Mezi ušima #19: Láska, vše co potřebujeme

Písmo: A ++ A --

Na co se přirozeně koncentrujeme, to obvykle milujeme; osoba s vášní pro lyžování nebude mít těžkosti se na něj plně koncentrovat, cvičit, zdokonalovat se. Nicméně ten, kdo je v horách zejména z nějakého jiného důvodu – třeba něco dokázat sobě či ostatním – bude možná víc milovat vlastní představu sebe coby lyžaře než vlastní aktivitu a bude o to náchylnější ke snadné a rychlé ztrátě pozornosti.

Vědomá koncentrace
Koncentrace je disciplína, kterou si ordinujeme z veskrze praktických důvodů. Jsme zvyklí se různě tělesně omezovat, pokud není zbytí – například při letu přes oceán se vzdáme své relativní osobní svobody a řadu hodin vydržíme sedět jak sardinky; odměnou je nám dosažení vzdálené destinace rozumně rychle. Podobně, když se rozhodneme se koncentrovat, dočasně obětujeme svobodu své mysli volně si cestovat mezi naší minulostí a budoucností. Když se rozhodneme jít na kopec lyžovat, též potenciálně obětujeme čas případně strávený čtením, prací či jinak ve prospěch zážitku, který od svého lyžování očekáváme, či doufáme, že obdržíme. Každé jedno svolení ve prospěch jedné aktivity je vyváženo řadou odmítnutí mnoha jiným.

Rozhodneme-li se pro lyžování a stojíme-li už na kopci, stále máme přemíru voleb. Chceme-li primárně pracovat na zlepšování své techniky, zaměříme svou pozornost na vjemy svého těla a kinestetické zpětné vazby. Případně můžeme chtít pracovat na překonávání strachu, na fyzické kondici či čemkoli jiném pro nás důležitém. Taky si můžeme chtít lyžování jen tak užívat a pozornost naší mysli ničím vědomě neúkolovat. Možností je plejáda, důležité je jednu si vybrat. Pokud ne, naše mysl by se snažila převzít otěže – tak jak to obvykle ráda dělává – a víc či míň chaoticky by začala chrlit bezpočet nápadů a instrukcí ohledně čehokoli s lyžováním souvisejícího i ne.

Tím, že si zvolíme koncentraci na něco specifického, cvičíme rovněž svou mysl v disciplinovanosti a v řízení vlastního povědomí. Nemusíme nutně zůstávat zacíleni celý den na jediný ohled, má se však za rozumné koncentrovat se na jednu věc po férově dlouhou dobu – třeba dokud se nepřestaneme zlepšovat či dokud si udržujeme čilý zájem. Disciplinovanost v udržování zaměření je důležitou složkou v procesu koncentrace, ale její prodlužování bývá možné pouze, pokud zůstává spontánní, dobrovolné, nenucené. Cvičit svou mysl je delikátní práce ne nepodobná výcviku divoké šelmy; pokud ji začneme trestat za nedostatečnou poslušnost, věci se mohou obrátit proti nám. Mnohem líp funguje sice pevný, přesto trpělivý a laskavý přístup aplikovaný setrvale a v rozumném tempu. S postupujícím výcvikem budeme svou mysl dostávat stále líp pod kontrolu.

Zabavit mysl
Rozhodneme-li se k výcviku své mysli, je důležité mít na paměti, že opravdová koncentrace se většinou může odehrávat jen v uvolněném stavu mysli. Vezměme lyžaře, který po několika špatných sjezdech nazná, že je to nedostatek jeho soustředění, co mu brání lyžovat podle jeho vysokých standardů. Přikáže si, že se musí koncentrovat víc a líp, a snaží se do takového stavu donutit – jenže jeho lyžování je na tom ještě hůř, což přispívá k jeho pochopitelné frustraci. Až to nejspíš nakonec vzdá a začne si jezdit pro radost. Pustí z hlavy své ambice, neřeší žádné problémy, v duchu si bude zpívat a – začne lyžovat ke své spokojenosti. Dojde k názoru, že lyžuje mnohem líp, když se nesnaží koncentrovat.

Podobná situace se mohla stát i nám; věc se však nemá, že bychom lyžovali líp, když se záměrně nekoncentrujeme. Melodie zpívaná v duchu ale nejspíš mohla zaměstnat snaživou hlavu, smazat nechtěné tlaky a paradoxně osvobodit potenciál podvědomí. Takovýto stav koncentrace zabavení hlavy hudbou ve svém principu není nepodobný příslovečnému počítání oveček před usnutím. I ono odvádí všechna nechtěná napětí z mysli a navozuje kýžený klid k nastolení spánku. Jakmile se mysl vhodným trikem zklidní, neposedné myšlenky bránící usnutí nebo koncentrovanému lyžování mizí.

