Tato úvaha pojednává o lyžařské stabilitě coby jednotlivé nejžádanější vlastnosti u závodních i rekreačních běžek na bruslení a subjektivní optikou materiálového testera se zaměřuje na bezpečnost hran, tuhostní poměry, směrovou stabilitu a vliv osobního stylu lyžování na výkon.
Ahoj u dalšího z dosud nikde nepopsaných témat, pro která mě máte – tedy ti inteligentnější, pohlednější, šťastnější a vůbec tak nějak lepší z vás – tak rádi. Pro případnou nelibost těch, kteří mě rádi nemají, nelíbí se jim můj humor, nerozumí a/nebo nesouhlasí s mým obsahem – já jsem tím jediným správným hromosvodem, ne nikdo další. Více viz Dovětek na konci článku.
Nyní zpět k věci. Stabilita lyží. Pokusím se tu zjednodušit skutečnost, že neexistuje jednoznačná odpověď – tím, že se zaměřím na různé typy stability a na faktory, které k nim přispívají. Stejným dechem však nelze nezdůraznit individuální část celé problematiky, protože způsob, jakým lyžujete, je v posledku rozhodujícím pro výkon a lyžařské schopnosti platformy, na níž stojíte.
Bezpečnost na hraně
Prvním aspektem, jenž je možná trochu absolutnější než osobní, je bezpečnost hran – tedy vaše stabilita na hraně, schopnost hrany zakousnout se do sněhu a udržet se na něm. To umí být vcelku problém, když jsou podmínky – zkrátka problematické.
Biatlonový SP v Annecy v prosinci 2022 je jedním z nedávných příkladů, který mi v této souvislosti tane na mysli, protože jsem, ač nepravidelný divák, tamní mužskou stíhačku zrovna sledoval – a zaznamenal v ní očividnou marnost jezdců na fischerkách, jež typicky vyžlucují medailová pódia.
Trať daného závodu byla vinou nepříznivého počasí špatně upravena – z plusových teplot rozmoklý a rozsolený povrch přes noc zamrzl do oslnivé ledové polevy, do níž bylo extrémně náročné zaříznout lyže, a fischerky zjevně neposkytovaly dostatečnou bezpečnost hran.
Šlo o paradox křiklavý natolik, že stál za zmínku i Wikipedii, na níž se (ve zkratce) píše: „Před závodem mužů trať zledovatěla, a proto byl start o 15 minut posunut, aby měli pořadatelé více času na úpravu. Přesto podmínky výrazně komplikovaly závod převážně biatlonistům používajícím lyže Fischer. Jedním z nich byl vítěz předchozích pěti závodů Johannes Thingnes Bø, který několikrát během závodu podklouzl a v roli tradičně nejrychlejšího běžce dosáhl až 27. běžeckého času.“
Nemyslím si, že to mělo něco společného s tvarem hrany fischerek, které mají čistě pravoúhlý průřez – ten na jejich modelech nahodile testuju od roku 2010, kdy značka představila koncept Speedmax, takže jsou tu už dlouho a pocitová bezpečnost hrany se mezi předchozím tvarem, jenž měl malý okraj, a současným čistě hranatým tvarem nijak nezměnila. Má osobní teorie zní, že když je lyže zatížena na hraně, síly působí kolmo na skluznici a přítomnost boční stěny v blízkosti hrany neznamená velký rozdíl, protože v tom směru nepůsobí velká síla.
Nicméně existuje řada dalších faktorů, jež je třeba vzít v úvahu, když je řeč o stabilitě hrany. Důležitá část se vždy bude odvíjet od stavu podkladu – pokud jsou podmínky neproniknutelně tvrdé, pak je významným faktorem získání opravdu dlouhé kontaktní plochy hrany – pokud snížíme lokální tlak a rozložíme zatížení na dlouhou plochu, měli bychom umenšit riziko, že hrana ustřelí pryč.
Když je však tvrdý sníh přeci jen zčásti plastický, kdy se může pod hranou trochu deformovat, pak chcete opravdu důrazný tlak a v těchto podmínkách vám vysoce zatížená kratší lokální kontaktní plocha zajistí efektivní záběr hrany. V závislosti na podmínkách tak můžete chtít buďto krátkou kontaktní plochu s vysokým lokálním tlakem nebo rozptýlenou dlouhou plochu s nízkou lokální tlakovou silou – pokud stále mluvíme o supertvrdém podkladu. Když je naopak sníh opravdu měkký, je třeba s citem (v závislosti na bořivosti podkladu) rozložit zátěž do delších tlakových zón pro optimální plovatelnost kyprým povrchem.
