Na návštěvě v resortu, kde zimu dětem představují formou spontánních sněhových her v ambici vychovat z nich celoživotní lyžaře. Soda Springs je malý kalifornský skiareál na hřebenu Donner Summit při dálnici I-80 z Truckee na Sacramento, malebný jako snad všechny resorty a krajina kolem Lake Tahoe. Už víc než dekádu tam provozují oborově unikátní program […]
Horská střediska vymýšlí zábavné a cenově dostupné dětské programy s ambicí udržet spokojený úsměv na tvářích celé rodiny. Snowtubingové svahy, celoroční bobovky nebo lanová centra jsou dnes už tradičními – a stále nadmíru oblíbenými – způsoby, jak zabavit každého z rodiny v době, kdy nestojí na lyžích či prkně. Střediska nicméně vyvíjí a testují řadu […]
Americký kousek historie se po necelém půlstoletí zopakoval: obecní zastupitelé z kanadského Calgary nechali olympijského černého Petra v dlani někoho jiného. V pořadí už páté nominované město vrátilo kandidaturu pořadatelství ZOH 2026, když v listopadu 2018 městská rada kanadského Calgary jednomyslně odmítla přihlášku jen pár dní poté, co 56 procent místních obyvatel si vybralo své […]
Jako asi první z Čechoslováků si to na vlastní kůži ochutnal krajan PaedDr. Pavel Šťastný, 17 let šéftrenér ve vermontské Stratton Mountain School a dnes hlavní trenér PG sjezdařů mužů v Killington Mountain School. Už podruhé za sebou prolyžoval vánoční svátky v nejluxusnějším horském resortu planety, uzavřené rezidenční komunitě Yellowstone Club v americké Montaně, v sousedství resortu Big Sky. Svou nevšední zkušenost Pavel popisuje na následujících řádcích vlastními slovy.
Jednou z Waltových sportovních vášní bylo lyžování.
V roce 1938 jej vyhledal rakouský imigrant a lyžařský šampion Hans Schroll a ukázal mu panenskou oblast nedaleko kalifornského Lake Tahoe, dnešní Sugar Bowl. Přesvědčil Disneyho, aby se stal v novém skiresortu investorem. Za Disneyho peníze tam pak postavil lyžařskou chatu a po Waltovi pojmenovanou sedačkovou lanovku obsluhující hlavní kopec Mt. Disney.
V roce 1958 točil Disney ve švýcarském Zermattu film The Third Man On The Mountain a zamiloval si známou scenérii. Koupil pohlednici a poslal ji svým vývojářům do Kalifornie se strohým vzkazem: „Tohle postavte.“ (Rok nato v anaheimském Disneylandu otevřeli věrnou napodobeninu Matterhornu v poměru 1 : 10 s umělými stromy a vodopádem, na vrcholku posázenou skleněnými kuličkami pro věrnější ledovcový dojem. Bobovou horskou dráhu vedoucí skrz naskrz horou obsluhuje personál v bavorských krojích, hovořící s německým dialektem.) Walt se začal tamních Švýcarů vyptávat, jak se lyžařský resort provozuje, jak byl Zermatt naplánován, jak se tam starají o hosty. Rychle nabyl přesvědčení, že kdyby podobný provoz vlastnil, dokázal by vše navrhnout a zorganizovat mnohem líp.
Pár let nato, když byl Walt přizván jako klíčová osobnost do pořadatelského týmu zimní olympiády ve Squaw Valley, potkal se tam s bavorským expertem Willy Schaefferem. Ten později začal prozkoumávat jednotlivé západoamerické lokality pro Disneyho nový horský resort. Do úzkého výběru se dostal kalifornský Mammoth a několik míst v San Bernardinu poblíž Los Angeles.
Poté, co se potvrdil úspěch anaheimského Disneylandu, bylo jen otázkou času, kdy dojde na jeho východoamerickou verzi.
Walt často prohlašoval, že nesnáší pokračování a nechce se nikdy opakovat; byl názoru, že zkoušet duplikovat nějaký existující úspěšný model je známka lenosti a nedostatku invence. Proto jakákoli představa o novém Disneylandu vždy vycházela z premisy, že nepůjde o prostou repliku kalifornského parku.
Walta vždy deptalo motely a restauracemi ucpané bezprostřední okolí Disneylandu a věděl, že pokud kdy půjde na východ, bude muset stavět na o mnoho rozlehlejším prostoru. Jednak kvůli eliminaci náplavy přiživujících se podnikavců, jednak měl v hlavě spoustu nových snů o nových atrakcích, vyžadujících si své místo. Jak snil Walt Disney celý svůj život velké sny, tentokrát byly gigantické: zahrnovaly i vlastní letiště, průmyslový park s kompletní obslužnou infrastrukturou, dokonce celé vlastní město.
