Pozoruhodné osudy: Jean Vuarnet

Olympijská zlatá byla v jeho případě pouhým začátkem dění velkých věcí. Sjezdařský vítěz ZOH 1960 prošel úspěšnou a bouřlivou životní cestou slavného sportovce, analytika lyžařské techniky, realitního developera i tvůrce věhlasné sportovní značky.

Jean Vuarnet je prvním olympijským medailistou, který svého úspěchu dosáhl na nedřevěných lyžích. Jeho vítězství ve sjezdu na hrách ve Squaw Valley odstartovalo nejproduktivnější dekádu francouzského sjezdového lyžování. Už v době jeho olympijského triumfu, ve svých sedmadvaceti, byl spoluautorem světových knižních bestsellerů na téma lyžařské techniky, překládaných i v Československu. V rozmezí let 1968 až 1975 pak stál u zásadních organizačních změn v národních lyžařských týmech Itálie a Francie. Osobně řídil vznik prvního vysokohorského resortu bez automobilového provozu ve Francii. Založil eponymní značku globálně proslulých elegantních slunečních brýlí, později brand rozšířil na obsáhlou škálu sportovního vybavení. V pozdnější fázi osobního života jej neminul neobvyklý sled událostí, jež měly své netušené začátky o skoro 50 let dřív.

Ze školy na olympiádu
Jean Vuarnet se narodil 18. ledna 1933 v Tunisku, kde jeho otec, Dr. Victor Vuarnet, mínil provozovat soukromou lékařskou ordinaci. Původem ze Savojských Alp, doktor Vuarnet si však místo svého profesionálního působiště brzy rozmyslel a ze severní Afriky odjeli s čerstvě narozeným synkem zpět do rodných Alp. Usadili se v roce 1934 v Morzine, jednom z mála francouzských horských středisek založených ještě před druhou světovou válkou.

Malý Jean začal lyžovat ve dvou a půl letech a už odmala se prý nezdržoval zatáčením, nýbrž sjížděl rovně dolů. V nově se rozvíjejícím Morzine mu místní říkali Jean-Jean, synek zdejšího doktora. Spolu s ostatními dětmi lyžoval a bruslil, kdykoli to bylo možné. Když v 11 letech dokončil základní docházku, rodiče jej poslali na soukromou internátní školu do Paříže s tradičním plánem: pokračovat v otcových šlépějích a vystudovat medicínu. Doktor Vuarnet měl na svého syna zásadní vliv; podporoval jej ve zdokonalování se v každém ze sportů, nikdy ale na úkor vzdělání. Sám podobné rovnováhy dosáhl, když vystudoval medicínu, zatímco hrál na vrcholové úrovni fotbal ve francouzské reprezentaci, s níž se dostal na předválečnou letní olympiádu 1936. Vuarnetova matka měla ve stínu svého manžela na syna významně menší vliv. Pár se rozvedl, když bylo Jeanovi deset. Otec Victor se brzy znovu oženil, ale jakmile si Jean v jeho péči začal utvářet pouto k nevlastní matce, znovu se rozvedl a nakrátko opět oženil s jinou ženou.

Na střední škole Jean lyžoval jen o vánočních a jarních prázdninách, zkoušel i skoky na lyžích, soutěžil v plavání. Po maturitě a nástupu na právnickou univerzitu v Grenoblu se rozhodl vážně se věnovat závodnímu sjezdovému lyžování. Psal se rok 1952. V té době měl poměr s mladou Kanaďankou, toho času na studiích ve Francii. Ta když se dozvěděla, že je těhotná, napsala Jeanovi dopis adresovaný na jeho domácí adresu do Morzine. Starý doktor Vuarnet ale dopis otevřel a rozhodl se jeho obsah před synem zatajit. Ten se tak nic nedozvěděl a mladá studentka se vrátila do Montrealu, aby se dva mladí milenci nejspíš už nikdy neviděli.

Na právnické škole se Jean dostal do Grenoble University Clubu (GUC), jehož lyžařský program byl nově pod vedením tamního univerzitního tělocvikáře Georgese Jouberta. Vuarnetovi se v zimě neobvykle dařilo – na francouzské univerziádě 1952 vyhrál tituly ve sjezdu, slalomu i kombinaci. Dostal se do mužské reprezentace, kde mu ostatní kolegové z týmu pocházející z horských středisek začali přezdívat „závodník z města“. Aby Jean vykompenzoval nedostatek vyježděnosti v porovnání s kolegy z hor, pečlivě sledoval a analyzoval jízdy nejlepších lyžařů. Jeden z jeho kolegů, pozdější olympijský medailista Guy Périllat, popsal v rozhovoru pro magazín l‘Équipe: „Jean z nás nebyl rozhodně nejtalentovanější, ale vždycky dokázal všechno prozkoumat do hloubky a detailu.“