Pochopitelně není to jen pobrukovaná či reprodukovaná hudba, co může efektivně zklidnit vědomou mysl. Můžu si představovat, že jsem svůj lyžařský idol, že lyžuju před očima objektu svého zájmu, můžu si představovat cokoli pro sebe stimulujícího. Není nutné držet se veskrze vážné tematiky představ – důležité je, abychom se zabavili, aby si to naše mysl užívala; tím se obvykle spontánně uvolní k přirozené koncentraci.

Koncentrace má dvě základní funkce: snížit zapojení vědomé mysli a zvýšit naše povědomí. Zabavit svou mysl hudbou zaměstná hlavu, ale k potřebné stimulaci zpětné vazby příliš nepovede. Oba cíle současně lze zasáhnout zaměřením se na nějaký probíhající děj přímo související s lyžováním. Může jít o postoj těla, sjížděný terén, sníh, zvuky, lyže, jejich hrany, kolena, holeně, paže, zcela cokoliv. Cokoli při lyžování vnímáme, vidíme, cítíme nebo slyšíme, může být vhodným cílem naší koncentrace.

Zlaté momentum
Pokud chce lyžař řešit nějaký svůj markantní nedostatek, cíl jeho koncentrace bude vcelku jasný. Někdy však lyžař nemusí tušit, na co by měl svou pozornost zaměřit; žádný jeho problém se mu nebude zdát křiklavější než jiný. V takových případech lze zaměřit pozornost obecně – namísto zúžení fokusu na nějaký detail jej naopak rozšířit na celek, na vjemy z celého těla. Může tak objevit jakékoli tenze či nerovnováhy, jež se posléze mohou stát vlastním cílem nové koncentrace.

Pokud se při svém lyžování zaměřujeme příliš dlouho na jednu svou tělesnou oblast, koncentrace se nejspíš postupně začne stávat obtížnou k udržení, budeme se do ní stále častěji potřebovat nutit. Abychom se uvolnili, můžeme opět své soustředění zevšeobecnit na kompletní spektrum. Dřív či později tak opět objevíme nejvhodnější specifický objekt našeho nového zacílení. Občasně oscilovat mezi obecným a detailním je pro naši koncentraci nejen přirozené, nýbrž vítané.

Dosud jsme zmínili koncentraci při zabavené mysli nebo vědomě cílené. Většina lyžařů však zná průlomové fáze, během nichž dochází k takzvaným aha-momentům, k zásadním mezníkům v jejich dovednostním růstu. V těch chvílích se jindy ustaraná, upovídaná mysl zastaví a zcela ztichne; všechny vjemy se zplna a přirozeně ponoří do vlastní aktivity. V takových situacích nelze pocitově oddělit pohyb od povědomí, myšlení od provádění. Vše je jedním, vše plyne v totální harmonii s tělem a jeho okolím, ponořené do přítomného okamžiku.

Jak se do takového zlatého momentu dostat? Nelehko a ne výhradně o své vlastní vůli; asi podobně, jako že na povel usnete anebo hudební skladatel zasedne k notovému papíru a složí hit. Člověk se může co nejlíp naladit na brzké usnutí řadou předpokladů, ale vlastní fáze upadnutí do spánku nemůže být vynucena. Podobně nelze mít plně pod kontrolou dosažení stavu kýženého přirozeného plynutí, ale lze se na něj připravit, aby mohlo co nejpravděpodobněji nastat. Průlomové momenty běžně přicházejí, když lyžař zcela spontánně nechá vše plavat a odevzdá se intuici. Málokdy si tedy k průlomovému momentu pogratulujeme v reálném čase, protože v okamžiku, kdy bychom ho udělali, byli bychom z něj pryč ve své usilovně pracující vědomé mysli.

Hodnota je uvnitř
Efektivní koncentrace je dobrovolnou disciplínou, kterou si vědomě navozujeme z ryze praktických důvodů. Pokud bude hlavním zájmem lyžaře zlepšit svou dovednost na sněhu, účinnost koncentrace bude pravděpodobně poplatná důležitosti, kterou sám lyžování přisuzuje. Nicméně nenucená koncentrace, jakkoli se zdá nezbytnou pro dosažení lyžařského mistrovství, může být a taky bývá předpokladem pro kultivaci libovolně jiné lidské dovednosti, zejména v jejím vyšším stádiu. Filozofičtěji pojato, kvalita naší koncentrace může činit rozdíl mezi zplna žitým, uspokojujícím životem a tím nenaplněným a mdlým.