Ve skutečnosti nic není absolutní a se všemi konstrukčními charakteristikami nevidím tak velký rozdíl mezi jednotlivými lyžařskými topmodely značek, pokud jde o pocitovou bezpečnost hrany. U lyží Madshus vnímám jejich typickou pocitovou hranu, u salomonek či fischerek zase tu jejich – bez ohledu, jestli je opravdu tuhá, nebo měkčí, jestli má krátkou, nebo dlouhou styčnou plochu hrany, což souvisí spíš s materiálem lyže, její tuhostí a torzní tuhostí.
Tuhost a torzní tuhost lyže
Všechny hlavní značky dnes vyrábějí skvělé závodní lyže, žádná není o moc napřed před ostatními, všechny fungují. Kde ale jsou opravdu velké konstrukční rozdíly, je přední část lyží.
Model Salomon S/Lab, který je pozoruhodný a drží si pověst super dobrých hran, má velmi měkký a tenký materiál jádra lyže. V porovnání s ostatními značkami má na lyži zdaleka nejmenší objem materiálu a jeho špičku v ruce snadno ohnete více než dvojnásobně oproti naopak nejtužšímu závodnímu topmodelu, Rossignol X-ium.
Obě tyto lyže mají striktně hranatý průřez, ale velmi se liší v tuhosti; v čem se naopak neliší, je torzní tuhost, takže ačkoli má lyže Salomon nejměkčí materiálovou tuhost v podélném směru, naměřené hodnoty její torzní tuhosti patří k nejvyšším (jsou srovnatelné s Rossi a asi o 40 % vyšší než u ostatních značek).
Musíme také uvažovat zadní část lyže, kde se konstrukčně vyrovnává dynamika její přední části. Ve špičce nejtenčí Salomon S/Lab má nejtužší zadní část lyže (od 20 do 50 cm za těžištěm). Všechny značky jsou si v tloušťce zadní části lyže hodně blízké, konstrukčně se však liší. Například Madshus Redline mají poměrně tuhé materiály v přední části, ale jsou nejměkčí vzadu; velmi dobře drží stopu a jsou dost ostré. Jízda na nich je o rovnováze postoje a o distribuci zatížení.
Salomon S/Lab je naopak navržen tak, aby nesl většinu zatížení v zadní části a relativně málo vředu; pokud si posunete vázání dopředu nebo přenesete váhu silně vpřed, lyže není zdaleka tak stabilní – nejlépe se jí daří s většinou zatížení nesenou v zadní části lyže. Madshusy naproti tomu milují jízdu dopředu, jsou opravdu dobré, když jste na lyži vpředu, a to se odráží v relativní rovnováze a rozdělení zatížení na lyži s poměrně vysokou přímou i torzní tuhostí vpředu a odlehčením vzadu.
Směrová stabilita lyže
Zatímco bezpečnost hran je velmi důležitá na extrémně tvrdých površích, v normálnějších podmínkách na ní zas tolik nezáleží – tam mnohem větší problém, pokud jde o vlastnosti lyže, představuje směrová stabilita. Je to aspekt, kde se věci začínají stávat osobnějšími; pokud jde o směrovou stabilitu obecně, zásadně k ní přispívají faktory osobního nastavení lyže a její klenby.
Delší rozvor klenby vám poskytne širší postoj na sněhu a díky tomu větší směrovou stabilitu; na druhou stranu tak budete stát na mnohem tenčím materiálu a mít menší podélnou i torzní tuhost a z toho plynoucí menší oporu materiálu v lyži. Pokud je klenba lyže vysoká, můžete mít pocit, že stojíte jako na chůdách, takže i když máte dobrou směrovou stabilitu, lyže bude hůř ovladatelná.
Další faktor, pokud jde o směrovou stabilitu, je délka kontaktní plochy skluznice a rozložení zatížení. Vím, že na Madshus Redline se musím držet aktivně vpředu, což mi poskytne dobrou směrovou stabilitu díky vyváženosti materiálu a délce klenby; kdybych seděl těžištěm vzadu, jejich uvolněná patka a ne nejdelší zadní přítlak by vyústily v nestabilní pohyb vpřed a tendenci točit se na patkách – nehezký lyžařský pocit.
Naopak na Salomonu S/Lab potřebuju držet váhu nad klenbou, protože cítím, že pod tlakem lyže jede a přenáší napětí dále dozadu do robustní patky, což vytváří něco jako efekt kormidla. Kdybych zatěžoval jejich přední část, kde je materiál velmi měkký, nepřispělo by to směrové stabilitě pohybu zdaleka tolik, jako to, co bych tím odebral zadní části lyže.
V souvislosti se směrovou stabilitou je třeba vzít v úvahu i podobu skluznice lyže a konfiguraci strukturování. Například Rossignol má už dekády ve skluznici svých bruslicích modelů dva žlábky, jež poskytují výbornou směrovou stabilitu na ploché lyži. U typu bruslařů, kteří se na lyži příliš nevyvážejí a hledí se dostat co nejdříve na hranu – a využívat pro stabilitu jistotu hran, toto není důležitý faktor. Nicméně dva žlábky poskytují další extra plochy pro jistou kontrolu stability.