Vuarnetův přístup se bezvadně shodoval s tím, co nový univerzitní kouč Joubert zamýšlel zavést v GUC. Jejich společná první kniha Ski ABC vyšla na podzim 1956 a byla plná fotografií předních dobových závodníků, na nichž se autoři snažili demonstrovat, že nejlepší lyžaři světa používají všichni stejnou základní techniku. Což oponovalo tehdejšímu vyhraněnému nacionalismu lyžařské metodiky, kdy Francouzi, Rakušané i Švýcaři byli přesvědčeni, že právě oni jezdí nejlepším – a veskrze svým specifickým – stylem.

Vuarnet s Joubertem analyzovali a popisovali lyžařskou techniku v průběhu více než dekády v celkem pěti svých knihách, překládaných do mnoha jazyků včetně češtiny a slovenštiny. Jejich obsah ovlivňoval trénink závodníků i laickou výuku v lyžařských školách po celém světě. Joubert se zaměřoval na techniku zatáčení, Vuarnet na rychlost. Vuarnetova specializace jej dovedla k experimentům s nízkou pozicí trupu ve sjezdovém postoji. Po jeho olympijském triumfu v roce 1960 sportovní média pojmenovala jeho aerodynamický styl vajíčkem (francouzky l’oeuf).

Cesta ke zlatu
V následujících sezónách směřujících k zimní olympiádě 1960 v USA stoupal Vuarnet rapidně lyžařskými žebříčky. Vyhrával regionální i národní závody, vydobyl si pevné místo ve francouzské reprezentaci. V letech 1957 až 1959 získal dohromady sedm titulů mistra Francie ve všech třech tehdy existujících disciplínách – sjezdu, slalomu i obřáku.

Jean Vuarnet se nominoval i na předchozí olympiádu 1956 v Cortině, když si vyjel právo startu ve sjezdu a GS – jen aby zjistil, že na poslední chvíli jeho obřákové místo bylo přenecháno jinému týmovému kolegovi. Ve vzteku do novin o tehdejším trenérovi (a mistru světa ve sjezdu 1938) Jamesi Couttetovi prohlásil, že „byl dobrým závodníkem, ale mizerným trenérem.“ Výrok citoval deník France Soir s tehdejším nákladem půldruhého milionu výtisků. Následkem toho Vuarnet nestartoval na olympiádě v žádné disciplíně a trenér Couttet odstoupil z funkce.

V roce 1958 na MS v Bad Gasteinu získal Vuarnet bronz ve sjezdu, následně vyhrál tři zlata na mistrovství Francie. Ve stejný rok se oženil s atraktivní Edit Bonlieu, výbornou závodní lyžařkou, francouzskou reprezentantkou. V přípravě na ZOH 1960 v USA vyhrála tři francouzské tituly, ale nešťastně si zlomila nohu a na olympiádu neodcestovala. (Jejím bratrem byl Francois Bonlieu, přezdívaný „malý princ“ – talent, jenž prorazil mezi dospělé v patnácti letech věku, olympijský vítěz v GS 1964. Byl zabit v hádce v Cannes v roce 1973.) Spolu měli Edit a Jean tři syny – Alaina, Pierra a Patricka.

Na ZOH 1960 ve Squaw Valley jel Vuarnet vítězný závod ve sjezdu na kovových lyžích Rossignol Allais, vyrobených ve spolupráci s francouzskou megahvězdou třicátých let Émilem Allaisem. Šlo o novou technologii – v době Vuarnetova triumfu se závodní lyže běžně vyráběly ze dřeva a laminátu. Jedním z nedostatků celokovových lyží bylo, že dva kusy v páru obvykle nedokázaly udržet stejné vlastnosti. Vuarnet cestoval do Ameriky bez páru sjezdovek, s nímž by byl bezvýhradně spokojený. Rossignol mu tam dodatečně poslal další lyže, z nich však dobře jel jediný kus z páru. Vuarnet naistruoval telefonicky továrnu, aby mu vyrobili přesnou verzi té lyže, která mu vyhovovala. Kopie za ním do Kalifornie dorazila dva dny před závodem – a měla cenu zlata.

