Severní Amerika. Část světa, kde více než kdekoli jinde je život orientován na co nejkvalitnější prožitek. Lyžování samozřejmě nevyjímaje.

Pro mnohého našince zajisté opředené tajemnem exklusivity, exotičnosti a zaoceánských dálek, ne každému snadno dostupných. V mnohém se vskutku liší od lyžování evropského; v dobrém, i ne-až-tak-dobrém slova smyslu. Pojďme se nyní na specifika amerického lyžování blíže podívat.

Pokud jste se snad kdy (tak jako já) domnívali, že pověstný severoamerický heliskiing je výhradní doménou hrstky freeridových šampiónů, pro ostatní lyžařské smrtelníky zapovězenou, rychle na tento omyl zapomeňte. Nic nemůže být dál od pravdy. Vzduchem létajících akrobatů z adrenalinových filmů Warrena Millera je v amerických horách k vidění méně než šafránu, heliski oblasti nevyjímaje.

Patnáctikorunový kanadský i americký dolar (čeká je snad někdo ještě levnější?), zrušená vízová povinnost, transatlantické letenky stále ještě na historicky nejnižších cenách. Horské resorty vybaveností rozvinuté až k samé hranici myslitelných možností (občas, podezírám, až za ni), nastupující hospodářskou recesí ceny tlačené dolů, poslední sezóna pro USA nejúspěšnější v historii (poprvé překonána hranice 60 milionů dosažených lyžařských dní).

Přesně před rokem (2007) nám zrušila vízovou povinnost pro krátkodobé pobyty Kanada, nyní ji ruší i USA. Začněme Kanadou. Před cestou tam si už nevyřizujete žádná víza, po výstupu z letadla na kanadském území jen absolvujete pro východoevropské občany standardní pohovor s imigračním úředníkem, kterého bude zajímat zejména důvod, místo a délka vašeho pobytu, vaše zpáteční letenka a přístup k dostatku financí. Poté vám razítkem udělí půlroční povolení k pobytu. V případě, že jej nepřesvědčíte, odvede vás k důkladnějšímu pohovoru, případně vám může přímo na místě vstup do země odepřít. Česká republika bohužel stačila za jediný bezvízový rok opětovně nabrat vinou přílivu romských sociálních imigrantů natolik špatnou reputaci, že se nyní ze strany Kanady oficiálně zvažuje znovuzavedení regulerní vízové povinnosti.

Yellowstonská rezervace, přezdívaná „nejlepším nápadem Ameriky“, je prvním národním parkem světa. Od svého založení v roce 1872 trvalo přes šedesát let, než oslavila svého třímiliontého návštěvníka. Dnes jich sem tolik přijíždí rok co rok.

Yellowstone je jednou z nejnavštěvovanějších turistických destinací Ameriky. Zcela poprávu – toto historicky první chráněné území na zeměkouli má návštěvníkům věru co nabídnout. Překrásná příroda, neobvykle bohatá fauna a geotermální zázraky jako Old Faithful lákají miliony zvědavých hostů z celého světa. Nekonečné fronty aut čekajících u vstupních bran parku na povolení k vjezdu se tu formují bez přestání od jara do podzimu.

I z jihu Montany, kam se právě necháváte tímto dílem naší severoamerické série pozvat, nepřestane dýchat spirit starých časů Divokého Západu snad ze všeho, na co se podíváte. Vždyť i samotné letiště v Bozemanu vypadá spíš jako nějaká větší farma, než opravdové letiště. Všude ve městě, ale i cestou z něj budete potkávat přátelské zaměstnance v kovbojském klobouku, co s úsměvem první pozdraví, podrží vám dveře a bude je zajímat, odkud a kam cestujete. Začnete tušit, že tenhle lyžařský výlet bude asi trochu jiný.

