Amerika je víc než mapy a města – je to prostor příběhů, nápadů a krajiny, která formuje lidi i kulturu. Sleduju ji očima, která obdivují starou dobrou Ameriku 20. století – její otevřenou krajinu, hrdiny, narativ i drobné detaily, jež formovaly minulost i přítomnost. Zdejší texty propojují fakta s příběhem a zkoumají, jak se tradice střetávají s modernitou, co z toho můžeme pochopit o lidech a životním stylu a jak ovlivňuje současnost. Nejde jen o místa, ale o atmosféru, souvislosti a příběhy, které dávají Americe její osobitý charakter. Hledám smysl za děním a inspiraci, která spojuje nostalgii, dobrodružství a skutečný život.
„Už od svých dvanácti let jsem snil, že jednou povedu lyžařské středisko. Po ničem jsem nikdy netoužil víc.“ (Pete Seibert, duchovní otec Vailu) Řízením nevyzpytatelného osudu jsem se v letech 1996 až 2001 shledal být nachomýtnut do intenzivně eskalujících okolností
Vailská historie I.: navíckrát ukradený klučičí sen Celý text »
Tomu říkám požehnání v přestrojení: vinou krize si gastro branže utahuje šrouby. V horských resortech se tak začíná jíst rychleji, zdravěji a výběrověji.
Dokonce i klaun Ronald McDonald zaznamenal, že efektivita jeho původně strohého fastfoodového modelu uvadá. Když si u něj dnes objednáte jeho odolatelnou žemli, prakticky všude už dostanete na výběr nějakou zdravější alternativu ke smaženým přílohám – přinejmenším ve formě několika druhů zeleninových nebo ovocných salátů. Podobné tendence se pomalu začínají prosazovat i v horách.
Gastro segment v lyžařských střediscích drží neslavný primát oblasti s obecně nejnižší úrovní zákaznické spokojenosti. Ta výlučně nesouvisí jen s vysokou cenou a/nebo nízkou kvalitou jídla a nápojů; nejcitlivějším problémem bývá hodnota, pro většinu lidí zahrnující úroveň nejen stravy, ale i zážitku v provozovně (atraktivita prostředí, přívětivost a rychlost obsluhy, přelidněnost atd.).
Vnímání hodnoty zásadně ovlivňuje nakupovací rozhodování lidí. Když posuzují koupit si skipas, ubytování, lyžařské lekce, oběd či cokoli jiného, v duchu posuzují hodnotu. Pokud se jim nezdá adekvátně vysoká, ztratí zájem. Neznamená to, že musí nutně zůstat o hladu – posoudí alternativu s pro ně příznivější hodnotou. Nají se dole ve městě, po cestě u pumpy, zabalí si doma jídlo do alobalu anebo odlyžují na tyčinkách z kapsy.
Gastro trendy horských středisek: Bon Appétit! Celý text »
Nakolik pestrá může být tematická paleta marketingových klipů jediného střediska, dnes ukážu na příkladu kreativní videoprodukce kalifornského Squaw Valley.
Sezónní skipas může středisko nabízet standardním tuctovým inzerátem, anebo taky o dost efektivněji osobním příběhem reálné osoby – nejlíp letitého sezónkáře. Jako zde v případě místního rezidenta Davea, sezónkáře 43 let. Jeho vlastními slovy, sezónka mu poskytuje svobodu kdykoli si s kopcem zaskotačit;
Příběhy skutečných lidí táhnou a snad i vždycky budou mnohokrát silněji, než sebelíp vymyšlená umělá reklama. Pokud má středisko štěstí na nějakého bývalého závodníka (a které nemá?), jenž se v místě i s rodinou usadil a vychovává na sněhu své děti, hřích toto pro místní marketing nevyužít. Viz rodina bývalého snb profíka Tima Manninga, žijícíjho v Olympijském údolí 25 let;
Pan Mark Mayer přišel do Squaw před 15 lety jako skibum, aby mohl denně lyžovat. Pak dostal práci na střediskovém parkovišti. Postupem času se vypracoval na vedoucího party vyrábějící přes noc ve Squaw Valley sníh; ve dne Mark dál stíhá lyžovat;
Svoboda tančit s kopcem: švédský stůl videomarketingu Squaw Valley Celý text »
Neotřelý marketingový risk podstoupili v jednom z mála posledních amerických retro středisek; vsadili na skoro až kaufmanovský sarkasmus tít do vlastních řad.