Plánovat východoamerický park začal Walt v roce 1959. Chtěl jej sice mít na východě, ale ne blízko vlastního pobřeží, aby se vyhnul konkurenci mořských pláží. Po špatných zkušenostech se spekulanty v Kalifornii podnikal veškerý průzkum v nejvyšším možném utajení. Jakmile se v roce 1963 rozhodli pro floridské Orlando, Disneyův právník Robert Foster začal pod falešným jménem Robert Price skupovat obrovské lány pozemků. V létě 1965 začaly o projektu psát místní noviny The Orlando Sentinel a ceny blízkých ploch vylétly ze $180 za akr na desetinásobek. Poslední pozemky Disney pořizoval za $80 tisíc na každý akr.
Walt toužil svůj Disneyland bez přestání rozvíjet. Měl představu, že park se bude stále měnit, a měl plno velkolepých nápadů na nové atrakce. Nedovolil však zprovoznit nic, co by precizně nefungovalo – a každá nová atrakce vyžadovala nákladný vývoj.
Dosavadní verze Disneylandu zkonzumovala veškeré peníze dynastie Disneyů i náklonnost ostatních investorů. Walt hledal cestu, jak otestovat nápady na nové atrakce a drahé jízdní mechanismy – nejlíp formou, kdy by někdo alespoň část gigantických nákladů zaplatil.
Jedním z mnoha nikdy nezrealizovaných rozšíření Disneylandu je projekt Edisonova náměstí, jímž měla končit Market Street – nová, vesměs rezidenční ulice projektovaná paralelně s hlavní třídou Main Street. Walt byl fascinován vynálezci a Thomas Edison patřil mezi ty, které obdivoval nejvíc. Na Edison Square plánoval postavit nákladnou divadelní atrakci, kde by namísto živých herců účinkovaly robotické voskové figuríny, demonstrující typický život v americké domácnosti před vynálezem elektřiny, krátce po rozšíření elektřiny a život moderní – moderní v tehdejší době konce padesátých let.
Projekt však ztroskotal na nedostatečné technické sofistikovanosti figurín – robotika tehdy byla v počátcích svého vývoje. Jelikož by chyběla hlavní atrakce, celý projekt Edisonova náměstí a k němu vedoucí Market Street se v tichosti uložil do archívu.
Pro rok 1960 byla přidělena zimní olympiáda kalifornskému Squaw Valley.
Squaw Valley bylo do té doby o přežití zápasícím zimním střediskem s jednou lanovkou, dvěma vleky, jednou chatou a jediným stálým obyvatelem – majitelem arerálu Alexandrem Cushingem.
Walt Disney byl požádán, aby vymyslel choreografii slavnostního zahájení a ukončení her i medailových ceremoniálů.
Disney nabídku přijal a současně shledal, že nikdo z pořadatelského výboru organizačním procesům nerozumí. Po dobu olympiády tedy do místa převelel štáby svých zaměstnanců z Disneylandu, kteří kulturní stránku her de facto zachránili před světovou ostudou.
Stěží si vybavím, co jsem dělal před týdnem, ale na to tehdejší úterní odpoledne těžko do smrti nezapomenu.
Bylo podobně hezky, jako se den vybarvil o pár hodin později v US. Někdy dopoledne jsem šel do lesa běhat, vrátil se kolem poledního – komfortně na otevření trhů kolem 14té hodiny našeho času.
Tuzemský internet tehdy byl víceméně pořád v plínách, na současné poměry pomalé a drahé bezdrátové připojení – pokud moc často nepadalo – bylo tím, co jsme tehdy považovali za vrchol nám dostupných technologií. Standardně jsem před otevřením trhů zapínal na TV přes Astru přijímanou CNBC, jež do velké míry suplovala dnešní internetový dez/informační přetlak.
Stejně i v ono úterý. Na CNBC panovalo typické líné ráno, David Faber a Joe Kernen tlachali o pitomostech. Nic nového.
Jó, starý časy. Chutnají mi jejich náhodné, nečekané závany.
Tuhle u Lance Armstronga v Aspenu vzpomínala Chris Evert na to, jaký býval Aspen v osmdesátých letech a jak tam tehdy trénovaly s Martinou Navrátilovou: lyžovaly od 9 do 13, pak šly od 15 do 17 hrát tenis, pak půldruhé hodiny do posilovny. MN šla ještě večer hrát basket. (Cca 33′ stopáže.)
