Že závodit v lyžařských sportech stojí nemalé peníze, se ví. Jde však o státní, sponzorské, anebo vlastní prostředky? Odkud jsou placeni tuzemští lyžaři, nakolik se liší schémata financování jednotlivých sněhových sportů a jak zabezpečují své národní týmy ostatní lyžařské velmoci?
Koncem předminulého roku oznámila sjezdařka Klára Křížová, že vinou nedostatku financí končí sotva započavší sezónu. Ve stejném roce přestoupil sjezdař Jan Hudec z kanadské reprezentace do české. Pro iDnes vysvětlil své důvody: „Věděl jsem, že jsou problémy s penězi a 23 z 27 závodníků kanadského národního týmu musí svazu platit. I ti, kteří jezdí svěťák, musí platit deset i dvacet tisíc dolarů, jen aby mohli závodit za Kanadu, což je samozřejmě šílený nesmysl. A ode mě chtěli sedmdesát tisíc. Neměl jsem stejné podmínky jako ostatní, asi proto, že jsem byl úplně navíc. Najednou by potřebovali dalšího servisáka, což je padesát tisíc dolarů ročně plus další náklady, ale hodili je na mě.“
Současná podoba financování kanadských a amerických národních týmů skutečně vypadá tak, jak ji popsal Hudec; nejužší špička několika nejlepších má veškeré své výlohy zcela hrazeny, ostatní členové nižších družstev musí každý rok sahat různě hluboko do svých kapes. Nebylo tomu tak ale vždy. Tento soudobý severoamerický princip, jenž mezi tamní veřejností sklízí čím dál hlasitější kritiku, se víc či míň liší od různých způsobů zabezpečování národních skitýmů evropských. Abychom se ke srovnání dobrali, podívejme se nejdřív podrobněji na zámořské schéma.
Sport bohatých rodin
V 70. letech vyrůstaly Americe její budoucí lyžařské hvězdy, bratři Phil a Steve Mahreové, mezi dalšími pěti sourozenci s matkou v domácnosti a otcem pracujícím 16 hodin denně, aby devítičlennou rodinu nějak uživil. Oba bratři celé léto brigádničili, aby si vydělali na cesty a startovné na závody. Od rodičů žádnou finanční podporu čekat nemohli. „Když došly peníze z brigád, sezóna nám skončila,“ vzpomínal Phil Mahre na dětství v magazínu SkiRacing. Avšak pouze dokud se nedostali do reprezentace: „Jakmile jsme byli zařazeni do nároďáku, naráz jsme měli všechno pokryto. Velmi nám to ulehčilo život.“
Taková situace je už řadu let minulostí: dnes pouze nemnoho členů úzkého A týmu, tedy hvězdy jako Lindsey Vonn, Mikaela Shiffrin nebo Ted Ligety, dostávají veškerou svou přípravu a závody proplaceny. Všichni ostatní si své místo v B, C a D záložních týmech musí pojistit příspěvkem v obvyklé výši 20 až 25 tisíc dolarů. To vzbuzuje rok od roku stále častější nevoli – pochopitelně zejména od těch, kterým se peníze obtížně shání: „Závodní lyžování se stalo sportem bohatých rodičů, kteří jsou schopni zaplatit svým dětem cestu do nároďáku. Eliminuje to přirozené talenty. Kdyby se tohle praktikovalo dřív, Amerika vůbec nepozná hvězdy jako Billy Kidd, Picabo Street nebo Mahreové. Kdyby tihle lidi začínali v dnešní době, měli by smůlu, do nároďáku by se nepodívali.“
Samotný Phil Mahre tento pohled pro SkiRacing potvrzuje: „Dnešní systém produkuje bohaté talenty. Bohatý talent ale nutně neznamená ten nejlepší talent. Většina chudých talentů se dnes nikam výš nedostane. Je to takový frustrující začarovaný kruh: ti nejlepší, kteří dostávají všechno zaplaceno, to vlastně nepotřebují – mají štědré FIS odměny, nadto své milionové sponzorské smlouvy a z lyžování bohatnou. A vedle nich stojí ti, kteří žádné sponzory nemají a ještě si musí platit místo v družstvu. Je to nešťastný systém.“ Sportovcům s výjimkou svých největších hvězd tak americký svaz posílá každé jaro fakturu na úhradu části vysokých cestovních výdajů v nadcházející sezóně, jelikož většinu zimy lyžaři pendlují na druhé straně oceánu. Pokud se sportovcům nepodaří přes léto peníze sehnat, na podzim nikam neodjedou.