Zajímavé je, že testování vývojářů Madshus ukázalo, že tato dodatečná plocha žlábku také stojí v mnoha podmínkách určitou rychlost, což je důvodem, proč odstranili přední žlábek ze svých lyží F3 (do měkkých podmínek). Dost lyžařů se nyní vyjadřuje, že lyže F3 pro ně ztratila právě na směrové stabilitě – předpokládám, že zejména těch, kteří se vyvážejí na ploše lyže. Do jisté míry lze jejich problém rektifikovat nastrukturováním skluznice s výrazným lineárním vzorkem.
Subjektivní vlivy a vjemy
Pro mě jako testera je vždy zajímavé a nezřídka výzvou setkat se s faktory stability, které jsou mimo mé zkušenosti a očekávání; učí mě to lyžovat s tím, co mám k dispozici. Například schopnost řídit lyži malými vstupy od kotníků dokáže mnohokrát překvapivý rozdíl. Typicky je lyžařská kapacita každého modelu významně spojena s tím, na co jste zvyklí a jak reagujete na nahodilé výzvy; a zde se značně projevuje personalizace nastavení a úprav lyže.
Když se subjektivně zaměřím na souhrnnou stabilitu topmodelů jednotlivých hlavních značek, přijde mi, že Fischer Speedmax Helium jsou skvělé univerzální bruslicí lyže; v podstatě se chovají předvídatelně v jakékoli poloze zatížení, při jakémkoli dynamickém stylu lyžování a téměř ve všech podmínkách s výjimkou na počátku vzpomenuté extrémní ledovky, kde jsou v nevýhodě. Ve většině ostatních případů se na nich lyžuje snadno a nejsou moc vybíravé, kdo na nich stojí, pokud je dostatečně důrazný.
Salomon S/Lab poskytují opravdu špičkovou bezpečnost na hraně i směrovou stabilitu, navíc obrovskou reakční předvídatelnost. Jen se na nich lyžař nesmí cpát příliš dopředu – zůstane-li zdravě nad klenbou, může očekávat silnou energetickou odezvu od tuhého zadku lyže.
Atomic Redster S9 jsou skvěle vyvážené lyže s velkorysou stabilitou i ovladatelností. Kdybych si nebyl jistý, byl nervózní z podmínek a mohl si vybrat kterékoli lyže kvůli pocitu bezpečí, stoupl bych na tyto. Vím, že je budu vždy cítit pod nohou, že mě podrží, ať už narazím na led či měkko, a budou předvídatelné, když na ně budu potřebovat zatlačit.
Kästle RX10 Skate mají nově zvětšenou špičku a nevím, zda je to převážně tím, ale jejich směrová stabilita je znamenitá v celé délce skluzu. Lyže jsou extrémně lehké (patří k nejlehčím na trhu) a výtečně se ovládají i drží na hraně. Možná nejsou tak dravé, spíš příjemně poddajné.
Rossingnol X-ium Premium+: pokud přijmete jejich vysoký profil a unikátní tuhost vyžadující adekvátní razanci, modely S2 a S1 (a předjímám, že jistě i nový SX) nabízí nejvyšší absolutní úroveň stability na hranách a směrové stability, kterou můžete získat; a jakmile si na ně zvyknete, budete je milovat. Vybavuju si lidi, kteří, když se na tyhle lyže postavili, měli pocit, že jsou pro ně jako stvořené, že poskytují všechno, co potřebují k tomu, aby mohli rychle lyžovat. Čili velmi osobní věc.
Madshus Redline F2 považuju za lyžařsky nejpříjemnější skejty. Poskytují srozumitelnou zpětnou vazbu, směrovou kontrolu a všechny další věci, které chci v poloze, v níž rád lyžuju – což je vpředu a přední poloha bývá touto lyží odměněna. Nejnovější model se posouvá o velký krok směrem k fischerovskému univerzálnějšímu přístupu; nemyslím si, že jsou tak vybíravé, jako byly v minulosti, pokud jde o to, kdo na nich stojí a jak se na nich lyžuje.
Když vše uvedené zkusíme shrnout, dospějeme k nepřekvapivému závěru: pokud jde o stabilitu bruslicích lyží, všechny zmíněné aspekty jsou více či méně ve hře, ale všechny jsou nevyvážené. Příslovečně všechno něco stojí a vy si musíte ujasnit, jakou úroveň lyžování chcete, jaké faktory lyžařských schopností přispívají k vašemu zážitku nejvíce a jak jich dosáhnout.
Dovětek: sázím na tebe, čtenáři!
