Jsou lidé, kteří z našeho života nikdy úplně nezmizí. Můžeme se s nimi roky nevidět, nemusíme si rozumět a někdy spolu ani nemluvíme; přesto zůstávají součástí našeho příběhu. Simon & Garfunkel mi svou tvorbou už půl století připomínají, že právě tak může vypadat ryzí přátelství.
Přátelství, co nekončí
Většina přátelství má poměrně jasný osud – buď trvají, nebo skončí. Jen několik málo jich dokáže něco mnohem zvláštnějšího: roky jako by neexistovala, a přesto nikdy nezmizí.
Přesně tak na mě celý život působí Paul Simon a Art Garfunkel.
Většina lidí si při jejich jménech vybaví The Sound of Silence, Mrs. Robinson nebo Bridge over Troubled Water. Patří k nejznámějším písním dvacátého století a právem se staly součástí hudebních dějin.
Jenže čím jsem starší, tím méně mě na dvojici Simon & Garfunkel fascinuje jejich hudební velikost. Mnohem víc mě zajímá jejich přátelství. Ne proto, že by bylo výjimečně šťastné – dost právě naopak. Je to příběh dvou lidí, kteří spolu opakovaně nedokázali žít, a přesto se nikdy nestali jeden druhému lhostejnými. Proto mě dodnes dojímá víc než většina životopisů slavných hudebníků.
Dva kluci z Queensu
Paul Simon a Art Garfunkel se poznali jako školáci v newyorské čtvrti Queens. Bylo jim jedenáct let. Ještě dávno před světovou slávou spolu zpívali pod jménem Tom & Jerry a jako šestnáctiletí zaznamenali první úspěch s písní Hey Schoolgirl.
Už tehdy se ale objevila první trhlina.
Po úspěchu singlu podepsal Paul Simon bez Garfunkelova vědomí první sólovou smlouvu. Nebylo jim ještě ani sedmnáct. Art Garfunkel na ten okamžik později vzpomínal jako na první skutečné narušení jejich důvěry. Je zvláštní, jak brzy se v jejich příběhu objevilo téma, které se pak vracelo celý život.
Oba byli mimořádně talentovaní. Oba ctižádostiví. A oba se museli naučit žít vedle někoho stejně výjimečného. To není snadný úkol ani pro dospělé, natož pro dva dospívající kluky.
Když se z nich později stala jedna z nejslavnějších hudebních dvojic všech dob, jejich rozdílné role se ještě zvýraznily. Paul Simon psal písně, určoval jejich podobu a nesl hlavní autorskou odpovědnost. Art Garfunkel jim propůjčoval hlas, který se stal stejně nezaměnitelnou součástí jejich zvuku.
V tom ale spočívala i skrytá křehkost jejich partnerství. Jeden vytvářel, druhý jeho tvorbě dával tvář. Ani jedna role nebyla menší; jen nebyly stejné. Časem mezi nimi vyrostla rivalita, kterou by asi neustál téměř žádný vztah.
A přesto je na jejich příběhu něco pozoruhodného. Nikdy svět neslyšel, že by Paul Simon zpochybnil mimořádnost Garfunkelova hlasu. A nikdy svět neslyšel Arta Garfunkela popřít Simonův skladatelský talent. Mohli být zranění, uražení, mohli spolu celé roky nemluvit. Jedno si ale nikdy nevzali – obdiv k tomu, co ten druhý uměl.
Dnes, když Paul Simon mluví o jejich spolupráci, označuje ji za nerovné partnerství. A má pravdu. Jenže stejně pravdivé je i to, že vedle sebe stáli dva lidé, kteří až příliš dobře věděli, jak výjimečný je ten druhý.
To bylo jejich největší požehnání. A možná taky jejich největší břemeno. Příslovečné blessing in disguise.
Když zůstal v New Yorku sám
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dokončovali Simon & Garfunkel album Bridge over Troubled Water. Byla to vrcholná etapa jejich společné tvorby, ale zároveň období, kdy mezi nimi narůstalo napětí.
Art Garfunkel mezitím dostal nabídku zahrát si ve filmu Catch-22 režiséra Mikea Nicholse. Odjel natáčet do Mexika. Paul Simon zůstal v New Yorku dokončovat album.
Jen málokdo dnes ví, že ve filmu měl původně hrát také on. Jeho role ale z projektu zmizela ještě před začátkem natáčení. Jeden odjel, druhý zůstal. A tehdy vznikla píseň The Only Living Boy in New York.
Simon v ní Garfunkela oslovuje jménem Tom. Ne jeho skutečným jménem, ale připomínkou jejich úplných začátků, kdy jako dospívající kluci vystupovali pod jménem Tom & Jerry. Ve chvíli, kdy se jejich společná cesta začínala rozpadat, nepromlouval ke slavné hvězdě, ale ke kamarádovi, se kterým všechno začalo.
Nemálo lidí tu píseň vůbec nezná. Další ji chápou jako výčitku. Jiní v ní slyší smutek. Ve mně sotvakdy vyvolává tyto emoce; slyším v ní něco mnohem tiššího. Jako by říkala: Běž. Splň si svůj sen. Jen tu po tobě zůstalo prázdné místo.