← Bratři Mahreové při svém triumfu v olympijském slalomu v Sarajevu 1984, kde brali zlato a stříbro
AP Photo by Jack Smith
Jedním z hlasitých kritiků záoceánského systému je i bývalý ředitel alpských disciplín americké reprezentace John McMurtry z Vailu: „Kdyby dostal podobnou svazovou fakturu Dave Mahre – táta od kluků – v sedmdesátých letech, svět by se o slavných bratrech nikdy nedozvěděl. Hoši by zůstali na střední hrát fotbal. Podobně by dopadla většina ostatních hvězd tehdejší doby.“ McMurtry ví, o čem mluví – sám platí cestu do národních týmů svým třem dcerám ve věku 16 až 18 let a výdaje za jejich přípravu, cestování a materiál lapidárně označuje za masivní. Dodává: „Když jsem v 80. letech šéfoval u nároďáku, snažili jsme se o mnoho líp udržet mladé talenty u lyžování a nenechávali je utíkat do ostatních sportů. Svaz tehdy plně financoval dětské soutěže Topolino i kompletní přípravu záložních a juniorských týmů včetně letních kempů v Rakousku, Argentině, na Novém Zélandu a u nás v Oregonu. Co se ale děje dnes, je zlé.“
Svazový PR problém
Jak už to bývá, stávající poměry obhajují ti, kterým kritici své námitky adresují – tedy současní svazoví funkcionáři. Americký svaz USSA má roční rozpočet $32 milionů (cca 800 milionů korun) a každoročně mu na pokrytí nákladů pro víc než 200 reprezentantů schází přes 2 miliony dolarů, které požaduje pokrýt právě z příspěvků jednotlivých sportovců mimo elitní áčko. Zprůměrované náklady na jednoho závodníka vychází na cca $120 tisíc; ti sportovci, kteří si musí zaplatit 20 až 25 tisíc dolarů, tak de facto přispívají necelou čtvrtinou na faktické pokrytí svých vlastních výdajů.
Americký svaz se ústy svého šéfa Tigera Shawa snaží korigovat rétoriku kritizující veřejnosti. Shaw zdůrazňuje, že i sportovci, kteří si musí připlatit $25 tisíc ze svého, jsou stále ze 70 procent financováni svazem: „Věc je třeba chápat tak, že plně pokryté výdaje mají členové A týmu, přičemž ostatní nám musí z 20 % asistovat se zalepením díry v rozpočtu. Co mě však irituje, je to, když sportovci do médií prohlásí, že nejsou financováni – v situaci, kdy svaz za každého z nich stále utrácí kolem 100 tisíc dolarů.“
Stejné schéma financování je americkým svazem aplikováno i na ostatní sportovní úseky jako běžecký, skokanský, freeskiing nebo snowboarding; jen výše spoluúčasti odvisí od finančních nároků daného sportovního odvětví a typicky bývá o třetinu až polovinu nižší než u alpských lyžařů.
