Každý z nás, kdo jezdí lyžovat do českých hor, lhostejno jak frekventovaně, to zná více než důvěrně: časně ráno hned jak se vleky rozjedou, v chvatu ukořistit (spíše než si v poklidu vychutnat) prvních pár jízd na čerstvém manšestru a mezi relativně málo okolními lyžaři. Po hodině – dvou začne provoz na svazích nehezky houstnout, ráno vyžehlený povrch tratí brát rychle za své, a fronty u vleků či lanovek se výrazně prodlužovat – čímž fajn lyžování onen den prakticky skončilo, byť je stále ještě dopoledne. Následující hodiny bývají ve znamení nervózního, zadržovaného sjíždění v davu ostatních a ubíjejícího čekání v mnohdy necivilizovaných frontách u lanovek. Takovéto situace zažíváme v našich střediscích rutinně, snad s výjimkou dní na extrémním začátku lyžařské sezóny a pak v jejím úplném konci – kdy si většina lidí buďto ještě neuvědomí, že už v horách napadl sníh, či již má naopak plně přeřazeno na jarní, nelyžařský život.
Mou snahou v tomto článku je nyní zamyslet se, proč tomu tak je a zejména, zda-li tomu tak být musí. Máte-li zájem, pojďte se zamyslet, a v závěru i nikoliv neromanticky zasnít, spolu se mnou. Nuže – pojmenovat praktické příčiny tohoto neutěšeného stavu umí doslova každý; jsou totiž všem návštěvníkům hor přímo na očích: příliš mnoho lyžařů v areálu na straně jedné, versus málo sjezdovek a malý počet vleků/lanovek a/nebo jejich nízká kapacita na straně druhé; toto celé navíc umocněno předimenzovanou ubytovací kapacitou – a to ne nezbytně jen v katastru střediska samotného – v pouhém hodinovém dojezdovém rádiusu připadá obvykle na každý resort několik měst okresního/krajského formátu.
Až do tohoto bodu se většina lidí názorově shode. Přijde-li však řeč na praktické řešení tohoto NENORMÁLNÍHO stavu, začnou ti samí lidé produkovat vícero různorodých návrhů, co s tím. Zřejmě nejčastěji zaznívá mezi lyžaři názor, že české hory obsluhuje nedostatečné množství vleků a lanovek, které jsou navíc technologicky zastaralé a mají nízkou přepravní kapacitu. Jakkoli je mnohé z tohoto neoddiskutovatelnou pravdou, cesta k řešení, které chceme nalézt, tímto směrem nevede. Sebevyšší počet sebesofistikovanějších lanovek by totiž pouze návaly ve frontách u stávajících vleků rychle přesunul nahoru na kopec. Paradoxně bychom tak zřejmě stáli stejně otravné fronty nahoře na začátcích sjezdovek, snažíc se dopřát si alespoň minimum manévrovacího prostoru na svahu. Naprosto nesmyslná představa. Jakkoli to mnozí nebudou rádi slyšet, jednostranné zvýšení přepravní kapacity vleků současnou špatnou situaci nejenže nezlepší, ale častěji než ne dokonce způsobí pravý opak. Nepochopte mne prosím špatně – nové, modernější, rychlejší a pohodlnější lanovky v našich horách přivítám stejně vřele jako každý ostatní. Bude to příjemnější, odpočinou si naše nohy a záda a i ta neplánovaná zastavení na starých Pomách uprostřed kopce z důvodů poruchy, kdy netušíte zda stojíte jen na pár vteřin či na čtvrt hodiny, i ta každý z nás jistě velmi rád oželí. Řešení, po kterém pátráme, však jakákoli změna v počtu či výkonnosti lanovek nepřinese.
Asi druhým nejrozšířenějším lidovým názorem bývá obecný povzdech, že tato situace se prakticky vyřešit nedá. Tito (na jakoukoli změnu rezignovaní) lyžaři se pak dělí na dva tábory – jedni na přeplněná česká střediska zanevřeli a jezdí si kvalitně zalyžovat do normálního, nejčastěji Alpského, prostředí, a do tuzemských hor jednoduše přestali jezdit. Ti druzí jsou k vidění dnes a denně na našich sjezdovkách – ať již si čas od času odskočí vychutnat kvalitní lyžovačku do ciziny či nikoliv, smířili se i se současným stavem na našich horách (který mimochodem NIKDY nebyl o mnoho lepší) a útrpně snáší málo příjemné a málo bezpečné prostředí tak, jak je k mání. Každý z nás bezpochyby zná ve svém okolí nemálo lidí z obou těchto skupin. Já osobně s nimi jejich názor o neřešitelnosti daného stavu sdílet nechci. Nevyhnutelné jsou totiž možná smrt a daně, nikoli problém přecpaných lyžařských resortů. Ten řešit elegantně lze.
