Jak se kanadská prérie potkává s písní, kterou Eric Clapton vytáhl z černošské tradice, a proč slovo „Alberta“ dokáže u některých z nás znamenat zároveň kus země i stav mysli.
Slovo Alberta má zvláštní schopnost být současně konkrétní i mlhavé. Pro Kanaďana je to provincie mezi Skalistými horami a prériemi, pro historika jméno viktoriánské princezny a pro nejednoho milovníka hudby bluesová žena, která se v písni zvedne a zmizí někomu ze života. A právě v tomhle napětí mezi mapou a melodií vzniká prostor pro příběh, který spojuje severoamerický venkov s kytarou Erica Claptona.
Jméno z královského dvora
Kanadská provincie Alberta nese jméno po princezně Louise Caroline Alberta, čtvrté dceři královny Viktorie. Do názvu ho roku 1882 přenesl její manžel, generální guvernér Kanady markýz z Lorne. Původně šlo o zdvořilostní gesto, které mělo britské koruně připomenout, že její vliv sahá až za Skalisté hory. Z aristokratického jména se postupně stal název země, kde se střídá pšeničné moře s divokými jehličnatými lesy a kde se během roku může objevit čtyřicetistupňové vedro i mráz hluboko pod minus padesát.
Alberta je provincie extrémů. Má šest památek světového dědictví UNESCO, největší populaci divokých koní v Kanadě a v severních mokřadech údajně i největší bobří hráz na světě. Je to místo, kde vzniklo rodeo Calgary Stampede, ale také provincie, kde se dají najít krajiny připomínající měsíční povrch – badlands v oblasti Drumhelleru. Právě tam, na hraně prérií a kaňonů, leží i venkovské Starland County, typický zemědělský region, kde se žije pomalu a kde má prostor pořád ještě cenu zlata.
Blues, jež není kanadské
Píseň „Alberta“, kterou dnes známe hlavně v podání Erica Claptona, nemá s kanadskou provincií přímý geografický vztah. Je to tradiční bluesový song, jehož kořeny sahají k americkému Jihu a k repertoáru Lead Bellyho. Alberta v textu je ženou, která náhle odchází a nechává vypravěče s prázdným domem a plnou hlavou.
Clapton tuhle píseň nahrál v akustické podobě na legendárním albu Unplugged z roku 1992. Právě tahle verze z ní udělala světový standard. Bez bicích, bez efektů, jen hlas, kytara a ticho mezi tóny. Blues očištěné na kost. Alberta v Claptonově podání není dramatická femme fatale, ale tichý důvod k melancholii. Žena, která prostě odešla, protože cítila, že může; možná i musí.
A právě tady se začíná nenápadně klenout metaforický most k Albertě kanadské.
Prérie jako stav mysli
Kanadská Alberta je symbolem prostoru. Nekonečná pole, obloha, která nemá okraje, a silnice, po nichž jedeš hodinu a potkáš jen náklaďák s obilím. To je krajina, která učí trpělivosti a samotě. Ne té smutné; té existenciální. Člověk tu není obklopen lidmi, ale horizontem.
Blues vzniklo v jiném prostředí, ale se stejným pocitem. Pocitem, že svět je větší než ty a že někdy nezbývá než to vzít na vědomí a zazpívat si o tom. Alberta v písni odchází, Alberta na mapě zůstává, ale obě vyvolávají stejný efekt: prázdno, které má zvláštní příchuť svobody.
V tom je jejich spojnice. Ne v etymologii, ale v náladě.
Starland County: Alberta bez velkých slov
Starland County v centrální části provincie je jedním z těch míst, kde se Alberta neprojevuje jako turistický plakát, ale jako každodenní práce. Pole, malé obce, silnice, které míří k obzoru, a kraj, kde se víc řeší počasí než politika. Je to Alberta bez hor, bez ropy a bez velkých měst. Alberta obyčejná.
Taková místa dávají jménu provincie skutečný obsah. Nejsou to jen mapové souřadnice, ale rytmus roku, který určují setí a sklizeň. A přesně tak funguje i blues. Není to hudba stadionů, ale hudba rutiny. Práce, návrat domů, zima, ticho, ráno zase znova.
Alberta jako jméno, které unese příběh
Zajímavé je, že slovo Alberta obstojí v obou světech. V kanadském kontextu zní pevně, skoro úředně. V písni měkce a osobně. Přitom jde pořád o stejné slovo. To, co se mění, je obsah, který mu dáme.
Pro Claptona je Alberta důvodem ke stesku: do roka poté, co ji poznal, ji má pryč. Pro Kanaďana znamená Alberta domov. A pro čtenáře může být Alberta symbolem krajiny, která se do hudby promítá, i když o ní text přímo nemluví. Stejně jako se blues promítlo do rocku, aniž by ztratilo svou podstatu, promítá se prérie do písní, i když se v nich jmenuje jinak.
Země i žena, jež zní potichu
Alberta není hlučnou provincií. Nemá pověst kulturní metropole ani romantické minulosti jako Quebec. Je to země práce, prostoru a počasí. Snad proto se k ní blues hodí víc, než by se zdálo — ne kvůli původu, ale kvůli tónu.
Když Clapton zpívá „Alberta, Alberta“, není to volání o pomoc. Je to — nijak veselé — konstatování. A takhle se dá mluvit i o kanadské Albertě. Bez patosu. Jako o místě, které tě nechá být. Které tě nezahlcuje, ale dává ti čas přemýšlet.
Proto se tyhle dvě Alberty po mém soudu dají propojit. Mostem pocitů. Jedna leží na mapě, druhá — ta, která odešla — na vinylu. A obě říkají totéž: svět je široký a někdy z něj někdo vyjde ven, aby se mohl vrátit jinak. Není ztracený, je jen dočasně vzdálený. A ty si o tom můžeš zazpívat. Nebo mlčet. Nebo hledět do dálky a vědět, koho vyhlížíš.