážitek mého života.“
Na ZOH 2002 v Salt Lake City skončila 6. v kombinaci a 32. ve slalomu. O dva roky později si upevnila svou pozici mezi elitou a ve svých devatenácti poprvé vystoupila na stupně vítězů ve SP ve sjezdu. V následující sezóně si připsala první vítězství ve SP ve sjezdu v Lake Louise v prosinci 2004. Jako specialistka na rychlostní disciplíny získávala také své první body v technických disciplínách, což jí umožnilo stoupat celkovým pořadím SP.
Éra neporazitelnosti
Její vítězství v Lake Louise bylo prvním z pozoruhodných 18 vítězství v kariéře v kanadském středisku během následujících deseti let a prvním z řady úspěchů před její druhou olympijskou účastí v Turíně 2006. Přestože Lindsey v olympijské tréninkové jízdě ošklivě upadla a musela být ošetřena v nemocnici, dokázala se na ZOH umístit 8. ve sjezdu, 7. v super-G a 14. ve slalomu.
V roce 2007, po dvou stříbrných medailích ze světových šampionátů, si ve slalomu přivodila zranění, které jí ukončilo sezónu. Během nucené pauzy se provdala za kolegu z amerického týmu, sjezdaře Thomase Vonna. Na svahy se vrátila silnější než předtím a v letech 2008 a 2009 ovládla celkové pořadí SP, přičemž vyhrála i zlato z MS ve sjezdu a super-G.
Také rok 2010 sliboval nadějné pokračování neporazitelnosti, když zaznamenala pět po sobě jdoucích vítězství ve sjezdu a další čtyři vítězství v super-G a kombinaci, aby si pak pouhý týden před ZOH 2010 ve Vancouveru při pádu poranila holenní kost. Odložení závodů kvůli špatnému počasí jí poskytlo čas na zotavení; ve sjezdu pak excelovala a stala se olympijskou vítězkou. Sezonu zakončila na nejvyšší úrovni, když získala svůj třetí velký křišťálový glóbus.
„Vyhrát olympiádu je něco výjimečného. Vyhrála jsem všechno – mistrovství světa, všechny tituly. Zisk olympijského zlata v Severní Americe však skutečně udával tón povědomí o mně ve Spojených státech. Když jsem doma vystoupila na letišti LAX v Los Angeles, říkala jsem si: Je tu snad Magic Johnson? Všichni v terminálu na mě zírali a tleskali mi. Byl to mediální výbuch, který jsem vůbec nečekala, protože jsem už před olympiádou vyhrála něco kolem 45 světových pohárů – ale nikoho to nezajímalo, dokud jsem nepřivezla olympijské zlato.“
Lindsey byla i v sezóně 2011/12 v nejlepší formě a zaznamenala celkem 12 svěťákových vítězství. Zařadila se do výjimečného klubu lyžařek, jež vyhrály závody ve všech pěti alpských disciplínách. Sezónu zakončila ziskem čtvrtého velkého křišťálového glóbu.
Sezóny rekordů i bolestí
Pak přišel rozvod jejího manželství a pár týdnů nato další vážné zranění, když 5. února 2013 na MS ve Schladmingu havarovala v super-G a těžce si poškodila pravé koleno. Pouhý rok před ZOH 2014 v Soči ji čekal závod s časem, aby mohla obhajovat sjezdařské zlato. V listopadu 2013 se vrátila do SP, ale v prosinci ve Val d’Isère opět spadla a znovu si poškodila koleno. Znovu podstoupila operaci, Soči musela vynechat a ZOH sledovala doma v televizi.
V sezóně 2014/15 se třicetiletá Lindsey triumfálně vrátila. Využila svůj jedinečný styl a rychlost a získávala jedno vítězství za druhým. Když 19. ledna 2015 v Cortině zaznamenala 63. vítězství v kariéře ve SP, posunula se před legendární Anne-Marie Moserovou-Pröllovou jako nejúspěšnější lyžařka v historii soutěže. Sezonu zakončila převzetím malých křišťálových glóbů ve sjezdu a super-G, čímž rozšířila svou sbírku velkých i malých glóbů na rekordních 19.
Následovala ještě úspěšnější sezóna 2015/16. Lindsey získala devět vítězství, včetně 38. vítězství ve sjezdu, čímž překonala další starý rekord Moserové-Pröllové. Právě ve sjezdu získala Lindsey dvacátý křišťálový glóbus, ačkoli její naděje na zisk další celkové koruny SP skončily, když v super-G v Soldenu upadla a utrpěla vlasovou zlomeninu v levém koleni, čímž předčasně ukončila sezonu.