Nový život, nové kariéry
Po návratu z olympiády byl Vuarnet v domovském Morzine vítán za masivních ovací. Vedení města mu nabídlo pozici ředitele oblastní turistické kanceláře, aby propagoval svůj rodný horský resort; s prací začal okamžitě. Se spoluautorem, sportovním novinářem Serge Langem vydal knihu o svém olympijském triumfu. Využil nabídku francouzského výrobce oční optiky a pomohl na svět nové řadě slunečních brýlí pojmenovaných Vuarnet. Jejich odbyt byl zpočátku nevýrazný, ale vylétl zkraje osmdesátých let poté, co značka sponzorovala letní olympiádu 1984 v Los Angeles. Noviny přirovnávaly nošení brýlí od Vuarneta k nošení šály od Hermès. Jeho sluneční brýle začaly nosit celebrity jako Mick Jagger a Miles Davis, podobně jako přední světoví jachtaři nebo lyžařští instruktoři v Cortině, Courchevel nebo Megève. Prodeje vyskočily na půldruhého milionu kusů brýlí a v Americe dokázaly po řadu let porážet kultovní značku Ray-Ban.

Počínaje šedesátými léty se ve Francii začala stavět nová, účelově projektovaná lyžařská střediska jako La Plagne, Tignes, Flaine nebo Les Arcs. Vuarnet coby šéf morzinské turistické agentury vymyslel projekt výstavby resortu posazeného na osamělém platu ve vysoké nadmořské výšce. „Přesvědčil jsem vedení města, ať si představí zbrusu nový resort nad Morzine, zcela bez aut. Tak vznikl Avoriaz.“ Coby držitel právnického doktorátu, olympijského titulu, znalec lyžování i místního terénu se Vuarnet zástupcům města jevil ideálním kandidátem pro vedení tak ambiciózního projektu. Dostal k dispozici 200 akrů půdy; Avoriaz otevřel v roce 1966 jako první francouzský skiresort bez automobilového provozu. Později Vuarnet domluvil propojení resortu s okolními středisky, včetně čtyř švýcarských. Avoriaz se stal součástí Les Portes du Soleil, druhého největšího komplexu propojených horských středisek na světě.

Italský i francouzský kouč
Po úspěšném otevření resortu Avoriaz se Vuarnet více stáhl do soukromí a věnoval se rozrůstající se rodině – se dvěma malými synky a třetím na cestě. Nicméně zanedlouho se vynořila další netuctová výzva: prezident italské federace zimních sportů jej požádal, zda by nevedl výkonnostně upadající italský národní tým sjezdařů, v té době až osmý na světě. Ztráta tradičních pozic na výsluní světové elity byla pro hrdé Italy tvrdým oříškem ke skousnutí. Vuarnet s rozhodnutím váhal, ale nakonec angažmá přijal s podmínkou, že bude mít zcela volnou ruku v prosazování si věcí. Vedl italský tým v letech 1968 až 1972 a měl štěstí na příchod mladého 18letého talentu jménem Gustavo Thoeni, s nímž začal slavit rychlé úspěchy. Sezónu poté, co Vuarnet tým opustil, se Italové umístili v soutěži národů druzí a rok nato dokonce bodování vyhráli. Nově zrozenému italskému týmu se začalo přezdívat Modrá lavina; mezi lety 1971 až 1975 si velké křišťálové globy světového poháru mezi sebe dělili týmoví kolegové Thoeni a Piero Gros.

V roce 1972 se však Vuarnet vrátil od Italů do rodné Francie poté, co byl požádán vést v roli viceprezidenta domácí lyžařskou federaci. Přijal pod podmínkou, že mužské národní družstvo povede jeho přítel a spoluautor instruktážních knih Georges Joubert. Navzdory jejich předchozí úspěšné práci (Vuarnetově v Itálii a Joubertově na univerzitě v Grenoblu), ve francouzském svazu se jim nedařilo. Jejich reformy nepadly na úrodnou půdu a plodná spolupráce závodníků, realizačního týmu i dodavatelů, jíž Vuarnet dokázal dosáhnout v Itálii, se doma neuskutečnila. Závodníci se proti novému (zejména Joubertovu) vedení postavili, šest jich bylo z týmu za skandálních okolností vyřazeno. Horská komunita v čele s trojnásobným olympijským šampionem Jean-Claudem Killym se jednoznačně postavila na podporu závodníků, což vedlo k doživotnímu rozkolu mezi Vuarnetem a Killym, dvěma největšími ikonami francouzského lyžování. Kouč Joubert na svou pozici rezignoval.

