Pravda leží v tvrdých číslech: lyžařů globálně ubývá. Obchodníkům nerostou prodeje lyží, resortům skipasů. Nabídka čehokoli v branži výrazně převyšuje poptávku. Střediska expandují pouze na úkor jiných.

Není to sice nejšikovnější věta, kterou začít článek do lyžařského časopisu, přesto: lyžování demograficky skomírá. Neroste, nestagnuje – není schopno držet svůj status quo. Je v kolenou a lidově řečeno, má dost. Vypadá to, že svět už nepotřebuje žádná nová lyžařská megastřediska, žádné další hotelové megakomplexy. Co se tomuto sportu děje?

Šedesátá až osmdesátá léta jsou celosvětově považována za zlatý věk lyžování. O sport mělo zájem nejvíce lidí, střediska se přirozeně rozvíjela, každý si svůj čas v horách užíval. V Americe v té době začaly do lyžařského průmyslu pronikat bohaté korporace, zlákané potenciálem nedotčených horských končin. Stavebním potenciálem. Příliš lukrativním na to, nechat ho v rukou místním.

Nějakých 60 kilometrů od Minturnu na jih, vysoko v horách, nebuďte překvapeni, když najednou narazíte na kousek nefalšovaného Mexika. Téměř každý z dospělých, co tu žijí v nepřehledných řadách špinavých obytných přívěsů, se narodil někde na jihu v Latinské Americe. Přívěsy po obou stranách silnice č.24 parkují na místě s úchvatnými výhledy na okolní vrcholky Skalistých hor. Lidé v nich tu však nebydlí kvůli scenériím. V zimních měsících krajinu po dlouhé týdny vůbec nezahlédnou – vyrážejí každý den za prací do lyžařského střediska Vail dlouho před rozedněním, a vrací se hluboko v noci. Ačkoli je Vail odsud vzdálen téměř 90 kilometrů, tohle místo je nejbližší, které si mohou dovolit k životu.

Uniformovaná ostraha mě zkontroluje a pouští dovnitř ponurého lesního světa obehnaného třímetrovým kovaným plotem. Následuje krátké stoupání mezi starými smrky k budově z kamene a skla, přilepené na strmou stráň údolí. Další závora se přede mnou automaticky zvedá a pouští mě do podzemních garáží, kde zaparkuji. Pokud by lidé, kteří sem jezdí, měli chuť nakupovat, několik pater atriové budovy nade mnou je plné butiků nejprestižnějších značek, stejných jako na newyorské Šesté nebo v Soho. Pokud by chtěli obědvat, možná by na saních s koňským spřežením zamířili do některé z místních srubových restaurací ve westernovém dekoru, kde jim úslužný snědý mladík, co neumí moc anglicky, bude dolévat Evian a Champagne Moet, zatímco oni si objednají Platinum Reserve Caviar následovaný Coq au Vin Rouge. A pokud chtějí lyžovat, použijí jeden ze čtyř eskalátorů, co vedou napříč vysokou skleněnou budovou a vystoupí přímo na spodní stanici vysokorychlostní lanovky. Ta je vyveze nahoru do 3,5 km výšky za slabých 5 minut. Toto není žádná lyžařská sci-fi. Jsem jen v na americké poměry lepším středisku Beaver Creek.

Doslova obscénní touha firmy mít všechno pod kontrolou začíná už nad plány vesnice, a tyto plány vycházejí z čísel. Intrawest nejdříve zkoumá demografickou strukturu své klientely: kolik z nich je dětí, kolik studentů, samotářů, párů, rodin, kolik důchodců. Každou z těchto skupin ještě dělí na denní návštěvníky, vzdálené návštěvníky a místní. Téměř veškerý zájem resortu se upíná k přilákání a udržení si vzdálených návštěvníků; ti statisticky utrácejí zhruba třikrát víc, než denní klienti (průměrně utratí jeden každý vzdálený návštěvník kromě ubytování a skipasu dalších 80 dolarů denně). Každá demografická skupina je posléze podrobně zkoumána z hlediska toho, jakým způsobem její příslušníci tráví – či mohou být manipulováni trávit – svůj volný čas.

Prostranství před kavárnou Starbucks na náměstí známého coloradského střediska osvětlují v šeru mrazivého podvečera tančící plameny. Nad ohněm si ohřívá ruce starší muž, hovořící s asi tuctem okolo stojících zvědavců. Je oblečený do indiánského pláště z červené vlny, na hlavě má čepici z vlčí kožešiny, na nohou podobně chlupaté boty. Svému publiku vypráví legendy o životě zdejších indiánských kmenů.