Ve vší vážnosti tuhle milá kolegyně z redakce zapochybovala, zda zdejší čtenáři rozumí mým technickým textům: nic jako mazací kapsa prý není, vždyť kapsa bývá půlkulatá a se švy. Podobně klasická lyže se prý nemá jak pocitově zaháknout v odrazu; copak má nějaké háčky? A kdeco dalšího. Neměl bych prý preventivně sepsat výkladový slovník svého svérázného lyžařského argotu?
Její obavy nesdílím. Nadto, žádný z výrazů ani nenáleží mně, nýbrž jde o historicky zavedený oborový žargon, na který snad jen tu a tam sedá prach. Vzdor bezútěšným trendům, stále ještě doufám ve čtenářovu pozornost, bdělý úsudek a zdravý rozum.
Příčí se mi představa nových generací debilizovaných chytrou technikou, které se zároveň bojí zvednout telefon a neorientují se v tradičně strukturovaném obsahu, protože si vystačí s TikTokem. To v mém světě zůstává nejchytřejším elementem můj jednooký kocour Kosťa z útulku, jehož ryzí moudrosti si nepřestanu považovat do konce našich společných dní.
Žijeme v pragmatické době, ovlivňováni neúprosným trendem vše zjednodušovat. Co nejrychleji, co nejsnáz, žádné zdržování! Opusťme promyšlenou větnou stavbu, zaveďme blbuvzdornou grafiku, pěkné obrázky, roztomilé emotikony. Nač hledat slova, když můžeme ťuknout na obrazovku a poslat srdíčko? Ztrácíme schopnost cítit váhu slov; tu skutečnou váhu, která nás nutí se zastavit, přemýšlet, zpochybňovat.
Já ale ve slova věřím – i ta netriviálně konstruovaná. Žádný lepší, pregnantnější nástroj pro zpřítomňování nepřítomného neznám. Slova nesou informace, tvoří kontext, vyvolávají emoce, otevírají mysl. Umí zasáhnout tam, kde jednoduché symboly zůstávají němé. Jsou jako stromy v lese: málokdy rostou rovně, mívají suky a křivolaké větve, ale právě to je činí krásnými. Zbavovat se jich ve jménu zjednodušování? To je jako zbourat prastarý most jen proto, že vedle postavili dálnici.
Proto mě dráždí novodobé povrchní zkratky. Ta všudypřítomná invaze smajlíků, piktogramů a infantilních lyžiček, vloček a sluníček, prosakujících i do oficiální komunikace, je pro mě nepřijatelná. Vede ke ztrátě schopnosti vnímat nuance sdělovaného a číst mezi řádky, k likvidaci umění vyjádřit a pochopit ironii a její odstíny, ke stádnímu zaměření se na efekt namísto obsahu.
Mimochodem, vy, vítači zkratkovitosti, oslavovači banální slovní vaty, emotikonisti: vaše doteď pouze žluté smajly už ujetá woke kultura rozšiřuje taky o bílé, černé a kdovíjaké další varianty – ať má být váš výběr podle čeho rozeznáván, hodnocen, souzen. Good Luck, dobře vám tak!
Živýho mě nedostanou
Na nějaký velký kopec můžeme vyjet autem nebo lanovkou; ale pokud si ho vyšlápneme po svých – třeba na mých oblíbených backcountry lyžích, bude nám to trvat mnohem déle, zpotíme se a cestou možná zakusíme různé potíže… Odměnou však bude autentický zadýchaný zážitek, který nelze ničím nahradit. A já podobně dávám při psaní přednost příslovečnému výšlapu náročným terénem nesnadné cesty, která nese skutečný smysl, před pohodlnými zkratkami, co jej pohřbívají.
Možná, že mé sémantické výpravy občas působí jako slepé uličky. Ale kdo ví? Třeba jsou jen nečekané a nepohodlné – o důvod víc je prozkoumávat.
Osobně mě baví číst lidi, co si troufají pronikat hloub. Co píšou, jako by skládali symfonii – s citem pro detaily, i když jim tu a tam někdy něco falešně zazní. A nemusím s nimi zrovna souhlasit! Naproti tomu trpím nekonečnou nudou nad plytkými, jalovými články, u nichž je mi fuk, zda jsem s jejich autory zajedno.
Pokud to máte podobně, vypravte se se mnou i příště na kopec. Bez zkratek. Po svých.
A sázím na to, že až třeba napíšu, že běžecká lyže ve stoupání ustřeluje, nebudete se hádat, že to není možné, protože nebyla slyšet žádná rána a nikde nenašli prázdnou nábojnici. Pokud se ale ve svém úsudku šeredně pletu, jak ten skřivánek na niti se odsud ze dne na den vytratím a zanechám po sobě zlověstné: „Kam zmizel mlíkař, se ptám?“
Článek vyšel v časopise NORDIC a je reprízován v původní podobě