O kanadském Red Mountain jsem do SNOW psal v roce 2009 – nedlouho poté, co severoamerická hypoteční krize začala decimovat poměry v tamní branži.
Tehdejší čerstvý majitel střediska, kalifornský byznysmen s ruskými kořeny Howard Katkov měl to štěstí (v neštěští!), že ač už spřádal své vize obestavět na úpatí ležící romanticky westernový Rossland adekvátní ubytovací kapacitou, než se do věcí stihl pustit (z valné části vinou schvalovacích obstrukcí od tamní starousedlické komunity), přišel bez varování náhlý a málokým čekaný propad trhu v roce 2008, který mohli všichni v Red středisku sledovat v přímém přenosu, ale nezasaženi jako jiné areály, napěchované předraženými horskými nemovitostmi, jimž spadly ceny o 50 i víc procent dolů, aniž se realitní trh od té doby úplně zotavil, což majitelovy plány na stavební expanzi, do níž se nakonec v umírněné míře pustil, víc než zdravě – varování: přijde konec věty! – zkorigovalo.
Red Mountain, Rossland: Nevěřte nám, věřte jim Celý text »
Jak byl loňský zlatý SuperBowl fenomenálním, letošní nevídaná obrátka NE Patriots jej minulé noci v kráse i dramatičnosti strčila do kapsy. Podobné provedl v horské branži jistý coloradský outsider oborovým obrům Vailu a Aspenu.
Před časem jsem si vymyslel dvojpříběh, jak koblihárna nebo horské středisko může svou absurdně napálenou cenovkou přilákat pozornost médií – a do nich pak sdělit pravý opak.
Když jsem pak na margo těchto příběhů obdržel čtenářskou námitku, kdo že by si takové předražené koblihy kupoval, v reakci jsem doslovně napsal:
Cena je pouhou číslovkou.
Cenovka vůbec nereflektuje, kolik lidí je ve skutečnosti ochotno za svou (často zvrácenou) touhu zaplatit. Jako třeba dva tisíce babek za jednu koblihu.
Jenže tyhle bláznivé ceny neexistují jen tak zbůhdarma. Ani aby pouze ukojily rozmary pár rozhazovačných výstředníků. Každá šíleně přestřelená cenovka přitahuje pozornost spousty lidí a nejrůznějších médií. A jsme opět u mého výchozího wejlského příběhu.
Jak porazit Vail a Aspen v jejich vlastní hře: Sunny 700 Celý text »
Před padesáti roky zemřel pan Walter Elias Disney, muž s duší dítěte. Též geniální inovátor, vynálezce tematického parku a nechybělo moc, aby i lyžařský evangelista.
Výzvy jsou překážkami, jen když o nich tak přemýšlíme. V téhle jediné větě se pro mě osobně skrývá odkaz životního příběhu člověka, který předefinoval pravidla zábavního průmyslu – o čemž koneckonců píše kdejaká encyklopedie. Míň se ví, že Disney zachránil před blamáží jednu zimní olympiádu, a že nebýt jeho předčasné smrti, zřejmě by vytýčil nové standardy v horské branži.
Neznám vailského marketéra, který by nebyl vybaven nadprůměrnými znalostmi Disneyho principů – a to jak z frontendové spotřebitelské strany, tak zejména ze zákulisní, dodavatelské. Prakticky nonstop je někdo vailský na studiích v Disney parcích či v centrále Walt Disney Imagineering v kalifornském Glendale, vývojové laboratoři největší zábavní říše planety, odkud veškeré koncepty vycházejí a kterou do roku 2007 vedla disneyovská legenda s československým jménem, pan Martin Sklar. Následující zákulisní zajímavosti od něj a jeho týmu nejspíš v žádných encyklopediích nenajdete.