„Vyhrála jsem devět závodů SP, vytvořila jsem nový rekord v počtu vítězství ve sjezdu a pódiových umístění v super-G a získala jsem více křišťálových glóbů než kterýkoli jiný lyžař, ať už muž nebo žena,“ uvedla tehdy. „Přestat nebylo snadné rozhodnutí, ale mohla jsem si ještě více ublížit a ohrozit svou budoucnost. Vzhledem k tomu, že za pár let mě čekají olympijské hry v Koreji, nechci riskovat.“
Končit se má na vrcholu
Lindsey Vonnová si prožila nové trable s dalším zraněním, když si v listopadu 2016 při tréninku zlomila pravou ruku, přesto se brzy vrátila a v únoru 2017 získala ve Svatém Mořici svou sedmou medaili z MS – bronz ze sjezdu – a poté zvýšila počet vítězství ve SP v kariéře na 82.
Na ZOH 2018 v Pchjongčchangu získala bronz ve sjezdu, což byla její třetí olympijská medaile. Ve svých 34 letech usilovala o další rekord, který byl kdysi považován za nepřekonatelný: Ingemara Stenmarka, jenž vyhrál 86 závodů SP. K tomuto milníku jí scházely pouhé čtyři výhry, ale nenasytná Američanka ještě nemínila svou neuvěřitelnou kariéru, vzdor nepřeberně zraněním, končit.
Jenže osud tomu chtěl jinak, když v listopadu 2018 utrpěla poslední ze série zranění kolena. K závodění se vrátila v lednu na SP v Cortině, kde přiznala, že fyzická bolest byla nad její síly. Právě tam oznámila svůj záměr ukončit kariéru v únoru 2019 po MS v Åre.
Poté, co v Åre vypadla ze super-G po dalším strašidelném pádu do sítí, získala svou osmou medaili na MS, bronz ve sjezdu, čímž se stala první ženou, jež brala medaili na šesti různých MS. Drží rekordních 20 křišťálových glóbů a 43 vítězství ve sjezdu. Jejím vrcholným úspěchem však podle vlastních slov zůstává zlato ze sjezdu ze ZOH 2010 ve Vancouveru.
Lepší olympiáda pro všechny
Když Lindsey v roce 2018 lyžovala na svých čtvrtých a posledních ZOH v Jižní Koreji, její rodina za ní musela pokaždé dojíždět do hor ze Soulu tři hodiny vlakem. Jejich zážitky z předešlých olympiád nebyly o moc přívětivější. Když se tedy zapojila do kandidatury na pořádání ZOH 2034 v Salt Lake City, měla čerstvě penzionovaná závodnice jasný cíl: usnadnit život rodinám sportovců.
Letos v létě přidělil MOV hry hlavnímu městu Utahu, které bude mít podle Vonnové k dispozici rodinnou vesnici pro ubytování, dopravu, prodej vstupenek, překladatelské služby a další logistickou pomoc: „Nikdy předtím se to na olympiádách nedělalo. Budeme se starat o rodiny, nejen o sportovce.“
Lindsey nyní žije v severním Utahu a doufá, že se zde budou hostující sportovci a jejich blízcí cítit jako doma. Organizátoři her plánují ubytovat sportovce a jejich nejbližší rodinné příslušníky v kampusu Utažské univerzity nacházející se jen 4 km od centra SLC. „To byl jeden z našich nejsilnějších bodů kandidatury, že rodinná vesnice bude hned vedle normální vesnice sportovců,“ prozrazuje Vonnová.
Projekt, za nímž stojí osobně Lindsey Vonnová a sedminásobný paralympionik Chris Waddell, bude financován sponzory, což znamená, že nemá nezatížit celkové náklady na hry ve výši téměř 4 miliard dolarů, které organizátoři vyčlenili. Olympiády jsou proslulé nadměrnými výdaji a také tím, že je obtížné sledovat, jak se peníze vynakládají; pokud se v SLC podaří přiblížit tomuto odhadu, bude to znamenat pozoruhodný posun oproti několika posledním zimním hrám, jež překračovaly rozpočty o miliardy.
Pořadatelé si pochvalují, že vytvořili jeden z nejkompaktnějších plánů v historii OH, protože všechna plánovaná sportoviště jsou vzdálena do jedné hodiny jízdy od vesnic pro sportovce a rodiny. Jejich plán nevyžaduje žádnou novou trvalou výstavbu; všech 13 sportovišť již existuje a každé z nich hrálo svou roli při prvním hostování města na ZOH 2002. Těsná provázanost her znamená výrazné zlepšení pro sportovce, pro které bylo často obtížné trávit čas s rodinou a sledovat týmové kolegy při soutěžích v jiných sportech, zatímco sami cestovali daleko na své vlastní akce.