Takhle kamarádsky spolu se chystaly tehdejší světová jednička s dvojkou na vzájemné bitvy o tenisový trůn. Dnes něco nepředstavitelného.
Současně jsem narazil v tamním dobovém tisku (1976) na pozoruhodné lidové lamentatio na tehdejší aspenské poměry: čtenář Aspen Times se ptal, proč by měl resort Aspen, využívající státní pozemky, mít tak vysoký profit (citoval $5 mio zisku z $15 mio obratu).
Veřejná odpověď střediskového manažera se v mnohém podobala vysílání legendárního rádia Jerevan: nešlo o profit $5 mio, ale poloviční, marži tedy ne 33 %, nýbrž 18. A to se ještě musí vyplácet akcionářům dividenda a vůbec, chudák Aspen si dokonce musí $3 miliony vypůjčit, aby měl na provoz a nějaké ty investice.
Tomu říkám požehnání v přestrojení: vinou krize si gastro branže utahuje šrouby. V horských resortech se tak začíná jíst rychleji, zdravěji a výběrověji.
Dokonce i klaun Ronald McDonald zaznamenal, že efektivita jeho původně strohého fastfoodového modelu uvadá. Když si u něj dnes objednáte jeho odolatelnou žemli, prakticky všude už dostanete na výběr nějakou zdravější alternativu ke smaženým přílohám – přinejmenším ve formě několika druhů zeleninových nebo ovocných salátů. Podobné tendence se pomalu začínají prosazovat i v horách.
Gastro segment v lyžařských střediscích drží neslavný primát oblasti s obecně nejnižší úrovní zákaznické spokojenosti. Ta výlučně nesouvisí jen s vysokou cenou a/nebo nízkou kvalitou jídla a nápojů; nejcitlivějším problémem bývá hodnota, pro většinu lidí zahrnující úroveň nejen stravy, ale i zážitku v provozovně (atraktivita prostředí, přívětivost a rychlost obsluhy, přelidněnost atd.).
Vnímání hodnoty zásadně ovlivňuje nakupovací rozhodování lidí. Když posuzují koupit si skipas, ubytování, lyžařské lekce, oběd či cokoli jiného, v duchu posuzují hodnotu. Pokud se jim nezdá adekvátně vysoká, ztratí zájem. Neznamená to, že musí nutně zůstat o hladu – posoudí alternativu s pro ně příznivější hodnotou. Nají se dole ve městě, po cestě u pumpy, zabalí si doma jídlo do alobalu anebo odlyžují na tyčinkách z kapsy.
Chci totiž vyhrát týdenní pobyt ve Vailu a na něj tě taky vezmu – a třeba i tvoje rodiče, pokud budeš chtít.
Napadá vás – divoká, neodolatelná nabídka, znějící jak z jiného světa?
Takhle zkoušely získávat nové duše americké skiresorty před 40 lety. Měl jsem důvod něco hledat v historických oborových záznamech a na právě takovou nabídku jsem narazil v ústřižku z The Denver Post 1976;
Přitom šlo o tučná léta uprostřed zlatých časů bílého sportu, kdy lyžařské návštěvy rostly ročně o 15 až 20 procent; každých 5 až 6 let se tehdy zdvojnásobil trh. Resorty se přesto snažily.
Že by inspirativní tip pro tuzemská střediska do časů soudobých, kdy se trh naopak dkouhodobě nemilosrdně scvrkává?
Nakolik pestrá může být tematická paleta marketingových klipů jediného střediska, dnes ukážu na příkladu kreativní videoprodukce kalifornského Squaw Valley.
Sezónní skipas může středisko nabízet standardním tuctovým inzerátem, anebo taky o dost efektivněji osobním příběhem reálné osoby – nejlíp letitého sezónkáře. Jako zde v případě místního rezidenta Davea, sezónkáře 43 let. Jeho vlastními slovy, sezónka mu poskytuje svobodu kdykoli si s kopcem zaskotačit;
Příběhy skutečných lidí táhnou a snad i vždycky budou mnohokrát silněji, než sebelíp vymyšlená umělá reklama. Pokud má středisko štěstí na nějakého bývalého závodníka (a které nemá?), jenž se v místě i s rodinou usadil a vychovává na sněhu své děti, hřích toto pro místní marketing nevyužít. Viz rodina bývalého snb profíka Tima Manninga, žijícíjho v Olympijském údolí 25 let;
Pan Mark Mayer přišel do Squaw před 15 lety jako skibum, aby mohl denně lyžovat. Pak dostal práci na střediskovém parkovišti. Postupem času se vypracoval na vedoucího party vyrábějící přes noc ve Squaw Valley sníh; ve dne Mark dál stíhá lyžovat;
Jsou vzácné jak drahokam v blátě, přesto jsou: zavedené podniky, kde nezávisle na časech a poměrech mají pořád plno. Jedním z takových je ikonický Adolph’s restaurant v utažském Park City – místo, jež pravidelně už 30 let hostí hvězdy Světového poháru.