Nedospívejte. Je to past! Celý text »
Letos zjara jsem tu vzpomenul michiganský skiresort Mount Bohemia, možná nejztřeštěnější skiresort Ameriky, s jejich výstřední videosérií. Nedávno zveřejnili díl nový.
A nezůstává nic dlužen filmům předešlým. Sestříhaná dvacetiminutová stopáž z březnových karnevalových oslav jara Mardi Gras je znovu plná unikátních charakterů, nestandardních dějů a emocí; nechybí ale ani pořádné lyžování. A taky ABBA skibus – jak by mohl!
Bohemiánské ski filmy splňují všechno (či většinu) ze současných trendů moderní videopropagace: přijmout sami sebe ve své jinakosti, být autentičtí a upřímní, vybočit z řady netradičně, excentricky pojatým marketingem. Žádné kýčovitě šťastné rodinky s dětmi, načančané prostředí, katalogové počasí. Pravý opak! Život se s málokým v Michiganu babrá, tak proč to předstírat na Bohemii?
Film skiareál pověsil na svůj YouTube kanál a současně přesdílel na svém Facebooku.
Což je postup, u něhož se chci zastavit – a vpravdě hlavní důvod, proč píšu tenhle článek.
Facebook ve studené válce s YouTube, v Bohemii všechno při starém Celý text »
V devadesátých letech začal v Americe významně sílit vliv nejrůznějších ochranářských organizací a se souběžnou agresivní expanzí horských středisek (zejména těch patřících do vailské skupiny), nějaký zásadní střet se zdál být jen otázkou času. Napětí doslova viselo ve vzduchu. Argument ekoaktivistů ostatně nezněl nijak nepochopitelně: pochybně nabyté peníze z Wall Streetu nám zaplavují hory průmyslovým turismem, který tam nepatří.
18. října 1998, nedlouho před otevřením lyžařské sezóny a pouhé dva dny poté, co byly pokáceny první stromy naplánované masivní expanze vailského střediska v oblasti Blue Sky Basin, skupina ekologických extrémistů v noci potají vyvezla na vrchol vailského hřebene, na němž stála historická chata Two Elk Lodge, kanystry s palivem a systematicky kolem objektu založila požáry. Té noci lehla historická stavba plná vzácných indiánských artefaktů popelem, spolu s několika terminály lanovek a budovou lyžařské patroly. Případ začala vyšetřovat FBI.
Následujícího roku, kdy výstavba nových vaiských tratí a lanovek navzdory zřejmě nejkontroverznějšímu záškodnictví v historii horského odvětví pokračovala, jiná skupina aktivistů vybudovala přes noc na jediné přístupové cestě v terénu mechanické bariéry a zamkla se k nim ocelovými řetězy. Na místo musela přijet policie, řetězy rozřezat, aktivisty pozatýkala a uvěznila. Vlastní případ žhářství se podařilo vyšetřit až po mnoha letech; v roce 2007 policie dopadla a uvěznila deset lidí, v roce 2012 pak dalšího viníka. Poslední dva se skrývají na útěku a je na ně vydán zatykač.
Neláskyplný vztah ekologů s horskými středisky: hory sváru 3/3 Celý text »
Pomyslnou válečnou sekeru budoucích trablí horského odvětví mohla stěží vykopat slavnější celebrita: v roce 1965 získal pan Walt Disney od státních lesů povolení k výstavbě gigantického lyžařského střediska příznačně fantasylandově nazvaného Mineral King. Šlo o možná nejlukrativnější pozemek pro skiareál v Americe: v půli cesty mezi Los Angeles a San Franciskem, ze tří stran vklíněný do světoznámé rezervace Sequoia. O území se ve výběrovém řízení ucházelo dalších pět silných korporací, nejvýhodnější vnitřní závodní dráhu však měl stvořitel myšáka Mickeyho.