Dalším často zmiňovaným přístupem, jak z této šlamastiky ven, bývají návrhy záměrně zvýšit ceny skipasů. Čistě teoreticky se nabízí myšlenka, že tento krok by mohl pomoci maličkým českým areálům odlehčit. V praktickém světě jsem však přesvědčen, že žádné (více či méně výrazné) zvýšení cen jízdenek samo o sobě není ultimátním řešením nechtěných návalů v resortech. Bezpochyby by ubyl nějaký fragment současného počtu návštěvníků, kteří by si již lyžování nemohli dovolit. Lidí tohoto typu z našich hor ubývá mimochodem kontinuálně už nejméně celé jedno desetiletí a není žádný racionální důvod se domnívat, že by se měl tento pokles zastavit. Dle mého názoru však budou takřka okamžitě nahrazováni (A) ztěží kdy vyčerpatelnou armádou svérázných cizinců přijíždějících sem za zábavou, jejíž součástí jsou veselice na lyžařských svazích; mnohé z nich naše přeplněné resorty ani neotravují – cíleně sem za nimi přijeli. Němců a Holanďanů, kterým jde primárně o kvalitní lyžování, u nás mnoho nenalezneme; takoví jezdí jinam. Plus (B) všemi nově narozenými (a neustále se rodícími), které ještě ono hořké poznání našich hor a rozřazení se do zmiňovaných táborů čeká. Lapidárně vyjádřeno, jsem přesvědčen, že by pouhým zdražením jízdenek „nula od nuly pošla“ – víkendových a svátečních návalů by ztěží ubylo; paradoxně by však zřejmě ještě více prořídl již nyní obecně nízký počet lyžujících v časné a poté v pozdní sezóně.
Jakkoli možná mnozí ihned po vyslovení odsoudí nápad na rozšíření stávajícího poddimenzovaného počtu českých sjezdovek a/nebo jejich parametrů coby apriori neprůchodnou, radikální utopii, já se přimlouvám o to každou možnost v této oblasti pečlivě (míněno se vstřícným přístupem) posoudit. Zajisté by se tím nevyřešil celý problém jako takový, částečně však bezpochyby. V severní Americe tak, jak se upgradují lanovky a zvyšuje se jejich přepravní kapacita, zároveň zcela automaticky specializovaní horští „architekti“ adekvátně k tomu upravují počty a parametry sjezdových tratí, jelikož vědí, že každé jednostranné zvýšení kapacity lanovek by okamžitě vyústilo v přeplněné svahy. Samozřejmě, mnoho z vás nyní namítá, že naše hory nejsou co do velikosti ty americké. To bezpochyby nejsou, zakopaný pes je však v tomto ohledu v přístupu, nikoli ve velikosti. Nikdo z nás není natolik naivní, aby očekával narození třeba šesti nebo deseti nových tratí na resort; řeč je zde o klidně jediné nové či dvou – a každý z nás si dokáže představit, jak výrazně pozitivní impakt by takovéto rozšíření mělo – na každý jednotlivý český areál, který nás napadne. A nejen to – většina z nás, budeme-li k sobě upřímní, si velice konkrétně UMÍ představit, kde tyto nové tratě v tom „svém“ resortu najít, kudy je vést. Nemluvě o rozšíření parametrů tratí stávajících, což je představa mnohdy ještě snazší. Zajisté, zakonzervovaný postoj Krnapu a jemu podobných úřadů je u nás ohranou písničkou. Jsem to ale jen já, když vidím jejich pasivní bezbrannost proti chuligánům na terénních motorkách v létě a na sněžných skůtrech v zimě, jsem to jen já, kterému se zdá, že tu něco nehraje? Oč jsou severoamerické Rockies méně vzácnější než kterékoli české kopce, když u nich prosadit jakékoli racionální rozšíření areálu je samozřejmostí, nadto ještě vítanou?
Ultimátní lék na vše výše zmíněné je znám, praxí ověřen a léta bezproblémově praktikován v řadě severoamerických resortů (např. Deer Valley, Crested Butte, Big Sky) či v nóbl rakouském středisku Lech. Naše areály tudíž nemusí znovuobjevovat příslovečné kolo, nýbrž se jen nechat inspirovat tam, kde to dělají dobře. Trik spočívá v limitování počtu prodaných jízdenek za den. V současné době pro našlapané české resorty není dokonce limitním maximem ani 100% stav přepravní kapacity jejich vleků; nedělám si iluze že kdyby měly komu, prodají bez uzardění třeba trojnásobek. Jediným přípustným limitem by však měla být výhradně maximální hranice smysluplného zalidnění sjezdovek které jsou v areálu otevřené, a vypočítat tento parametr je snadnou aritmetickou úlohou hodnou školáka. Pokud je maximální limit sjezdovek daného areálu 1000 osob, stejný musí být i počet jízdenek, které jsou k mání; nezávisle na tom, že přepravní kapacita místních vleků je třeba pětinásobná.
