Amerika

Anebo za ekvivalent dvou denních lístků. Levnější sezónku ať už nikdo nikdy a nikde nechce hledat, při psu!

Když klub slaví 100. výročí, jakou cenu má dát lidem – stovku? Tak já nevím, je to dobrej nápad, nebo špatnej nápad, nebo jakej je to vůbec nápad? (© Ivan H.)

Jsou to ale věci. Když si tuhle vailští po čase odskočili nakoupit, hned to zas spustilo lavinu ošklivých, falešných slovíček. Dokonce i nefér narážky na ceny vailského gastra se objevily;

Pár týdnů nato slaví NPS Yosemity sté výročí a na někoho v tamním vedení napadl nápad na nejlevnější lyžařskou sezónku planety (naší i většiny okolních) v ceně doslova několika sendvičů – bezpochyby míň, než těch zlopověstných vailských čtrnácti. Jako kdyby někde v malém českém skiareálu nabídli sezónku za tisíc korun.

Yosemity si kdekdo vybaví jako letní přírodní nádheru se scenériemi atakujícími hranici kýče. Skalky jako Half Dome nebo El Capitan rozezná každý stejně bezpečně, jako každý našinec pozná třebas Karlštejn.

Ač ji navenek příliš nedeklaruje, hlavní motivací za masivními letními injekcemi je vyrovnat kolísání tržeb mezi téměř vždy štědrou zimou a dosud zaostávajícím létem: coby na burze veřejně obchodovaná společnost potřebuje vylepšit cash flow svých ztrátových letních a podzimních kvartálů. Plus udržet stabilnější celoroční zaměstnanost – to všechno se promítá do kondice na newyorské burze kotovaných vailských akcií (NYSE:MTN).

Skupina provozující 11 amerických středisek silně upřednostňuje svou vůdčí letní trojici Vail, Breckenridge a Heavenly pod prémiovým koncernovým produktem Epic Discovery. Jen vloni bylo do letních provozů těchto tří středisek nalito $70 milionů v očekávání, že každé z nich ztrojnásobí svou letní návštěvnost oproti předešlému roku a každé vyprodukuje letní zisk $15 milionů.

Koncern uvažuje selektivně a svá populární zimní střediska jako Beaver Creek, Keystone nebo Northstar, jimž chybí potenciál dobré letní návštěvnosti, neváhá investičně upozadit vůči výše zmíněné top trojce. Naznamená to zanedbávat – například v kalifornském Northstar investovali do jediné lanové skuzavky (zipline) v situaci, kdy v nedalekém, na protějším břehu jezera Tahoe ležícím Heavenly postavili takové dráhy tři.

Vailská střediska se soustředí na skladbu souvisle stoupající uživatelské hierarchie aktivit od jednoduchých výšlapů do okolních kopců přes pokročilejší lanová centra a skluzavky až třeba po lezecké stěny vyšších obtížností. Marketing skupiny VR si je vědom, že v létě se uchází o ještě dovednostně a výkonnostně rozmanitější spektrum návštěvníků, než ve sněhové sezóně: od náhodných městských výletníků po ostřílené dobrodruhy cíleně přijíždějící za tím svým. Tomu přizpůsobují skladbu aktivit a jejich náročnost; tři generace v rámci jedné rodiny by se měly při společné návštěvě zabavit, každá na svém. Třeba vailské kladkové skluzavky jsou k mání od kratších po dlouhé, od nižších (3 metry) po vysoké (12 m), od pomalejších po rychlé.

Zbytečně moc zbytečně bezelstné upřímnosti prý bývá na škodu. Absolvent Benjamin by o tom mohl dávat lekce;

Sám tomuhle nevěřím a myslím si i razím opak. Tedy, že upřímnosti nikdy není příliš moc. Na to je život moc krátký a moc vzácný.

Tenhle článek má ale být jako většina zdejších ostatních – o marketingu středisek. A v marketingu typicky bývá ryzí upřímnosti – sami si doplňte nějaký kýčovitý příměr. Jako šafránu, třeba.

Povětšinou, když navrhuju horským střediskům libovolné velikostní kategorie, aby aspoň vyzkoušela obrátit poměr jejich dosavadní prodejní masírky vs. ryzí upřímnosti ve prospěch upřímnosti, dostane se mi jejich (bezpochyby upřímného) názoru – obvykle ve smyslu „To tak, to bysme dopadli.“

Tak to v životě chodívá – co je noční můrou jednoho, může snadno být troufalým snem někoho jiného. Či jak pan Simon říká, strop jednoho bývá podlahou druhého.