Avšak předčasné Disneyho úmrtí o rok později zanechalo vztah mezi jeho firemními nástupci a ochranáři v jakémsi vakuu; manažeři expandující zábavní říše přišli s agresivnějšími a ambicióznějšími plány, proti nimž se začala zvedat vlna odporu. Ačkoli byl Walt Disney sám slušným lyžařem i členem v Kalifornii nejvlivnějšího ochranářského Sierra Clubu (což za oněch starých klasických časů ještě nebylo vnímáno jako oxymóron), tento stejný klub Disneyho společnost rok po zakladatelově smrti zažaloval a žádal zastavení projektu. Řadu let vlekoucí se soud nakonec Disneyho společnosti nařídil vypracovat novou, o mnoho rozsáhlejší a přísnější studii dopadu na životní prostředí coby podmínku pro udělení nového rozhodnutí. Hlavním jablkem sváru byla nutnost vybudovat frekventovanou silnici přes Sequoia rezervaci.
S dekádou zpoždění a neveselými vyhlídkami dalších obstrukcí od ochranářů v budoucnu, Disneyho společnost v roce 1976 lyžařský projekt dobrovolně opustila a napřela svou energii do vlastní branže k rozšiřování svého orlandského Walt Disney World resortu a přípravám otevření prvního mimoamerického Disneylandu v japonském Tokyu.
Neláskyplný vztah ekologů s horskými středisky: hory sváru 2/3 Celý text »
Z kdovíjakého popudu jsem se tuhle u Googlů zajímal, o čem v souvislosti s horskou branží informují naše mainstreamová média. Vyhledávač mi seřadil nadpisy článků zhruba takhle: Vlekaři proklínají teplou zimu, krachují první areály. Bez povolení postavené apartmány, úředníkům hrozí vězení. Skiareál v potížích, město jej možná zachrání. Dotační podvody v horách. Demontáž bobovky v dlužícím středisku. Lyžař se zabil nárazem do stromu. Smrtelný požár tatranského hotelu. Záškodnictví na vlecích na Vysočině. Na rozhádaném Bouřňáku si blokují provoz balíky slámy. A tak dál a dál.
Nakolik překvapivou se pak může jevit míra veřejné nepřejícnosti až hostility v diskuzích pod články? Kdekdo z nás to xkrát četl: drahota, kam se člověk podívá, kravál ze sněžných děl, prázdné toky a studny, zacpané silnice, noční výtržnosti, všude plno odpadků, ještě by nám káceli lesy a vůbec – klidně ať si ti nenažraní vlekaři zkrachujou, dobře jim tak.
Těžko bychom asi hledali stigmatizovanější odvětví. To i ti myslivci to mají u lidí míň zavařený! Zato Amerika, to musí být země rekreačnímu lyžování zaslíbená, napadne leckoho. Vždy bývá v čele všemožných oborových statistik, má rozlehlé hory, hodně sněhu i peněz mezi lidmi… Anebo jsou snad věci jinak, než se jeví?
Právě. Ony totiž novodobé dějiny amerického horského byznysu víc než zimní selanku připomínají půlstoletí partyzánského odboje vůči expanzi středisek. Půlstoletí organizovaného odporu, jenž nutí resorty utrácet miliony za právní konzultace a územní studie a jenž zpožďuje o roky – či nadobro posílá k ledu – nejeden nový projekt. Skiareály jsou nuceny učit se čelit přímým střetům s takzvanými ekoteroristy a jejich sabotážemi, občanskou neposlušností a zastrašováním.
Neláskyplný vztah ekologů s horskými středisky: hory sváru 1/3 Celý text »
Dnešní várka zákulisních snímků od trenéra Pavla Šťastného z killingtonského SP ve slalomu, pozoruhodně úspěšného pro československé barvy.
Pavel Šťastný, v osmdesátých letech trenér československé reprezentace, odešel do amerického Vermontu v roce 1990, aby tu 17 let koučoval na proslulé Stratton Mountain School. Poté trénoval mj. kanadskou reprezentaci a Šárku Záhrobskou. V posledních letech je předním trenérem na vermontské Killington Mountain School.