Nemálo příslovečných zlých jazyků má za to, že lyžaři svými povinnými příspěvky nedobrovolně pomáhají splácet obří $50milionovou investici do velkolepě vybaveného svazového střediska USSA Center of Excellence v utažském Park City, otevřeného v roce 2009, které Američanům závidí lyžaři z celého světa. Svazový šéf Shaw takové nařčení rezolutně odmítá: „Občas se doslechnu, že nějaký lyžař ukáže na náš areál a stěžuje si, že jej tenhle barák stojí $25 tisíc ročně. To je ale naprostá lež. Tohle centrum bylo zaplaceno z peněz, které jsme fund-raisingem získali ještě před jeho otevřením, a slouží všem americkým lyžařům. Zjevně v téhle věci jako svaz nedostatečně komunikujeme směrem navenek. To považuju za náš velký PR problém.“
Hledání alternativ
Olympijský šampion a mistr světa Phil Mahre se na věc dívá nekompromisně: „Současný systém je kontraproduktivní a americké lyžování zabíjí. Myslím si, že svaz s tak velkým rozpočtem 32 milionů dolarů by měl chybějící 2 miliony najít nějak jinak, než je žádat po mladých nadějích.“
Na povrchu se současné americké lyžování jeví být v nejlepší kondici, co kdy bylo. Lindsey Vonn je nejúspěšnější lyžařkou všech dob, mladá Mikaela Shiffrin ji možná někdy za hodně let v závěru kariéry v počtu vítězství ještě překoná. V mužích sbírá medaile Ted Ligety – pokud mu slouží zdraví, občas i Andrew Weibrecht nebo Travis Ganong. Phil Mahre ale v rozhovoru pro SkiRacing varoval, že Američanům chybí mladá krev, a až Ligety a Vonnová (oba nyní v Kristových letech) skončí, Američani nemusí mít adekvátní náhradu: „Nemáme dost dobrých mladých. Když ve startovce svěťáku napočítám tři Američanky proti deseti Rakušankám nebo Italkám, hovoří to samo za sebe. Evropani navíc nemusí žebrat o peníze nebo naléhat na rodiny, aby se na ně složily.“
Že současný systém přivírá dveře spoustě přirozených talentů, připouští i svazový šéf Shaw: „S kritikou financování souhlasím, musíme to nějak řešit. Chápu, že rodiče mají desetileté dítě, slyší, že jeho lyžování je bude stát třicet tisíc dolarů každý rok, a vystrašeni utečou pryč. Svaz hledá a snad najde cesty, jak rozpočtový deficit naplnit odjinud, ale za rok nebo dva to nebude.“
USSA prozatím aspoň pomáhá přes svůj svazový web sportovcům propagovat jejich crowd-fundingové individuální stránky, jež sportovcům vygenerují v průměru několik tisíc dolarů na kampaň.
Středoškolské lyžování v USA
Už třetí dekádu se uvnitř amerického systému sjezdového lyžování pohybuje československý trenér Pavel Šťastný, v letech 1990 až 2007 působící ve Stratton Mountain School jako šéftrenér alpských disciplín, v současnosti pak na vermontské Killington Mountain School. Tamní podmínky středoškolského závodního lyžování popisuje takto: „V Americe plní lyžařské akademie (začínající už od 7. tříd, tedy cca 13. roku věku) primární úlohu připravit absolventy na příchod do národního US Ski Teamu u nejvýkonnější špičky a na pokračování na prestižních univerzitách a přechod do kvalitního profesního života u ostatních. Jak univerzitní, tak zejména středoškolské lyžování má v rámci USA nejhlubší historii a nejvyšší vážnost právě v Nové Anglii; například absolventem vermontské Burke Mountain Academy je Mikaela Shiffrin.“