Pojďte si teď spolu se mnou na moment zasnít do našich Fantasylandů – představme si, že u nás máme (alespoň jedno) takovéto středisko. Kdykoli se rozhodneme vyrazit si do něj zalyžovat, máme garantovanou JISTOTU, že si vždy užijeme smysluplné lyžařské volnosti a s tím souvisejícího bezpečí, jistotu že nikdy nebudeme stát v ubíjejících frontách plných nervózních a bezohledných lidí. Jistotu, kterou mimochodem v Čechách v hlavní sezóně ještě nikdo nikdy nezažil. Avšak nejen to – máme též jistotu, že tam v kteroukoli hodinu naprosto beze stresu zaparkujeme – ne někde ilegálně u krajnice, ale na pohodlném parkovišti – dimenzovaném přesně v souladu s limitním počtem návštěvníků. Na záchod už nebudeme muset chodit ke stromu na okraji pisty – tento resort disponuje i adekvátním počtem komfortních záchodků, možná dokonce i teplou šatnou na civilizované převléknutí se. Pravda, i když ono poskakování po jedné noze v břečce poloobuti kolem auta anebo sedání si do kufru auta nohama přes jeho špinavý práh má také určitě cosi do sebe…
Příjemná představa, co říkáte? A nejen to – ještě více než o komfortu je celý tento koncept o BEZPEČNOSTI. Do přeplněného (rozuměj vyprodaného) letadla, kina, výtahu, či kolotoče se též nedostanete, z pochopitelných důvodů. Oč je pohyb na přelidněných lyžařských svazích bezpečnější? Toleroval by snad někdo provoz pěti aut vedle sebe na tříproudové dálnici? Provoz, který se neřídí prakticky ŽÁDNÝMI pravidly (což je další, samostatná smutná část příběhu), jelikož ona pravidla většina účastníků nezná, tudíž neaplikuje, a znalost kterých ani nikdo nevyžaduje? Jak bezpečno může být na takové vozovce? Nikdo nemusí být génius aby poznal, že jsem právě popsal denodenní rutinu na českých svazích. Sám jsem tátou roztomilého čtyřletého děvčátka, které se učí lyžovat a právě pokročilo do stádia, kdy potřebuje sbírat zkušenosti na našich typických modročervených sjezdovkách. Trnu pokaždé po celou dobu, kdy za ní v tom ródeu jedu, neschopen ji efektivně chránit z více než jedné strany naráz. Anebo si představte, že by do běžného provozu našich sjezdovek měli vyrazit zalyžovat si zrakově, sluchově či jinak postižení, tak jak je to ve světě normální…
Zpět z české reality do pohodlí našeho Fantasylandu. Veškerý stěžejní prodej limitovaných jízdenek zde pochopitelně probíhá online. Tudíž nezávisle, zda vyrazím na lyžování časně ráno třeba z druhého koutu republiky, svůj dopředu zabookovaný (a klidně i zaplacený) lístek mám jistý, a celou cestu se těším na GARANTOVANOU kvalitu, kterou už může ovlivnit snad jen počasí. Je-li už plno, mám smůlu a už večer předtím vím, že ráno nikam nepojedu – a lyžování na příští týden si už raději zarezervuji hned teď. Vím, že až za týden vyrazím, pojedu najisto, budu vědět že pohodlně zaparkuji – a že tam po mně žádný místní zlatokop nebude žádat absurdní sumu za parkovné, a za ním hned nějaký další za záchodné – vše bude už v ceně mého skipasu, jelikož se s tím jaksi počítá. V naší fantazii určitě. Samozřejmě, že cena takovéhoto skipasu bude vyšší než v jiných, obyčejných, „našlapaných“ střediscích. Avšak ruku na srdce – pokud by nějaký takovýto resort existoval, resort, v kterém máte 100% jistotu kvality a bezpečí VŽDY, když se do něj vypravíte, který z nás by okamžitě nesáhl na klávesnici a nekoupil si celosezónní pas? A nejraději ještě hned na konci léta, čtvrt roku dopředu, za nejlepší cenu. Vím že by nás takových bylo nemálo – včetně mnoha dobrovolných lyžařských „emigrantů“ z Alp.