V polovině devadesátek si jistá světová herecká celebrita na vrcholu slávy přikoupila k rodinné rezidenci v idažském Hailey ještě nedaleký rozlehlý skiareál s okolními svahy a lesy, za neznámo kolik – avšak nemálo – milionů. Nejspíš, aby spolu s jeho tehdejší chotí Demi Moore a jejich třemi dětmi měli kde dovádět.

Po rozvodu s Demi se herec zbavil domu v Hailey a nejspíš si začal uvědomovat, co za otravnou železnou kouli ve formě historického skiresortu má přivázanou k noze. V areálu panovaly vždycky uvolněné poměry; vše jelo takzvaně na pohodu, nejspíš jako kdeco dalšího hollywoodského. Občas možná až na příliš velkou: na jaře 2009 lehla popelem klubová chata na úpatí kopce – pár hodin potom, co z ní odešli poslední vytrvalci dvoudenní kalby u příležitosti konce sezóny.

A tak v roce 2012 pan herec velkoryse věnoval celý kopec místní obecní správě. Ta utvořila neziskovou organizaci a zkoušela areál provozovat. Teprve tehdy zřejmě místní pochopili, kolik musel slavný herec do udržení provozu dolívat z vlastní kapsy.

Po třech letech zkoušení se rozhodli nabídnout historické středisko (1948) k prodeji za $150 tisíc – tolik činil jejich naakumulovaný dluh u banky. Nejnižší cena, jež kdy za skiareál v Americe zazněla.

Moudrá paní Wikipedie přiřazuje přívlastek dřevěný k 5. výročí, křišťálový k patnáctému, zlatý k padesátému a nebeský k 75. Od osmdesátky výš jde – na rozdíl od tolik romantického nebeského – o multi-platinové výročí. No budiž. Devadesátku letos slaví v oblacích zašitý kanadský Norquay. Výročí – jakkoli na něj žádná malověrnými lidmi vymyšlená stupnice nedosáhne – dozajista požehnaté.

Hora Norquay v divočině Skaliských hor Alberty, kus nad světově proflákým Banffem, je bez nadsázky průkopníkem vysokohorského lyžování na severoamerickém kontinentu.

V roce 1925 začal zakladatel Gus Johnson kácet parcelu pro budoucí lyžařskou chatu nějakých 350 výškových metrů nad městečkem Banff. Místní se sem naučili chodit s lyžemi, v roce 1928 společně dokončili chatu. V roce 1937 už v místě hostili národní závody ve sjezdu.

Ostatně, k ničemu jinému než divokému sjezdu se zdejší příkré svahy plné prašanu moc nehodí. Z mnoha místních odchovanců se v průběhu let a generací stávali zejména skvělí sjezdaři: Scott Henderson, Karen Percy, Thomas Grandi, Ken Read.

Jde-li tu řeč o zlatých výročích, jak by mohlo jít ignorovat právě vyvrcholený SB50.

Velkolepá dlouhá nedělní noc nebyla nabitá jen prvotřídním sportovním dramatem, v němž nefavorizovaní denverští Broncos vymetli s Panthery o sloních 14 bodů; koneckonců Super Bowl už nějaký ten rok znamená zejména showbyznys.

Pompézní halftime show by mohla svou spektakulárností konkurovat snad jedině otevíračka sezóny některého z tatranských resortů. Já nejradši spatřil pana Seala, v hledišti napohled nestárnoucího Gordo Gekka, šlágr Hvězdami posetý prapor si střihla paní Gagová.

A kdo by nebyl zvědavý na ikonické půlminutové reklamní spoty, za něž si letos televize CBS říkala $5 mio za půlminutu, žejo.

Kalifornie. Požehnaná nepřebernými krásami, současně prokletá hromadou pohrom. Zemětřesení, záplavy, sucha i požáry se tu střídají jak na karuselu. Už čtvrtá suchá zima za sebou donutila guvernéra Browna vyhlásit celostátní restrikci na spotřebu vody po zbytek roku.

Tímhle perexem jsem uváděl zkraje dubna komentář kalifornského lyžařského produktu (tak trochu) zoufalosti, v oboru dosud nevídané sezónky se zárukou. Ani přes letošní léto a podzim nebylo Kalifornii požehnáno nijak významně doplnit deficit.

Tož ale i naše středoevpropské léto bylo víc než teplé a suché. Podzim jakbysmet. (Tenhle týden v půli listopadu běhám po hřebenech místních hor v 17+°C, což nepamatuju!) A vyhlídky na nějakou zimu jsou v …nedohlednu. Svatý Martin, rytířsky půlící svůj plášť potřebnému, tu svou půlku může srolovat a schovat do torny.