„Tyto akademie jsou pro rodiny studentů velmi drahé – základní školné na 1 ročník je 45 tisíc dolarů, k tomu si student musí hradit veškeré ostatní výdaje na soustředění (namátkou letos Saas-Fee $5 tisíc, Hintertux $3 tisíce atd.), kompletní výlohy (cesty, pobyt, jídlo) na závody včetně startovného, a pokud nejsou materiálně sponzorováni značkami, tak i za výzbroj. Celkové náklady na jeden ročník středoškolského lyžujícího studenta se tak vyšplhají na 75 tisíc dolarů za 9 měsíců pobytu. Škola nabízí i kratší pobytový plán na závodní období (listopad až březen) za asi 30 tisíc dolarů, většina studentů však hned po první sezóně přejde na celoroční program, ve kterém máme větší vliv na jejich celkovou kondici. Tam, kde v mladém věku rozpoznáme super-talent, snažíme se mu zajistit stipendium a najít úlevy tak, abychom mu pomohli dostat se skrz extrémně náročná kritéria do národního týmu.“
„Naše killingtonská akademie (nezisková organizace) má roční rozpočet 1,5 milionu dolarů a své zdroje kompletně získává ze školného, z pořádání akcí a od privátních donátorů, z nichž ti nejvýznamnější zasedají v představenstvu školy a kontrolují její činnost. Američani jsou zvyklí na systém hrazení školného, vnímají jej jako jednu ze svých největších a nejdůležitějších životních investic. Veřejné školství je v USA, zejména v sociálně upadajících aglomeracích jako Chicago nebo Detroit velmi nízké kvality, a kdo může, hledí se mu vyhnout i za cenu dlouhodobého zadlužení. Naše akademie má v běžném roce mezi 50 až 100 studenty s tím, že na jednoho učitele a trenéra připadá 5 až 7 studentů, aby byla garantována vysoká kvalita studia i sportovní přípravy. Není výjimkou, že celá rodina se kvůli svému středoškolákovi odstěhuje do místní oblasti, kde jako trvalí rezidenti dostanou od okresu roční příspěvek na jeho studium ve výši okolo 6 tisíc dolarů. Typický program na naší akademii: před šestou ranní sport, po snídani od 9 do 13 trénink na vlastním uzavřeném svahu, po obědě do 18 hodin škola, ráno nanovo. Pro sportující studenty jde o prakticky optimální tréninkový režim, pro lyžařského trenéra jde o neustálý čtyřletý kolotoč poznat, vychovat, pustit výš a opět začít znovu. Obecně tedy v Americe – víc než kde jinde na světě – platí, že středoškolské závodní lyžování je výhradou bohatých vrstev. Středoškolské sportovní studium přijde na 300 tisíc dolarů, ekvivalent 8 milionů korun,“ rekapituluje kouč Pavel Šťastný.
← Kouč Pavel Šťastný při loňském SP v jeho domovském Killingtonu se svou bývalou svěřenkyní Šárkou Strachovou
Foto: Pavel Šťastný
Rakousko
Rakouský Österreichischer Skiverband (ÖSV) aktuálně reprezentuje 45 žen a 54 mužů, včetně osmi mužů a devíti žen v top týmu, následuje 14 mužů a 10 žen v rakouském áčku, po dvacítce mužů i žen v béčku a 13 mužů a 6 žen v céčku. ÖSV všem kryje kompletní přípravu na suchu i na sněhu a všechny náklady na soutěže ve Světovém i Evropském poháru. Mladí lyžaři začínají ve svých domovských klubech, ve dvanácti se snaží kvalifikovat do zemských týmů (Landeskiverband) rakouských devíti spolkových zemí. Každý z těchto zemských týmů má své vlastní sponzory a financování. Než se dostanou do (kompletně zajištěného) céčkového výběru, mladí Rakušani se musí spoléhat na vlastní zabezpečení, často však s významnou pomocí svých domácích klubů a regionů. Na lyžování zaměřené střední školy jsou financované státem, včetně výběrových ski-gymnázií ve Schladmingu nebo Stams, ve kterých se platí poměrně vysoké školné (cca €600 měsíčně).