Pod psychickým tlakem
Zvenčí je snadné Lindsey Vonnovou mytologizovat. Na první pohled lze číst její kariéru jako epos: pilná hrdinka mění neúspěchy v příslovečné zlato a nachází celosvětový úspěch. Když se však podíváte za vavříny a rekordy, naznáte, že Lindsey vypráví hluboce lidsky. Její výzvy na sněhu blednou v porovnání s těmi, kterým čelila v soukromí.
Sama přiznává, že cesta zpět po zraněních byla pokaždé dlouhá a „desetkrát těžší“ než příprava na její významná lyžařská vítězství. Prodělala částečnou náhradu kolene, může lyžovat už jen rekreačně, ale ničeho v kariéře nelituje a zdá se, že vyrovnaně přijímá bolesti, které ji stále sužují – a jedním dechem uznává, že emocionální stres na sportovce, jako je ona, doléhá víc než jakákoli fyzická bolest.
„Myslím, že psychický tlak na sportovce je mnohem náročnější než ten fyzický. Jako sportovci jsme vždy ve skvělé formě. Těžko bych hledala závodníka, který by nebyl v nejlepší fyzické kondici. Ale myslím, že právě psychický aspekt všechno mění. Každý je pod tlakem. Avšak já cítím, že tlak je výsadou. Pokud tlak využijete ve svůj prospěch, může být obrovskou hnací silou. Je ale snadné nechat se jím ovládnout. Zvlášť teď, když tu jsou sociální média: když jsem v roce 2010 vyhrála ve Vancouveru, Facebook teprve nabýval na popularitě a myslím, že jsem nečelila takové kritice jako sportovci nyní. Množství tlaku, kterému jsou sportovci vystaveni, je neuvěřitelné.“
„Žádný sportovec nemůže říct, že se během olympiády nepodívá na svá sociální média – každý se podívá. A stačí jeden zlý komentář, který si přečtete a který se vám bude v hlavě přehrávat pořád dokola – mně se to stalo už mnohokrát. Je těžké ten šum zablokovat. A pro teenagery je to ještě těžší. Je těžké naučit sedmnáctiletého kluka, který jede na olympiádu, aby se od toho oddělil. Já jsem měla deprese a nikdy jsem to nikomu neřekla, dokud mi nebylo dvacet… protože jsem neměla žádné nástroje, žádného průvodce, nikdo mi nepomáhal. Byla jsem jen teenager, který se snažil přijít na svou cestu životem a zároveň se snažil být profesionálním sportovcem.“
Dlouho tajený vnitřní boj
Kultura stigmatizace vytváří živnou půdu pro duševní nemoci typu deprese a úzkosti; jejich zákeřnost často brání lidem vyhledat pomoc. To byl zjevně i případ Lindsey Vonnové, která vzpomíná, jak se kvůli svým potížím cítila nejistě: „Za mých časů, když jste řekli: ‚Mám deprese‘, byl to obrovský projev slabosti. Nikdy jsem to nikomu neřekla, protože jsem se bála, co si o mně lidé pomyslí. Bála jsem se, že kdybych něco takového řekla, poškodilo by to můj potenciál zůstat v reprezentaci.“
Ačkoli byla tehdy na počátku svého kariérního úspěchu, cítila se izolovanější než kdykoli předtím. O duševním zdraví se téměř nemluvilo, což znamenalo, že nástroje pro zvládání deprese byly nedostupné. Protože neměla podporu zvenčí, řešila své vnitřní rozrušení tím, že se obracela do svého nitra: „Hodně času jsem trávila tím, že jsem si sama se sebou povídala prostřednictvím svého deníku a třídila si své emoce, jak jsem se s nimi vyrovnávala a jak jsem se mohla posunout dál.“
Zpočátku pro ni nebylo snadné otevřít se; vzdor obavám však cítila, že otevřenost je správné rozhodnutí: „O duševním zdraví jsem začala mluvit v roce 2012 a nikdo o tom tehdy nemluvil – říkáte si: ‚Zničí mi to kariéru, když začnu mluvit o depresích?‘ Nakonec jsem se rozhodla, že je to pro mě jako pro člověka důležité. Potřebovala jsem se podělit, je to součást mé cesty.“
Pomoc zejména mladistvým