I Vuarnet krátce po Joubertovi z vedení francouzského svazu odešel a začal se věnovat rodině. Jeho žena Edit v té době měla na starost chod domácnosti, vedla dvě lyžařské prodejny v Avoriaz a vychovávala jejich tři syny. Vuarnet využil návratu domů a začal se věnovat své staré vášni, knihám. Ty nejenomže četl a psal, ale jal se je i vydávat. Založil si nakladatelství Les Éditions Vuarnet, vydávající tituly v oborech tak rozmanitých jako historie, film, cestování, sport a medicína. V roce 1987 se pak Vuarnet rozhodl využít vzrostlé popularity svého brandu slunečních brýlí a spolu se svým synem založili stejnojmennou značku lyžařského oblečení. Sortiment brzy rozšířili na hodinky, sportovní módu, boty, kosmetiku, parfémy, kožené zboží, šperky, přilby, lyžařské hole i lyže. Zboží distribuovali do více než 30 zemí světa. Jean Vuarnet se staral o své obchody do roku 1998, posléze předal vedení prvorozenému synu Alainovi, jenž odešel na odpočinek před pěti lety.

Rodinná tragédie
Polovina devadesátých let byla pro Vuarneta a jeho rodinu zlá. V říjnu 1994 se vynořila zpráva o masové vraždě v nedalekém Švýcarsku; těla 53 členů obskurní apokalyptické sekty Řádu slunečního chrámu tam byla nalezena mrtvá a částečně pohřbená. O pár dní později se několik novinářů objevilo u dveří Vuarnetova domu v Morzine a dozvědělo se od Vuarneta, že jeho žena Edith a nejmladší syn Patrick sice patří do sekty, naštěstí však nebyli mezi oběťmi upálení. Rodina byla přesto otřesena a celý následující rok se zoufale snažila přesvědčit matku a syna Patrika, aby sektu opustili. Jejich úsilí ale bylo marné. Na Vánoce 1995 bylo nalezeno dalších 14 členů sekty zabitých na odlehlém pozemku poblíž Grenoblu; jejich těla byla zastřelena a částečně spálena. Po týdnu trýznivé nejistoty se Vuarnet dozvěděl, že Edith a Patrick byli mezi nalezenými mrtvými. Navzdory všemu vyšetřování a jednostrannému veřejnému mínění, hlavní vůdce sekty, švýcarský hudebník a dirigent orchestru byl nevysvětlitelně osvobozen.

Pohřeb manželky a syna v Morzine se změnil v dojemnou poctu legendě rodu Vuarnetových. Jean obdržel stovky kondolencí z celého světa. Jedna přišla z kanadského Montrealu od ženy jménem Christiane. Připomněla mu, že se v padesátých letech znali a stýkali. Čirou náhodou Vuarnetův syn Pierre žil v té době se svou kanadskou manželkou a dvěma dětmi v Montréalu, a tak se Jean rozhodl Vánoce 1996 strávit u nich. Zatímco byl v Kanadě, vyhledal Christiane. K jeho překvapení a šoku mu popsala, jak se tehdy spěšně odstěhovala zpět do Kanady, aby tam porodila jeho biologickou dceru Catherine. Vuarnet se tam s ní prvně setkal.

Tři roky po první návštěvě v Montrealu se Jean a Christiane vzali; po následujících 13 let manželství pak dělili svůj čas mezi Francii a Kanadu. V roce 2012 Christiane zemřela na infarkt. Jean po smrti ženy našel své místo na dožití v butikovém apartmánovém domě v Sallanches v Savojských Alpách. Tam jej o tři roky později postihla rovněž srdeční příhoda, když se zotavoval z operace náhrady kyčle. V lednu 2017 zemřel, ve věku nedožitých 84 let.

Pouze pár dalších francouzských šampionů dosáhlo v historii lyžování tolik, kolik Vuarnet – jmenovitě Émile Allais a Jean-Claude Killy. V bilančním rozhovoru pro francouzské noviny krátce před svou smrtí se Jean Vuarnet ohlížel za svou kariérou s hrdostí a vyrovnaně. Během života vydělal hodně peněz, „peníze však nikdy neřídily mé rozhodování,“ zdůraznil ve vzpomínaném rozhovoru. „Vždycky jsem miloval všechno, co jsem kolem lyžování dělal. Úspěch a peníze si našly cestu samy.“


↑ Jean Vuarnet získal zlato ve sjezdu na olympiádě ve Squaw Valley 1960


↑ Po Vuarnetově olympijském triumfu média pojmenovala jeho aerodynamický styl vajíčkem


↑ Vuarnet využil popularity svého brandu slunečních brýlí a spolu se synem založili stejnojmennou značku lyžařského oblečení


↑ Vuarnetova první žena Edith Bonlieu byla talentovanou sjezdařkou. Později propadla fatálnímu vlivu sekty


↑ Vuarnet se svým prostředním synem Pierrem, spolumajitelem rodinné značky


↑ Vuarnet přesvědčil vedení města Morzine, ať si představí zbrusu nový resort bez aut. Tak vznikl Avoriaz

Přejít nahoru