Tuzemské skiareály začínají s připojováním kamer snímajících průchody turniketů, v nepřekvapivé snaze (krom dalšího) eliminovat podvádění se skipasy – sdílení, přeprodeje, atakdál. Trend spustil vcelku očekávanou vlnu veřejného žehrání na atakované právo na soukromí. Žehrání jak hrách házený na zeď zbytečného – skiareály snímají své provozy stejným právem a z podobných pohnutek, jako kterýkoli jiný veřejný subjekt. Pochybuju, že se kritici ohrazují totožnou logikou proti kamerám v bankách, obchoďácích, na křižovatkách i chodnících.
V Americe nyní vrcholí éra osazování nonstop běžících kamer na každý významný objekt kdejakého i sebemenšího skiareálu, z pochopitelných důvodů bezpečnostní ostrahy. Včetně terminálů lanovek, spodního i vrchního – kde žádné turnikety nejsou.
Už dlouhé roky jsou plně pod kamerami všechny objekty – včetně lanovkových terminálů – v provozech skupiny Vail Resorts (VR). V samotném Vailu se to stalo pojišťovnou vynucenou podmínkou po kritickém podzimu 1998, kdy měsíc před plánovaným otevřením střediska záškodníci podpálili 4 terminály lanovek a několik dalších budov. (Více o okolnostech incidentu píšu v textu Americká krása; Vail: proti všem.)
Kromě tohoto bazálního bezpečnostního ohledu praktikuje VR kamerové sledování provozu obou konců lanovek z ještě jiného důvodu: coby důkazový materiál pro případ nehod pasažérů. V Americe, kde nepřejdete se sádrou na končetině ulici, aniž by vás zastavilo několik nadržených právníků, nabízejících vám vysouzení peněz, jsou pro areály kamery na terminálech podobně prozíravé, jako přilby na hlavách sjíždějících.
Našel jsem si na toto téma statistické záznamy ve VR agendě u nedávno koupených areálů, jež do té doby kamery na terminálech nepoužívaly a instalovala je tam až VR coby nový provozovatel. Nemůžu sice citovat konkrétní jména ani čísla, avšak je z nich patrný významný efekt, který tu nyní obecně naznačím.
Za poslední dva roky od doby, kdy koncern koupil jedno kalifornské středisko, se pomocí kamer prokázalo, že 89% všech nehod, jež se přihodily mezi průchodem turnikety a opuštěním horního terminálu, bylo zaviněno samotnými pasažéry, a jen ve třech procentech kamery usvědčily z pochybení obsluhu lanovek. V předešlých „předkamerových“ sezónách se podíl viny střediska (uplatňované právníky zraněných pasažérů) pohyboval v oblasti 47-72%. Kamery jej srazily na 3%!
(V Americe, na rozdíl od evropských norem, jsou střediska odpovědná za újmy zákazníků sjíždějících v rámci zřetelně vyznačených hranic areálu a prakticky každá nehoda s aspoň nějakou újmou jde do rukou právníkům.)
Ačkoli téměř pokaždé při nehodě poškozený pasažér deklaruje vlastní nevinu (a často přehání svou újmu), při konfrontaci se záznamy kamer drtivá většina opustila od svých nároků a typicky se ještě po tom, co na záznamu viděli, obsluze lanovky omluvili za povyk.
Jako vedlejší produkt používá VR záznamy terminálového provozu pro výuku svých zaměstnanců a analýzu jejich chování a řešení krizových situací. V případech, kdy se kamerami prokáže chyba obsluhy, hradí totiž následky viník – tedy zaměstnanec, ne středisko. Areálu tak kamerový provoz poskytuje až na výjimky 100% krytí odpovědnosti a úsporu spousty peněz za právní a další související výlohy.
Tom