Nenápadnou nízkou budovu asi až kilometr od lanovek by šlo úplně snadno přehlédnout a minout, kdyby nebyla ověšená pestrobarevnými vlajkami lyžařských států. Její majitel pan Adolf Imboden si její zdánlivou zastrčenost pochvaluje – leží totiž na hlavní čtyřproudové výpadovce protínající město a má k dispozici velké parkoviště i prostor pro venkovní terasu.
Uvnitř je celá vyzdobena relikviemi, jež tu s vděkem nechávají celebrity lyžařského sportu. A samozřejmě jejich podepsanými fotografiemi: nechybí Ted Ligety, Michaela Shiffrin, zpět v čase třeba Hermann Maier, Alberto Tomba, ale taky Dustin Hoffman nebo Robert Redford, oba vášniví lyžaři.
Neotřelý marketingový risk podstoupili v jednom z mála posledních amerických retro středisek; vsadili na skoro až kaufmanovský sarkasmus tít do vlastních řad.
O kanadském Red Mountain jsem do SNOW psal v roce 2009 – nedlouho poté, co severoamerická hypoteční krize začala decimovat poměry v tamní branži.
Tehdejší čerstvý majitel střediska, kalifornský byznysmen s ruskými kořeny Howard Katkov měl to štěstí (v neštěští!), že ač už spřádal své vize obestavět na úpatí ležící romanticky westernový Rossland adekvátní ubytovací kapacitou, než se do věcí stihl pustit (z valné části vinou schvalovacích obstrukcí od tamní starousedlické komunity), přišel bez varování náhlý a málokým čekaný propad trhu v roce 2008, který mohli všichni v Red středisku sledovat v přímém přenosu, ale nezasaženi jako jiné areály, napěchované předraženými horskými nemovitostmi, jimž spadly ceny o 50 i víc procent dolů, aniž se realitní trh od té doby úplně zotavil, což majitelovy plány na stavební expanzi, do níž se nakonec v umírněné míře pustil, víc než zdravě – varování: přijde konec věty! – zkorigovalo.
V padesátých letech sloužil coloradský Aspen za vzor ideálního lyžařského města. Pulsující středisko bouřlivého života a vášnivého lyžování.
Podobně jak Fénix z popela, tak Aspen povstal ze své pohnuté historie nuzné hornické osady a stal se světoznámým letoviskem. Nejspíš už tehdy však začalo být zřejmé, že půjde o dlouhodobě neudržitelný, utopický fantasyland; vybájené místo obývané lidmi, co milovali lyžování nade všechno ostatní. Zazobanci i hipíci tu žili, lyžovali i flámovali pospolu, vědomě ignorujíce svou nebetyčnou ekonomickou a sociální jinakost.
S příchodem šedesátek se už věci začaly zřetelně měnit. Tak jak se jako rez rozlézal po většině Ameriky sociální neklid, nevynechal ani zašitá údolí Skalistých hor. USA šly válčit do Vietnamu a většinu tamních velkých měst ochromovaly občanské protesty proti porušování lidských práv. I v malém Aspenu se demonstrovalo – avšak kvůli nezadržitelně rostoucím cenám života v okolí i drahotě samotného lyžování.
Město se stalo epicentrem názorových třenic jako snad žádné jiné, jelikož bylo uměle osídleno farmáři, developery, hoteliéry, číšníky, lyžařskými dobrodruhy, spisovateli, malíři, obchodníky – ale třeba i škudlícími důchodci, kteří se stihli nastěhovat v levných poválečných letech a o dekádu později nechápali, kde že se to ocitli.
Málokdo – srdeční znalce Velkého jablka výjimaje – by v tomhle velkolepém, antikou nasáklém skvostu klasické architektury poznal jeho dnešní podobu. Krapet nápovědy? NYC, Manhattan, Pennsylvania Plaza.
Ano, jde o soudobou Madison Square Garden, aka The Garden. Penn Station starých noblesních časů počátku 20. století.
Dnešní Newyorčani se nedokážou shodnout snad na ničem – kde je nejlepší bydlení, kde restaurace, zda fandit Yankees nebo Mets, zda odejít z Iráku nebo koho volit. V jednom ale, zdá se, jsou přeci jen zajedno: soudobá Penn Station je peklo.