„Jsem ráda, že jsem se o to podělila, a myslím, že to pomohlo mnoha lidem, zejména dětem. To je to nejlepší – nejen díky duševnímu zdraví, ale i díky celé mé kariéře – nejpůsobivější je vidět, že mohu mít pozitivní vliv na ostatní. To pro mě udělala Picabo, když mi bylo devět let.“ V roce 2015 založila nadaci Lindsey Vonn Foundation, jejímž cílem je posílit postavení mladých žen: „Moje nadace byla jedním z největších darů, které vzešly z mých zranění. Vynechala jsem dvě sezony za sebou, olympiádu v Soči a tehdy jsem se sama sebe ptala, jak z toho můžu udělat pozitivní věc.“
Nadace nabízí víkendové kempy a podporuje sport a vzdělávání prostřednictvím stipendií. Na seminářích se řeší témata jako sebevědomí, sociální média, finanční gramotnost a tělesná image. Poslední jmenované téma Vonnová označuje za „obrovský problém pro děti“. Nadace ve své podstatě předává lekce z jejího vlastního příběhu – konkrétně jak proměnit negativní neúspěchy v pozitivní příležitosti: „Příští rok to bude už 10 let a já jsem vděčná, že jsem v pozici, kdy můžu něco vracet. Doufám, že se nám to podaří rozvíjet, rozšiřovat a pomáhat co největšímu počtu dětí.“
Dál na plný plyn
Po ukončení závodní éry se stala kariérním chameleonem – za pouhých pět let se vyprofilovala jako investorka, autorka, podnikatelka, dokonce i dokumentaristka (filmem právě o Picabo Streetové). Mezi její pracovní aktivity patří úvazek na Harvardově univerzitě a řada významných spoluprací a ambasadorství: Range Rover, Rolex, Gucci a HEAD, abychom jmenovali některé.
Podle Lindsey to byl adrenalin, ne obdiv, co ji drželo u sportu, a je to prvek, jenž jí v současném životě nejvíc chybí: „Adrenalin je pro mě něco jako kyslík. Nejtěžší na této další kapitole života je, že jsem se musela snažit přijít na způsob, jak najít to vzrušení a dobrodružství bez závodění na sjezdovce.“ V roce 2022 vydala memoáry Rise (v roce 2023 přeloženo do češtiny jako Můj příběh) o své neúnavné snaze dosáhnout dokonalosti, odhalující sportovkyni poháněnou vlastní touhou soutěžit: „Adrenalin je něco, co mě živí, potřebuji ho. Miluji ho. Je to to, co mě žene kupředu. Potřebuji výzvu, něco, co mě bude tlačit. Život bez lyžařských závodů je docela nuda, abych byla upřímná.“
Vysvětluje, že lyžování pro ni bylo mentální hrou a existovalo specifické myšlení, jež jí pomáhalo vítězit: „Moje ideální rozpoložení je stejné, v jakém jsem byla, když jsem vyhrála olympijské hry; myslím, že to bylo asi nejlepší rozpoložení, v jakém jsem kdy byla během své kariéry. Chtěla jsem být agresivní, ale zároveň klidná. Připravená a hyperaktivní, ale zároveň uvolněná. Je to takový rozpor. Člověk chce být vším tím zároveň! A co je zásadní, chce tím být pokaždé. Rutina je pro sportovce opravdu důležitá, protože se chcete snažit dostat do stejného stavu mysli. Ale je velmi těžké ji opakovat.“
Stýská se jí po závodním lyžování? „Je to těžší, než jsem čekala. Je to už pět let, co nezávodím, a uvědomila jsem si, že neexistuje nic, co by zaplnilo díru po závodech. Už nikdy nepojedu na lyžích stovkou za hodinu. Tuhle jsem se dostala na lyže do Kitzbühelu (kvůli filmování pro Redbull), což je nejtěžší mužská trať na světě. Vždycky jsem chtěla lyžovat proti mužům, když jsem závodila, ale nikdy jsem nedostala příležitost. Znovu jsem mohla jet rychle; mohla jsem si zalyžovat na nejtěžší trati na světě a byla jsem strašně šťastná. Udělalo mi to radost až do morku kostí. Ale pak filmování skončilo a já si uvědomila: Aha, už to zase nedělám. A byla to pro mě jedna z nejhorších věcí, protože jsem dostala spršku toho, co jsem mívala – a už nemám.“
Dál se zdá být vedena stejným zápalem, s jakým dobývala sjezdovky, a stále proniká do nových oblastí – její další kroky lze jen odhadovat. Co se však zdá být jisté, je, že to bude zvládat v rekordním čase. Jak sama řekla: „Taková už prostě jsem – vždycky šlapu na plyn.“
Článek vyšel v časopise SNOW 152 a je reprízován v původní podobě