To není rezignace, ani to není odpuštění; spíš zvláštní směs bolesti, něhy a přání dobra člověku, který vám právě chybí. Proto mi tahle píseň nikdy nezestárne.
Všechno, co potřebuju vědět
Každý má v písních několik veršů, které si nese celý život. Často ne ty nejslavnější ani nejchytřejší, jako spíš věty, které se člověku někde hluboko usadí a po letech zjistí, že se k nim stále vrací.
Pro mě je jednou z nich tahle: I can gather all the news I need on the weather report. Pro mne zprávy ze světa se nehlásí, sleduju leda tak předpověď počasí.
Na první poslech banální věta. A proto mě sotvakdy přestane oslovovat. Paul Simon nikdy nevysvětlil, co přesně tím myslel, a je dobře, že to neudělal. Některé obrazy žijí tím, že si je každý musí dopovědět sám.
Mně takové sdělení celý život připadá neobyčejně pravdivé: jsou období, kdy člověka přestanou zajímat velké dějiny, politické spory, burzy, celebrity i nekonečný proud zpráv, které se každý den tváří jako nepostradatelné. Najednou stačí vědět, zda a kdy bude pršet. Protože se svět na chvíli zmenší na rozměr života, který skutečně žijeme.
Netuším, zda to měl Paul Simon taky tak. Vím jen, že málokterý verš mě provází tak dlouho. A v tom pro mě spočívá velikost skutečně důležitých autorů. Nevymyslí chytrost, která člověka ohromí; napíšou větu, kterou si po padesáti letech stále šeptá sám pro sebe.
Je na té písni ještě jedna věc, jež dojímá: vypráví o Simonově samotě během Garfunkelovy nepřítomnosti. A přesto v ní Art Garfunkel po celou dobu na pozadí zpívá. Jejich hlasy se vznášejí nad nahrávkou v několikanásobně vrstvených harmoniích, jako by ani na okamžik nemohly znít odděleně.
Člověk, jehož nepřítomnost píseň oplakává, je současně přítomen v každém jejím refrénu. Nevím, zda existuje krásnější metafora jejich společného života. Art Garfunkel v písni o své nepřítomnosti nikdy úplně nechybí. Stejně jako později nikdy úplně nezmizel ze Simonova života.
Old Friends
Simon & Garfunkel se během dalších desetiletí několikrát vrátili na stejné pódium.
Nejslavnější byl koncert v Central Parku v roce 1981, který sledovaly statisíce lidí. Přišla další turné, další pokusy o společnou práci i další rozchody. Časem bylo zřejmé, že spolu dokážou stát před publikem snáz než vedle sebe v nahrávacím studiu.
Někdy se o jejich příběhu píše jako o nekonečném střídání hádek a usmíření. Ve skutečnosti byl mnohem složitější. Paul Simon dnes říká, že jejich partnerství bylo od začátku nerovné. Art Garfunkel zase mluví o tom, že vedle Simonova mimořádného skladatelského talentu celý život hledal vlastní místo. Oba mají pravdu. Proto jejich přátelství nikdy nebylo jednoduché. A přesto se po letech znovu vraceli.
Když v roce 2003 vyrazili na společné turné, pojmenovali je Old Friends.
Ta dvě slova ale nevznikla tehdy. Stejnojmennou píseň napsal Paul Simon už v roce 1968. Bylo mu šestadvacet. Představoval si v ní dva staré přátele sedící na lavičce, kteří se dívají na svět očima stáří, jež ještě ani zdaleka neznali.
Staří přátelé, dva staří páni
Sedávají v parku k lavičce přikováni, tak jak v knížce dávné věnování
O pětatřicet let později už ji nezpívali jako představu. Zpívali ji jako vlastní život.
Na stejné turné navíc pozvali The Everly Brothers – dvojici, podle níž se jako kluci učili zpívat vícehlasy. Dva staří přátelé tak stáli na pódiu vedle těch, od nichž se kdysi naučili, že dva hlasy mohou znít jako jeden. Krásnější kruh si člověk sotva vymyslí.
Léto a zima
Jejich příběh tím ale neskončil; naopak. Nejsilnější okamžik možná přišel až mnohem později, daleko od reflektorů. Na podzim roku 2024 se po dlouhé době znovu sešli u společného stolu. Nepřivedla je tam nová deska ani plánované turné. Jen potřeba znovu si promluvit. Art Garfunkel později vyprávěl, že se Paula zeptal, proč se tak dlouho neviděli. Simon připomněl staré výroky, které ho kdysi zranily. Garfunkel se rozplakal. Omluvil se. Objali se.
Když o jejich vztahu mluví dnes, nepoužívá velká slova. Říká jen: „Má léto a zimu.“
Ta věta mě zasáhla skoro stejně silně jako The Only Living Boy in New York. Neříká, že se všechno napravilo. Jen připouští, že některé vztahy mají svá období, kdy jako by usnuly pod sněhem. Pak se znovu objeví; nevíme na jak dlouho ani v jaké podobě. Ale znovu jsou tady.
Když dnes slyším The Only Living Boy in New York, už neposlouchám lyriku vyprávějící o samotě. Slyším příběh o člověku, který z našeho života nikdy úplně neodešel. I proto mi dnes na úplném konci jejich společného příběhu znějí nejpravdivěji dvě docela obyčejná slova.
Old Friends.