V loňské sérii svého amerického putování procestoval magazín NORDIC scénický severozápadní roh Států – Oregon, Washington a Idaho. Letos lyžařsky nahlédne do sousední Montany – na nefalšovaný, drsný Divoký Západ a zřejmě ještě drsnější Skalisté hory. O montanském státě se tvrdí, že v něm nenajdete žádná soudobá moderní města – nýbrž jen trochu rozrostlejší dobytkářské osady, v nichž lze zažít to, co patří nenávratně odvátým časům a zůstalo k zavzpomínání snad jen ve starých kovbojkách. O jakkoli nadsazený šproch může jít, rozhodně na něm lpí pravdy víc, než příslovečného trochu.

Mezi ostatními přírodními klenoty – a turistickými magnety – amerického Severozápadu, který jsme letos navštívili, by se mohl stát Idaho cítit jako chudá Popelka. Nemá žádné L.A. ani San Francisco, nemá dokonce ani průmyslový Seattle nebo pivovarnický Portland. Neoficiální státní slogan, který si tu řidiči lepí na svá zadní skla, to vystihuje vcelku přesně: „Idaho – Nic tu není“. Příliš to pak nezachraňuje ani oficiální motto, které auta vozí na svých poznávacích značkách: „Slavné brambory“.

Tomu údolí říkají „Lillehammer Ameriky“. Nebo taky „Lycra Land“ – to protože téměř každý tu vypadá urostle a atleticky. A opravdu – jakoby zdejší populace byla o něco vyšší, své vystouplé lícní kosti měla opálenější a stehenní svalstvo o poznání definovanější, než běžní Američané. Ale spíš než v nějakých společných genetických stopách byste vysvětlení tohoto úkazu našli ve stopách bílých, běžeckých.

Kdo Ameriku trochu zná, ví, že nejrozlehlejší a nejzachovalejší přírodu najde (krom Aljašky) v severozápadním rohu USA – ve státech Oregon a Washington. Svým rozpětím ohromující sytě zelené plochy netknutých lesních říší, ve věčné mlze zahalené tajuplné pláže chladného pobřeží Pacifiku, spektakulární skalnaté vrcholky sopečného pohoří Cascades táhnoucího se oběma státy od severu k jihu. Veškerou tuto podmanivě drsnou krásu střeží z dálky bíle prozařující ledovcová sopka Mount Rainier. Ze sluncem zalité, zlaté běžkařské Kalifornie dnes přes její severní hranice přejeďme do bližšího z obou států, Oregonu.

K běžeckému lyžování a oblasti Lake Tahoe lze stěží zvolit výstižnější společný přívlastek, než „velkolepé“.  Posuďte sami: velkolepé, co do počtu zdejších běžeckých středisek (v blízkém okolí jezera je jich plný tucet, což znamená nejhustší koncentraci na světě). Velkolepé, co do délky upravovaných tratí (obvykle 50 až 100 km stop v každém areálu). Velkolepé, co se sněhové nadílky týče (běžný zdejší příděl přesahuje 5 metrů za rok). A v neposlední řadě velkolepé v souvislosti s resortem Royal Gorge, největším běžeckým skicentrem severní Ameriky.

Pasují ho do role nejkrásnějšího údolí světa. Asi 10 km dlouhý a kilometr široký kaňon, sevřený po obou stranách strmými skalami s burácejícími mnohasetmetrovými vodopády, v jejichž spreji maluje slunce barvami, jak to umí jen ono. Obludně mohutné žulové dómy vyzývavě se tyčící k obloze, v hloubce pod nimi se klikatí křišťálově čistá řeka. Po obou jejích březích obkružuje ploché dno údolí jednosměrná silnice, v létě téměř neustále ucpaná kolonou krokem popojíždějících aut. V zimním období dostává toto místo odpočinout – z celkových asi 4 milionů ročních návštěvníků jich sem v zimě zavítá slabá pětina. Při pohledu na kolmé stěny všude kolem a tenkou, pod podrážkami všudypřítomných turistů tající břečku na dně údolí by málokoho napadlo, jak na sníh kvalitní a na scenérie nezapomenutelné běžecké lyžování se v Yosemitech po celou zimu odehrává. Víte-li, kde jej hledat