Když nacisté v roce 1942 vyhladili Lidice, nechtěli zabít jen jejich obyvatele. Chtěli vymazat i samotné jméno obce. Svět ale odpověděl způsobem, který nikdo nečekal – začal je zapisovat do map, názvů ulic i rodných listů novorozených dívek.
Na druhém konci světa
Na světě dodnes žijí ženy, které se jmenují Lidice.
Většina z nich se nenarodila v Čechách. Nikdy neviděla obec, jejíž jméno nosí. Přesto je s ní spojuje událost stará více než osmdesát let. Jejich rodiče se kdysi rozhodli, že vzpomínka na malou českou obec nezůstane jen v učebnicích dějepisu. Dali její jméno vlastní dceři.
Je to jeden z nejneobvyklejších – a nejnoblesnějších – pomníků druhé světové války. Nemá podobu kamene, ale lidského jména.
Obec, která měla přestat existovat
V červnu 1942 nacisté Lidice vyhladili. Muže zastřelili, ženy odvezli do koncentračních táborů, většinu dětí zavraždili nebo násilně rozdělili. Domy zmizely, kostel byl odstřelen, hřbitov rozkopán a krajina upravena tak, aby obec přestala existovat nejen fyzicky, ale i v lidské paměti.
Takový byl záměr.
Nešlo pouze o vraždu obyvatel; mělo zmizet i samotné jméno. Aby už nikdy nic nepřipomínalo, že na tom místě kdysi stála obyčejná středočeská vesnice.
Jenže tehdy se celý příběh začal ubírat směrem, který si pachatelé nedokázali představit.
Lidice budou žít
Zpráva o vyhlazení Lidic obletěla svět. Válka už tehdy přinášela téměř denně nové tragédie, přesto právě osud této malé obce vyvolal mimořádnou odezvu.
Ve Velké Británii vystoupil lékař Barnett Stross s jednoduchou větou: Lidice Shall Live. Lidice budou žít. Nebyl to politický program ani válečné heslo, nýbrž slib. Stross pochopil, že nejlepší odpovědí na pokus o vymazání nebude další nenávist, ale pravý opak. Postarat se o to, aby jméno Lidice přežilo.
K jeho výzvě se připojily tisíce lidí; především horníci ze Stoke-on-Trent. Muži, kteří sami nezažívali lehký život, začali posílat část svých mezd na obnovu české vesnice, kterou většina z nich nikdy nespatřila. Neznali její obyvatele, ale přesto cítili, že její osud se týká i jich.
Když se jméno vydá do světa
To byl teprve začátek.
Jméno Lidice se začalo objevovat tam, kde by je nikdo nečekal – dostávaly je ulice, školy, parky i celé čtvrti. Vznikaly památníky, růžové zahrady a umělecké sbírky připomínající obec, kterou nacisté marně chtěli vymazat.
A pak přišlo ještě něco překvapivějšího.
Na druhém konci světa se narodila holčička. Rodiče jí dali jméno Lidice. Po čase další. A další.
Nešlo o náhodu ani o módní jméno; tito rodiče chtěli, aby se na Lidice nezapomnělo. Rozhodli se, že jejich dcera ponese vzpomínku na obec, kterou nikdy neviděli a s níž je nepojilo nic jiného než lidská solidarita.
Pomník, který dýchá
Pomník bývá z kamene. Jméno je jiné; roste spolu se svým nositelem. Ozývá se při prvním školním zápisu, při maturitě, v zaměstnání i v rodině. Vyslovují ho rodiče, přátelé i děti. Nepotřebuje výroční den ani pietní akt.
Nacisté mohli zničit domy, kostel i hřbitov; nedokázali ale zabránit tomu, aby lidé na druhém konci světa začali vyslovovat jméno Lidice jako jméno svých vlastních dcer.
Co vlastně přežilo
Na příběhu Lidic bývá nejčastěji připomínán zločin.
Stejně pozoruhodné je ale to, co následovalo. Pokus vymazat jedno jméno vyvolal celosvětovou vlnu solidarity. Lidé, kteří nikdy nestáli na Kladensku a mnozí ani netušili, kde Československo leží, se rozhodli, že nedovolí, aby Lidice zmizely.
A právě proto dodnes žijí ženy, které se jmenují Lidice.
Pokaždé když své jméno vysloví, připomenou – často, aniž by o tom samy věděly –, že existují vítězství, která se neměří dobytým územím ani počtem poražených nepřátel; nýbrž tím, že něco, co mělo být navždy zapomenuto, lidé dobrovolně přenesou do budoucnosti.
To se s Lidicemi stalo.