Německo
Německý svaz Deutscher Skiverband (DSV) se stará o necelou stovku reprezentantů, z nichž momentálně 6 patří do elitního áčka, 35 jich je v B týmu a po 25 v C a D záložních družstvech. Každý ze sportovců platí roční příspěvek 3 až 5 tisíc eur, DSV pak všem pokrývá cestovní a tréninkové výdaje v sezóně. Ty jsou rozpočítány na €12 tisíc na sportovce v A a B týmech, na €8 tisíc v C týmu a €5 tisíc v déčku. Náklady na jednoho německého reprezentanta na trenéry, fyzioterapeuty, servis a ostatního doprovod vyčíslil DSV na €90 tisíc. DSV čerpá minimální státní podporu, významnou většinu financování zajištují silní korporátní partneři.
Švýcarsko
Všech 90 švýcarských reprezentantů (53 mužů a 37 žen) platí podobně jako Němci roční poplatek 3 tisíce švýcarských franků; sportovci, kteří se do národního výběru nekvalifikují skrz oficiální kritéria a jsou doporučeni trenéry, platí další 3 tisíce. Všechny ostatní náklady jdou na konto švýcarského svazu. Než se do reprezentačních výběrů dostanou, lyžaři z kteréhokoliv z 26 švýcarských kantonů musí projít některým ze tří národních tréninkových středisek v Davosu, Engelbergu nebo Brigu. Brig je státním zařízením bez školného, Davos a Engelberg jsou privátními školami s asi patnáctitisícovým ročním školným (včetně ubytování, stravy a koučování). Každé z těchto center vybírá od sportovců ještě týmový příspěvek do roční výše SFR 12 tisíc.
Itálie
Tradičně vysokou kvalitou nabitý italský nároďák aktuálně financuje 83 sportovců – 44 mužů a 39 žen, z nichž v A týmu je 18 mužů a 15 žen, všichni se startovními čísly ve Světovém poháru. Následuje dvanáctičlenné záložní družstvo pro Světový a Evropský pohár a početné (20 mužů, 18 žen) juniorské družstvo. Italský lyžařský svaz s významnou pomocí státních i privátních subjektů kryje veškeré tréninkové a cestovní výdaje bez požadavků na finanční spoluúčast sportovců. Většina členů A týmu je oficiálně vedena jako státní zaměstnanci a pobírá platy od policie, armády, celní nebo lesní správy.
Norsko
Na petrodolary bohatý norský svaz plně financuje členy svého sjezdařského áčka (9 mužů a 6 žen závodících ve Světovém poháru). Členové družstva pro Evropský pohár (10 mužů, 6 žen) jsou nuceni platit roční příspěvek 60 tisíc norských korun (asi 7 tisíc eur). Mladí lyžaři z C výběru, studující střední školu, bývají typicky žáky Lyžařské akademie v Lillehammeru – na níž, ač státem dotované, stojí rok studia každého sportovce NOK 120 tisíc (cca 14 tisíc eur). Ve věku předstředoškolském spoléhají mladí sportovci na podporu svých domácích klubů. V Norsku funguje síť specializovaných lyžařských gymnázií, většina z nich je státních. Norsko také povzbuzuje sportovce v získávání stipendií na amerických univerzitách s lyžařským programem (po vzoru amerických Norů Nordbottena či Haugena) – za podmínky, že se po skončení studií vrátí závodit za svou vlast (dokud v Americe studují, za Norsko závodit nesmí).
Tuzemsko
Lyžování a snowboarding v České republice představuje největší zimní sportovní odvětví. V české olympijské výpravě budou z předpokládaného celkového počtu 110 sportovců tvořit největší zastoupení právě závodníci Svazu lyžařů (SLČR). Těch by do olympijského dějiště mělo odcestovat čtyřicet, v čele s největšími nadějemi Evou Samkovou, Ester Ledeckou, Šárkou Pančochovou, Romanem Koudelkou, Kryštofem Krýzlem či Tomášem Portykem.