Fotoreport: Killington World Cup SL Celý text »
Trenér Pavel Šťastný mi laskavě poslal řadu zákulisních snímků z přípravných prací na killingtonském svahu a ze sobotního obřákového dne. Pro tuzemské fandy zvěčnil dámy Vlhovou, Velez Zuzulovou, Dubovskou.
Pavel Šťastný, v osmdesátých letech trenér československé reprezentace, odešel do amerického Vermontu v roce 1990, aby tu 17 let koučoval na proslulé Stratton Mountain School. Poté trénoval mj. kanadskou reprezentaci a Šárku Záhrobskou. V posledních letech je předním trenérem na vermontské Killington Mountain School.
Fotoreport: Killington World Cup GS Celý text »
Tamarack Resort zřejmě schytal kletbu zákeřných sudiček být nefalšovaným Černým Petrem odvětví ještě dřív, než stačil vzniknout.
Jestliže se říká, že kočka má sedm nebo devět (či kdovíkolik vlastně) životů, zajímalo by mě, kolik jich může mít takové horské středisko. Jedno z nejkontroverznějších jmen horské branže, Tamarack z Idaha, jich má za sebou promarněných už – osm.
Tak jsem otevíral článek o Tamaracku před necelým rokem, kdy měl na kontě projetých šancí sedm. Stigma místa si však už nejspíš žije svým vlastním, vlkodlačím životem, navzdory loňské záchranné misi marketingového střelce Brada Larsena.
Nedávno správa idažského distriktu Valley County oznámila, že v říjnu pošle do veřejné dražby celkem 24 nemovistostí tamarackého resortu z důvodů minimálně tři roky neplacených daní; mezi draženými objekty jsou 2 lanovky, zipline, nedokončená středisková chata nebo část golfového hřiště. Což lze vnímat jako v pořadí už devátý pokus o uvedení místa do regulérního provozu za legálních podmínek.
Haunted Mansion horského byznysu Celý text »
Tenhle typ lyžařských zpráv čtu i sdílím snad nejradši ze všech.
O kanadském Red Mountain jsem popprvé psal do SNOW 42/2009 v době, kdy resort čerstvě koupil ruský kanaďan Howard Katkov, příchozí z kosmetického byznysu. Kdekdo čekal, že z Red udělá další Whistler nebo Vail.
Tehdy jsem o něm mj. napsal: Katkov je bohatý podnikatel z amerického San Diega, který v roce 1994 založil úspěšnou kosmetickou značku Jane, aby ji posléze na vrcholu slávy prodal gigantu Estée Lauder. Red resort poprvé navštívil v roce 2000, když hledal místo pro svůj druhý dům.
„Odpuzovala mě nabubřelost a velikášství, co jsou vidět v ostatních velkých resortech. Chtěl jsem najít nějaké místo, které není nadměrně zastavěné a je spíš mimo zájem davů,“ vzpomíná. Hned druhý den si v resortu koupil pozemek, aniž by se vůbec ještě dostal na lyže. „Vsadil jsem na svůj instinkt – strašně se mi všechno okolo zamlouvalo“. O čtyři roky později použil svůj instinkt znovu – to když se z majitele zdejšího rekreačního domu stal vlastník celého resortu.
Vlastněme kopec sami a ukažme korporacím prostředník Celý text »
Anebo za ekvivalent dvou denních lístků. Levnější sezónku ať už nikdo nikdy a nikde nechce hledat, při psu!
Když klub slaví 100. výročí, jakou cenu má dát lidem – stovku? Tak já nevím, je to dobrej nápad, nebo špatnej nápad, nebo jakej je to vůbec nápad? (© Ivan H.)
Jsou to ale věci. Když si tuhle vailští po čase odskočili nakoupit, hned to zas spustilo lavinu ošklivých, falešných slovíček. Dokonce i nefér narážky na ceny vailského gastra se objevily;
Pár týdnů nato slaví NPS Yosemity sté výročí a na někoho v tamním vedení napadl nápad na nejlevnější lyžařskou sezónku planety (naší i většiny okolních) v ceně doslova několika sendvičů – bezpochyby míň, než těch zlopověstných vailských čtrnácti. Jako kdyby někde v malém českém skiareálu nabídli sezónku za tisíc korun.