Dva lyžaři stojící na stejném kopci mohou vidět dva rozdílné pohledy z něj; jeden se může dojímat kouzlem neuvěřitelných scenérií, zatímco druhý bude ten samý pohled vnímat jako tuctový svah. Víme to už od moudrého pana Shakespeara, že krása dlí ve vnímání pozorovatele, a stejně tak nekrása, fádnost a cokoli dalšího. Podobné však platí i pro každého z nás v rámci rozdílných údobí; můžeme zažít v řadě ohledů pozoruhodný sjezd, ale z nějakých příčin jeho výjimečnost nezaznamenat, zatímco jindy ten samý sjezd si nejenže náležitě vychutnat a ocenit, ale odnést si z něj řadu poučných vjemů – nejspíš právě díky kvalitní koncentraci, již se nám podaří na jízdu aplikovat. Dobré lyžování neznamená automaticky podobně kvalitní zážitek a vjemy, ani špatné na druhé straně spektra. Zdá se, že kritický rozdíl dělá lyžařova schopnost uvědomit si a ocenit přítomný moment aktivity.

Kvalita našeho zážitku i dokonalost našeho výkonu většinově závisí na interních faktorech. Hodnota je uvnitř, ne vně. Malé zlepšení se ve vnitřních schopnostech vnímání převáží mnoho vnějších změn, jelikož má moc změnit kompletní vyznění zážitku. Dává proto ten nejlepší smysl vyhledávat zkušenosti vedoucí k vyššímu povědomí; nejen proto, že sama zkušenost bude více uspokojující, ale i proto, že nás připravuje lépe ocenit zkušenost další, novou. K čemu je člověku dobré octnout se v ideální situaci, pokud vinou nepoddajné mysli si jí není dostatečně vědom, aby ji náležitě ocenil?

Lidé, ať už lyžující či ne, mívají tendenci předjímat, že kvalita jejich zážitku je dominantně výsledkem toho, co se jim děje; právě proto většina z nás věnuje tolik snahy měnit vnější okolnosti. Hledají lepší instrukce, lepší práci, lepší bydlení, lepší partnery. Ačkoli korigováním našeho prostředí bezpochyby dokážeme docílit jistých změn, ty nejdůležitější změny zaznamenáme, pokud dokážeme najít efektivní cesty k rektifikaci našeho vnitřního prostředí – to s námi totiž zůstává permanentně.

Ryzí láska
Ač v průběhu celého seriálu často zaznívalo, že popisované přístupy pomáhají nejen ke zdokonalení v lyžování, ale i v nejrůznějších aspektech civilního života, je fér podotknout, že právě ony sportovní benefity bývají do jisté míry omezené. Lhostejno kolik se naučíme o nenucené koncentraci a jak nezapomenutelné budou naše průlomové momenty, lyžování nám může poskytnout jen letmé záblesky a nepřímé náznaky průlomů a úrovní, v něž doufáme, že je můžeme být schopni zažívat na trvalejší bázi. Jejich nahodilá existence však naznačuje, že úrovně vyššího vědomí v každém z nás existují.

Docílit zkušenosti je naší základní ambicí; kvalita našeho života tak zhusta odvisí od kvality našich zkušeností. Přičemž kvalita zkušenosti závisí na stavu mysli a hloubce koncentrace. Pokud náš život není tak uspokojující, jak bychom rádi, je to chyba okolností kolem nás, nebo naší schopnosti je ocenit? Jsou důvody naší nespokojenosti vesměs vnější, nebo vnitřní? Nebývá většina našich vnějších konfliktů výsledkem našeho vnitřního nepokoje? Většinu času býváme pohříchu lapeni do hodnocení dobrého a špatného obsahu našich životů, že se zapomínáme těšit z prostého faktu, že jsme naživu a schopni zázrak lidského života zakoušet. Že nezávisle na našich rozdaných životních kartách máme to privilegium nejistou hru zvanou život hrát. Jakmile se začneme vnímat tímto úhlem pohledu, začneme se oprošťovat od malicherností pocházejících z vědomé mysli a budeme si vychutnávat život sám o sobě, takový, jaký je k mání.

Jakmile se tohle stane, shledáme se být v lásce. Může nás překvapit, že láska se ukáže být něčím jiným, než jsme si mysleli. Umožňuje nám vnímat všechno novým způsobem, nechává nás vnitřně klidnými bez ohledu, co se nám zvenčí může dít. Když konáme v lásce, můžeme dělat, cokoli chceme, aniž bychom poškodili jiné či sebe. Ryzí láska nikdy a nijak neškodí.

Co je to láska? Předně stav bytí a až posléze vnějšího projevu. Láska je primárně všechno, čím jsme uvnitř, a až následně tím, co děláme. Láska musí přijít v tomto pořadí, jinak nejde o lásku, ale o něco, co se za ni vydává. Do stejné míry, do které jsme schopni autenticky milovat, dokážeme být skutečně šťastní.

_________________________
V textu seriálu bylo volně citováno z následujících externích zdrojů: Yacenda, Ross: High Performace Skiing, Gallwey, Kriegel: Inner Skiing, Selder: Smart Skiing.