SLČR tvoří osm odborných úseků, z toho hned šest olympijských. A svaz jako zastřešující instituce přerozděluje finance jednotlivým úsekům – disciplínám. Český stát na podporu sportu pro letošní rok vyčlenil zhruba 4,4 miliardy korun. Podle jakého klíče Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) rozděluje finanční prostředky mezi jednotlivé sportovní svazy a organizace, však není zcela jasné. „Máme za to, že rozdělování financí ze strany státu je transparentní, bohužel však úplně neznáme ten klíč, podle kterého k přerozdělování dochází,“ komentuje situaci sekretář SLČR Jakub Čeřovský. Státní podpora před nějakými deseti patnácti lety byla srovnatelná s tou dnešní. Avšak náklady, zejména ty mzdové, jsou mnohonásobně vyšší. „V porovnání s minulostí to je však v dnešní době absolutně nedostatečné. Určitě by se dále měly navyšovat prostředky ze strany státu. Dle mého názoru by se měla také zavést společenská odpovědnost firem, aby velké státní a polostátní podniky finančně přispívaly sportu a sportovním organizacím,“ doplňuje Čeřovský.
Mimo státní podpory jsou dalším zdrojem financí Svazu lyžařů příspěvky od Mezinárodní lyžařské federace FIS a také sponzoring, který SLČR realizuje přes dceřinou marketingovou společnost Czech Ski, jež drží všechna marketingová práva SLČR. Velice podstatná podpora se SLČR dostává také prostřednictvím resortních center, zejména Ministerstva obrany (Dukla) a Ministerstva vnitra (Olymp). Tyto organizace využívají prostředků od MŠMT a vybraným reprezentantům Svazu lyžařů hradí přípravu a vyplácí jim měsíční plat. Tato platová složka je závislá na výkonech a výsledcích daných sportovců. „Do výše platů našich jednotlivých reprezentantů ze strany resortních center my jako svaz lyžařů nevidíme, jediné, co děláme, je to, že vybíráme a navrhujeme reprezentanty, kteří by měli být zařazeni do resortních center, a zároveň navrhujeme i realizační týmy – trenéry, servismany, fyzioterapeuty a tak dále,“ říká Čeřovský.
Pestrým mixem zákulisních zkušeností je vybaven lyžařský světoběžník Milan Trnka Stevens. V osmdesátých a devadesátých letech jej živilo závodní lyžování v Austrálii, Japonsku a USA, následně trénoval mladé tuzemské talenty v jednom z prvních českých profesionálních týmů. Svou empirii nyní může na vlastní kůži konfrontovat se soudobými domácími poměry, když se pustil do sportovní přípravy vlastních potomků na minimalistické rozpočtové bázi. Sám k tomu dodává: „Australani si odjakživa museli platit své závodní výlohy sami. V osmdesátých letech představovaly náklady na sezónu asi 20 tisíc tehdejších australských dolarů na závodníka, dnes jde o asi osmdesát tisíc – ekvivalent půldruhého milionu v našich korunách. Taky proto tam závodní lyžování zůstává výsadou bohatých rodin a osobně to považuju za jednu z příčin, proč nemají nikoho v úzké lyžařské špičce, navzdory solidním přírodním podmínkám.“
„Já coby dlouholetý trenér nyní se realizující na vlastních dětech začínám se svými dvěma syny třetí rok systematické přípravy; ačkoli jdeme cestou skromného rozpočtu, sezóna pro oba kluky mě vyjde na zhruba 250 tisíc korun, za pomoci dodavatelů materiálu a našeho hlavního partnera, za jehož klub Snow Sports závodíme,“ uzavírá čilý padesátník Stevens.