Yosemity si kdekdo vybaví jako letní přírodní nádheru se scenériemi atakujícími hranici kýče. Skalky jako Half Dome nebo El Capitan rozezná každý stejně bezpečně, jako každý našinec pozná třebas Karlštejn.
Yosemity: lyžařská sezónka za pár sendvičů Celý text »
Severovýchodní roh Států, též známý jako Nová Anglie, se na letošní lyžařskou otevíračku o víkendu Díkůvzdání těší jak už dlouho ne. Po čtvrtstoletí se sem v listopadu vrátí Světový pohár.
Killington hostí o víkendu 26. až 27. listopadu SP ve slalomu a GS žen. Oba závody se pojedou na tamní černé sjezdovce Superstar Trail, kterou killingtonští nechávají jako mogulovou stěnu. Sjezdovka je vybavena masivním zasněžovacím systémem, jedním z nejsilnějších v resortu.
Naposledy byl v okolí SP v roce 1991 ve Watterville Valley, kdy tehdy vyhrál GS Alberto Tomba. Bylo to v roce, kdy velký globus získal – jak ten čas pádí – ublížený Rakušák, co vzal roha do Lucemburska, Marc Girardelli.
Apriorní favoritkou obou listopadových závodů nemůže být nikdo jiný, než talent století, Mika Shiffrin. Takhle to po prosincovém utrženém koleni v únoru zkoušela zas na plnej knedlík.
Světové divy lyžovaní sní krocana v Killingtonu Celý text »
Ač ji navenek příliš nedeklaruje, hlavní motivací za masivními letními injekcemi je vyrovnat kolísání tržeb mezi téměř vždy štědrou zimou a dosud zaostávajícím létem: coby na burze veřejně obchodovaná společnost potřebuje vylepšit cash flow svých ztrátových letních a podzimních kvartálů. Plus udržet stabilnější celoroční zaměstnanost – to všechno se promítá do kondice na newyorské burze kotovaných vailských akcií (NYSE:MTN).
Skupina provozující 11 amerických středisek silně upřednostňuje svou vůdčí letní trojici Vail, Breckenridge a Heavenly pod prémiovým koncernovým produktem Epic Discovery. Jen vloni bylo do letních provozů těchto tří středisek nalito $70 milionů v očekávání, že každé z nich ztrojnásobí svou letní návštěvnost oproti předešlému roku a každé vyprodukuje letní zisk $15 milionů.
Koncern uvažuje selektivně a svá populární zimní střediska jako Beaver Creek, Keystone nebo Northstar, jimž chybí potenciál dobré letní návštěvnosti, neváhá investičně upozadit vůči výše zmíněné top trojce. Naznamená to zanedbávat – například v kalifornském Northstar investovali do jediné lanové skuzavky (zipline) v situaci, kdy v nedalekém, na protějším břehu jezera Tahoe ležícím Heavenly postavili takové dráhy tři.
Vailská střediska se soustředí na skladbu souvisle stoupající uživatelské hierarchie aktivit od jednoduchých výšlapů do okolních kopců přes pokročilejší lanová centra a skluzavky až třeba po lezecké stěny vyšších obtížností. Marketing skupiny VR si je vědom, že v létě se uchází o ještě dovednostně a výkonnostně rozmanitější spektrum návštěvníků, než ve sněhové sezóně: od náhodných městských výletníků po ostřílené dobrodruhy cíleně přijíždějící za tím svým. Tomu přizpůsobují skladbu aktivit a jejich náročnost; tři generace v rámci jedné rodiny by se měly při společné návštěvě zabavit, každá na svém. Třeba vailské kladkové skluzavky jsou k mání od kratších po dlouhé, od nižších (3 metry) po vysoké (12 m), od pomalejších po rychlé.
Vailské letní obrinvestice Celý text »
Zbytečně moc zbytečně bezelstné upřímnosti prý bývá na škodu. Absolvent Benjamin by o tom mohl dávat lekce;
Sám tomuhle nevěřím a myslím si i razím opak. Tedy, že upřímnosti nikdy není příliš moc. Na to je život moc krátký a moc vzácný.