Američany považuju za cokoli, jen ne konzervativní národ. Umírněnost je něčím, co neumějí snad odjakživa.
Vezměme třeba velikost jejich bydlení. V 50. letech měl typický americký jednogenerační dům plochu 980 čtverečních stop, asi 90 m2. V 70. letech to už bylo 140 m2, v devadesátých 200 m2. Před deseti lety, v roce 2005, už statistická plocha měřila 240 m2 a od té doby dál roste. Během dvou generací se tak rozloha domů skoro ztrojnásobila.
Nevím, zda to byla hypoteční krize, co probralo národ ze zvětšovacího běsnění, anebo něco jiného; většina si každopádně – zdá se – připustila, že pro své dvě děti šest ložnic a koupelen vážně nepotřebují.
Zatímco v poválečném Československu utahoval závity svých šroubů komunistický teror posílající neznámé táty od rodin i hokejové šampióny do jáchymovských koncentráků smrti, za velkou louží se v té samé době odehrával život z jiné planety.
Ve Vermontu padesátých let se shromažďovala velkolepá lyžařská okázalost prudce bohatnoucí Ameriky. V roce 1959 tam založil nový skiresort Sugarbush pan Damon Gadd, dědic zámožného newyorského a havajského developera. Nové středisko jako první v Americe představilo kontinentu italskou dvoumístnou kabinku (hravě nazvanou Sugarbus), sedačkové lanovky dostaly do té doby Američanům neznámé bezpečnostní zábrany, lyžařská škola evropské instruktory a chata pod kopcem noblesní koktejlový klub anglického střihu.
Učebnicový představitel tamní zlaté mládeže Gadd (má-li tedy zlatá mládež nějaké místo v učebnicích) obratně využíval svých silných vazeb na newyorskou a bostonskou high society a jeho středisko se stalo exkluzivním útočištěm východopobřežní smetánky. Dámy sošných figur se na svazích předváděly ve vysokých kožešinových čepicích a honosných soupravách jedné dosud málo známé evropské značky s Bé v kroužku.
Bognerovy nové šponovky byly na svou dobu co sexy – byly doslova erotické. Poprvé v historii mohly být v zimě zviditelněny křivky dámských boků a okolních partií. Americká poptávka rodinnou manufakturu z Bavor zahltila natolik, že se její majitel v druhé polovině šedesátých let na čas do Vermontu přestěhoval. Tamní lyžařské stráně zažily invazi do té doby nevídaných odstínů jako fialková, meruňková nebo limetková; Bognerovky se prodávaly po nekřesťanských padesáti a více dolarech a oblékaly je například Marilyn Monroe, švédská herečka Ingrid Bergman nebo norský idol Stein Eriksen. Sporadicky lyžující velkotovárník Henry Ford si objednal patnáct párů.
„Nikdo, kdo žije a dýchá pro hory a má v hlavě mozek, nebude jásat z levných skipasů a rostoucích lyžařských návštěv. Každý blb z ulice si teď koupí sezónku a odjede ředit a znehodnocovat všechno, kvůli čemu se horští srdcaři narodili.“ (Anton Krupicka, horal z coloradského Boulderu)
Včera jsem první díl uzavřel zmínkou o filmovém Gordovi a dnes se mi hodí do titulku použít jeho slavnou mantru Greed is good, tedy že o chamtivost tu běží. Bude to TOLIK příznačné po zbytek dnešního vyprávění;
Než navážu na krachujícího Basse prodávajícího Vail Associates tajemnému panu GG, je třeba představit si zmíněného kmotra v pozadí. Ten totiž nepřestává tahat za provázky dodnes.
Tím je jistý Michael Milken, dnes kašírovaný kalifornský filantrop, v osmdesátých letech jeden z nejbezohlednějších – ať tu na blogu používám ohleduplný jazyk – zloduchů Wall Streetu působících z druhého pobřeží z Beverly Hills, kde obchodoval s junk bonds, extrémně rizikovými obligacemi s nulovým ratingem. (Takový František Mrázek Kalifornie.) V roce 79 jej začali vyšetřovat, v roce 89 odsoudili mj. za podvody, zpronevěru, vydírání a samozřejmě taky za nelegální insider trading – za nějž byl v legendárním filmu Wall Street jen o dva roky dřív odsouzen fiktivní Gordon Gekko, paradoxně. Opravdový MM vyfasoval 10 let vězení, $miliardu(!) pokuty a doživotní zákaz ve finančním sektoru.