← Milan Trnka Stevens se svými dvěma syny Borisem a Bobíkem v průběhu minulé závodní sezóny
Foto: Milan Trnka Stevens
Reprezentační sjezdařka Klára Křížová momentálně funguje v malém týmu závodník, trenér, fyzio a servisman. Na sezonu potřebuje minimálně 2 miliony, což je ale zcela ořezaný rozpočet, který pokryje pouze plat trenéra, tréninky a výjezdy na závody. „SLČR pokrývá moje celkové náklady na sezonu zhruba z 10 %. Podpora se vypočítává z tabulkového ohodnocení jednotlivých umístění v SP, EP a celkového pořadí v žebříčku SP a EP. Část přípravy hradí soukromí sponzoři (17 %) a část přispívá také Ministerstvo vnitra ČR (13 %), zbytek financí mi stále chybí. Můj ideální rozpočet se pohybuje okolo 3–4 milionů korun, reálně mám necelých 1,5 milionu. SLČR peníze má, problém je roztříštění přípravy do malých rodinných týmů. Na rychlostní disciplíny nás obecně moc není, v podstatě závodíme pouze s Ester Ledeckou, ta má ale svůj tým a díky podpoře sponzorů si ho také může dovolit chránit pouze pro sebe a nemá potřebu se o náklady na přípravu s někým dělit, případně využívat nějakého centrálního tréninku,“ napsala naší redakci Klára Křížová.
„Financování Adama Kotzmanna je v každém případě velmi problematické a je možné jen s maximálním úsilím a odříkáním všech zúčastněných, a to především jeho rodiny. Každou sezonu je financování jiné a vždy nedostačující k pokrytí nákladů tak, aby byla celá sezona vedena v profesionálním duchu s cílem dosáhnout co nejlepších výsledků. Je to jen hra na něco, co není,“ sdělil nám otec Adama Kotzmanna Igor. Jejich ideální rozpočet by činil 2 miliony korun, reálný je 700 tisíc. SLČR se na něm podílí ze 7 %, klub a kraj z 57 %, zbytek si zajišťuje rodina sama. „Financování Adamových sportovních aktivit je za kritickým bodem a v tomto stavu je trvale neudržitelné. Vrcholový sportovec a reprezentant si nemůže sám zabezpečovat veškeré finance, přes léto tvrdě pracovat a jeho rodina nemůže suplovat svazy a stát. Někde je chyba,“ uzavírá Igor Kotzmann.
Jako různě problematickou vnímají svou finanční situaci i další oslovení reprezentanti; Ondřej Berndt: „Za ideální rozpočet, díky kterému bych si mohl dovolit vlastního trenéra, servismana, fyzio, považuji částku 1,5 až 2 mil. Reálný rozpočet je však pouhých 600 tisíc, složených z 65 % Svaz (OSU AD), 25 % sponzorské peníze – partnery si sháním sám, 5 % klubové, 3 % finanční podpora rodičů, 2 % finance získané jinou prací než lyžováním. Musím přemýšlet a plánovat ekonomicky. Kvůli nízkému rozpočtu si nemůžu dovolit vlastního servismana, a dokonce ani trenéra po celou dobu sezóny.“ Martina Dubovská: „Od státu dostávám 15–20% krytí, zbytek je na mé rodině, bez jejíž pomoci by to nebylo možné. Ideální rozpočet zní 150 tisíc eur.“ Pavla Klicnarová: „Ideálně bych potřebovala 1,5 milionu (plat trenéra, fyzioterapeuta, trénink rychlostních disciplín, materiál potřebný pro trénink – tyče, časomíra, auto), reálně vycházím se 400 tisíci, z čehož vlastní finance činí 56 % (finanční podpora rodičů), sponzoring 30 % (partnery si sháním sama), SLČR 10 %, klub 3 %, kraj 1 %. Nízký rozpočet omezuje můj tým, trénink a výsledky.“
S vesměs neveselou tuzemskou realitou pak kontrastují poměry v týmu naší sjezdařské jedničky Ester Ledecké; ta na otázku, na kolik ji sezóna vyjde, do novin lakonicky odtušila: „Nemám přehled. O tohle se naštěstí nemusím starat.“