Tenhle článek má ale být jako většina zdejších ostatních – o marketingu středisek. A v marketingu typicky bývá ryzí upřímnosti – sami si doplňte nějaký kýčovitý příměr. Jako šafránu, třeba.
Povětšinou, když navrhuju horským střediskům libovolné velikostní kategorie, aby aspoň vyzkoušela obrátit poměr jejich dosavadní prodejní masírky vs. ryzí upřímnosti ve prospěch upřímnosti, dostane se mi jejich (bezpochyby upřímného) názoru – obvykle ve smyslu „To tak, to bysme dopadli.“
Americká Bohemie: jak dobré, že vše při starém Celý text »
Tak to v životě chodívá – co je noční můrou jednoho, může snadno být troufalým snem někoho jiného. Či jak pan Simon říká, strop jednoho bývá podlahou druhého.
V polovině devadesátek si jistá světová herecká celebrita na vrcholu slávy přikoupila k rodinné rezidenci v idažském Hailey ještě nedaleký rozlehlý skiareál s okolními svahy a lesy, za neznámo kolik – avšak nemálo – milionů. Nejspíš, aby spolu s jeho tehdejší chotí Demi Moore a jejich třemi dětmi měli kde dovádět.
Po rozvodu s Demi se herec zbavil domu v Hailey a nejspíš si začal uvědomovat, co za otravnou železnou kouli ve formě historického skiresortu má přivázanou k noze. V areálu panovaly vždycky uvolněné poměry; vše jelo takzvaně na pohodu, nejspíš jako kdeco dalšího hollywoodského. Občas možná až na příliš velkou: na jaře 2009 lehla popelem klubová chata na úpatí kopce – pár hodin potom, co z ní odešli poslední vytrvalci dvoudenní kalby u příležitosti konce sezóny.
A tak v roce 2012 pan herec velkoryse věnoval celý kopec místní obecní správě. Ta utvořila neziskovou organizaci a zkoušela areál provozovat. Teprve tehdy zřejmě místní pochopili, kolik musel slavný herec do udržení provozu dolívat z vlastní kapsy.
Po třech letech zkoušení se rozhodli nabídnout historické středisko (1948) k prodeji za $150 tisíc – tolik činil jejich naakumulovaný dluh u banky. Nejnižší cena, jež kdy za skiareál v Americe zazněla.
Soldier Mountain: sen, co se stal každodenní realitou Celý text »
Moudrá paní Wikipedie přiřazuje přívlastek dřevěný k 5. výročí, křišťálový k patnáctému, zlatý k padesátému a nebeský k 75. Od osmdesátky výš jde – na rozdíl od tolik romantického nebeského – o multi-platinové výročí. No budiž. Devadesátku letos slaví v oblacích zašitý kanadský Norquay. Výročí – jakkoli na něj žádná malověrnými lidmi vymyšlená stupnice nedosáhne – dozajista požehnaté.
Hora Norquay v divočině Skaliských hor Alberty, kus nad světově proflákým Banffem, je bez nadsázky průkopníkem vysokohorského lyžování na severoamerickém kontinentu.
V roce 1925 začal zakladatel Gus Johnson kácet parcelu pro budoucí lyžařskou chatu nějakých 350 výškových metrů nad městečkem Banff. Místní se sem naučili chodit s lyžemi, v roce 1928 společně dokončili chatu. V roce 1937 už v místě hostili národní závody ve sjezdu.
Ostatně, k ničemu jinému než divokému sjezdu se zdejší příkré svahy plné prašanu moc nehodí. Z mnoha místních odchovanců se v průběhu let a generací stávali zejména skvělí sjezdaři: Scott Henderson, Karen Percy, Thomas Grandi, Ken Read.
Norquay: jaká tvrdost přináleží k 90 letům lyžování? Celý text »
Na blogu probíhá rekonstrukce. Hotovou verzi čekejte zanedlouho.
Zavře se za 10 seconds