Dovolím si tvrdit, že žádný z provozovatelů současných českých středisek by neměl tak zaplněno prodanými permanentkami, a to ještě předtím, než vlastní sezóna začne, jako ten v naší fantazii. A to permanentkami dražšími (nemám zájem zde spekulovat o kolik dražšími, pro většinu celosezónních předplatitelů to není nejdůležitější) než kdekoli jinde. Krása celého tohoto konceptu spočívá v tom, že limituje návštěvníky (a tudíž provozovatelovy tržby) pouze v oněch exponovaných dnech, kdy jinak v českých střediscích nejenže není k lyžování, ale často jde doslova o zdraví. Tento limit maximálního možného zisku však provozovatelům kompenzuje vyšší cena skipasu plus logicky vyšší počet zájemců o garantovaně kvalitní lyžování v průběhu celé sezóny, kteří budou takový resort cíleně vyhledávat. V něm totiž bude lyžování příjemné a bezpečné každý jednotlivý den sezóny, přičemž v ostaních, konkurenčních českých resortech většinou ani jedno z tohoto. Pokud je však provozovatelova ekonomika nastavena na kalkulaci přeplněného areálu, určitě není nastavena správně.
Nyní v našem Fantasylandu si koupí svého skipasu platíme ještě někoho navíc – třebas jen jednoho-dva extra vlekaře/rolbaře, kteří se s ostatními kolegy v průběhu provozní doby vleků střídají v nonstop pohybu na vlecích a po sjezdovkách, nikoli však pro svůj požitek, nýbrž sledujíc a usměrňujíc nevhodné chování návštěvníků v celém areálu. Areálu to privátním, kde platí jasná, srozumitelná, a všem známá pravidla. Pravidla, bez jejichž akceptace si třeba nejsem schopen online koupit skipas, chcete-li. A tudíž vím, že budu-li se chovat nepatřičně, zaměstnanec resortu mi po prvním přátelském napomenutí nekompromisně sebere jízdenku, bez obavy z toho, má-li na to právo či ne. Sám jsem mu totiž schválil, že má, a zavázal se též, jakou etiketu budu v jeho areálu dodržovat. A jelikož jde o fantazii každého jednotlivého z nás, sami si rozhodněte, zda i v tom vašem resortu bude pro mládež nekompromisně předepsána helma coby povinná výbava, či zda snowbordistům vzhledem k odlišnému charakteru jejich jízdy budou některé vybrané sjezdovky uzavřeny – stejně jak jim bude na druhé straně garantováno, že ve svém terénním parku (či jeho vyhrazené části) nenarazí na žádného nic netušícího začátečníka na lyžích.
Dost snění. Asi největší kouzlo tohoto konceptu – a nyní jsme již v realitě – spočívá v tom, že jej lze aplikovat a tudíž onu svízelnou tuzemskou situaci ultimátně vyřešit až tak rychle, jako třeba už PŘÍŠTÍ sezónu. Bude-li vůle na straně provozovatelů areálu, samozřejmě, protože pouze na nich záleží. Argument rovnostářů, že by se takovýto resort stal „navždy“ nedostupným pro určité lyžařské vrstvy, není na místě – celý náš svět se skládá z vrstev a nepředpokládám, že by ty samé lidi napadlo si stěžovat, že nemají na letenky v první třídě, na klíčky od drahých vozů nebo na luxusní hotely. A aby těch kouzel dnes nebylo málo, napadá mě ještě jedno. Celý tento progresivní koncept lze každým jednotlivým resortem takřka bezbolestně vyzkoušet – na jednu či férověji na několik sezón – a ukázal-li by se jako ekonomicky nerentabilní, každý resort by se dokázal opět bezbolestně vrátit do svých „starých dobrých časů“. To vše za prakticky žádných, či naprosto minimálních, extra výdajů. Porovnejte to s jedním jediným investičním omylem do nějaké lanovky, na kterou si v každé sezóně nejeden náš areál brousí zuby v naději, že tím vyřeší své problémy front a návalů.
Místo uhlazené tečky na závěr si dovolím jednu privátní prognózu. Dal bych svou ruku do ohně za to, že za nějakých 20 let budeme mít u nás v Čechách minimálně jeden, spíše však několik výše popsaných resortů. Resortů, které budou koexistovat mezi desítkami ostatních, „normálních“, budou však nad nimi dominovat ekonomikou, šarmem, atmosférou a nakonec i svou vděčnou a věrnou, vyprofilovanou klientelou, která ví proč do nich jezdí a která by neměnila. Osobně jsem přesvědčený o tom, že toto je nejenom ta nejlepší, ale též JEDINÁ realistická cesta, jak vystoupit z onoho nesmyslného začarovaného kruhu, ve kterém se dnes všechny hlavní české areály bez výjimky pohybují. Znovu opakuji, dal bych svou ruku do ohně. Dvacet let však zároveň znamená novou, další generaci. Své lyžařsky nejproduktivnější roky už budu mít v té době za sebou. Sakra. Proč už ne já, proč ne vy všichni ostatní? Proč až nová generace?
Text: Tom Řepík
Vyšlo v největším českém zimním magazínu SNOW, 2002