Taková malá, nesobecká věc…

Písmo: A ++ A --

Před týdnem jsem tu vzpomínal zlopověstné, patnáctileté 911. V hloubce historie blogu jsem narazil na ještě jednu svou patnáct roků starou úvahu.

(Klidně si obraťte oči v sloup, počkám.)

Hotovo? Tak jo.

Nevím čím to je, proč mě tak snadno a tak často rozhodí věci, do kterých mi, jak se to běžně říká, “vůbec nic není.”

Už ani nevím kolikrát se mi v životě přihodilo, že po mé (zcela nevinně zamýšlené) intervenci do nějaké cizí situace se věci zvrtly tak, že všechno skončilo pořádně horkokrevným konfliktem.

Myslím si, že jsem už od (své) nepaměti měl na většinu věcí svou tvrdou hlavu, a nezávisle na tom, jak se mé názory neslučovaly s tzv.”běžnými standardy”, nikdy jsem v sobě neměl dostatek taktu (vážně taktu?) zůstat sedět zticha na zadku a držet se zpět.

Tyhle dojmy píšu v letadle v sobotu odpoledne, na zpátečním letu z rychlé cesty do Londýna.

Včera jsem prožil se svými obchodními přáteli náročný pracovní den, kdy jsme řešili nepříjemnosti ohledně aktuálně kolabujících trhů. Radši bych se toulal někde v lesích, řeknu vám. O tom tu ale fňukat nechci. Ne teď.

Skončili jsme včera dost pozdě večer v jejich úřadě na krásném místě na nábřeží Temže na Belvedere Rd, a přestože na mě určitě v tu chvíli bylo vidět, že umírám hlady, bránil jsem se jejich pozvání na večeři v nějakém místním pubu.

Upřímně řečeno, nemám a nikdy jsem neměl v oblibě taková ta restaurační jídla se vším všudy, ale hlavním důvodem bylo vzít si okamžitě taxicab a přejet půl města k jedněm svým starým známým, s nimiž jsem se už dost roků neviděl a kteří na mě čekali s noclehem a spoustou novinek a vzpomínek, znáte to. Nicméně jsem se svými obchodními kolegy souhlasil na kompromisu nějakého bleskového jídla kousek přes ulici v Kentucky Fried.

Pokud kdy chodím jíst ven, nejradši právě do takovýchto nejméně komplikovaných a nejrychlejších jídelen s DIY bufetem, a je mi srdečně fuk, zda jde o KFC, McD, BK, Pizza Hutt nebo cokoliv. Stačí jen zbytečně nepřemýšlet o (jejich) hygieně při čištění a přípravě jídel, pragmatický žaludek dostane rychle to své a člověk je během 15 minut venku včetně prolistovaných novin.

Stoupl jsem si k volnému pultu a chtěl si říct o to, co jsem viděl za sklem. Slečna za pultem mi ale oznámila, že bufet právě zavřeli a jestli si tedy budu něco přát z jejich standardního junk food menu, co visí nahoře na prosvětlených panelech. To mě docela dostalo – jestli něco na těchhle restauracích (a analogicky všeobecně na super- a hyper-marketech) nenávidím, tak je to ten čítankově syntetický, NEOSOBNÍ přístup ke mně a k vám, kdykoli tam přijdeme. Asi nikdy v životě se nesmířím se (zrůdnou) logikou, že jenom proto, že jsem přišel asi o minutu nebo dvě pozdě, tak z principu nemám nárok na jídlo, které vidím, že je k mání, že i ono má chuť na mě, půl metru za sklem… přičemž já ho nejenom chci, ale mám i čím za něj zaplatit.

Jelikož jsem ale skutečně spěchal, rozhodl jsem se nezačít “z principu” bojovat o čerstvě vypadající zeleninovou dobrotu za sklem, namísto toho jsem si vybral nějakou alternativu z panelu nahoře a dostal do ruky kelímek, abych si na konci pultu načepoval z jejich automatu věci, které tam nabízejí. Jak jsem tam tak stál, čekaje na místo u automatu, přišla další osoba z personálu s velkou plastovou odpadkovou nádobou s plastovým pytlem uvnitř, a začala vyprazdňovat všechny ty gastro nádoby z bufetu do té plastové popelnice, jednu po druhé, přímo přede mnou.

Stál jsem tam a sledoval, jak obsah všech těch velkých nerez nádob plných různých druhů jídel končí v popelnici. Zelené fazole, kukuřice, spousta druhů zeleninových mixů, bramborové saláty, krokety, několikery těstoviny, zákusky, několik druhů kuřecího masa, spousta různých druhů dressingů a kdovíco ještě.

Stál jsem a sledoval, jak všechno to dobré (ok, možná “slušné”) jídlo mizí v odpadkovém pytli, jedno za druhým. A nebylo mi z toho moc dobře. Chvíli jsem tam stál, a pak se potichu posadil ke svému stolu a přemýšlel o tom, co jsem právě viděl.

Na mysli mi okamžitě vystala spousta lidí, kteří toho dne nevečeřeli. Přemýšlel jsem o spoustě svobodných matek s jejich malými dětmi, které si nemohou dovolit žádné slušné jídlo. Přemýšlel o řadě “úplných” rodin, kde oba rodiče i s dětmi žijí ve svých autech a vysloužilých karavanech a můžete je spatřit na parkovištích kdekoli, stačí se dívat a chtít vidět. Přemýšlel jsem o řadě starých lidí, nakupujících psí konzervy, protože jim nevychází na normální, “lidské” jídlo.

Napadlo mě, kolik asi téhle noci usíná různých z domova uprchlých teenagerů, s prázdným žaludkem někde pod mostem anebo schovaní na ulici, kteří touží po tom cokoli sníst a modlí se, aby přežili do dalšího dne a nepadli do rukou kriminálním živlům.

Vzpomněl jsem si na dávno uplynulé roky, kdy nás sportovce v brněnské Dukle potkaly v průběhu vojenské služby revoluční listopadové změny, a kdy se nám začaly otevírat kromě toho sportovního, i ostatní, dříve zapovězené, světy.

Vzpomínám si, jak jsme potom dlouhé hodiny seděli a plánovali, co všechno teď v našich životech dokážeme udělat. Každý z nás tehdy strávil spousty hodin sněním, přemýšlením a řečmi o tom, co nás čeká v tom novém, svobodném světě, který jsme vůbec neznali, a který nám neočekávaně spadl do klína. Mluvilo se o holkách, cestování, o velkých plánech a podnikání.

Pamatuju si, jak můj kamarád Mirek, který se zranil a často místo různých závodů jezdil před koncem vojny domů, kde si prý založil jako první v jeho malém městečku starožitnictví, o které se mu, dokud ještě musí zůstat na vojně, stará jeho matka. Často jsem od něj slyšel, že je to ten nejlepší byznys, který chce kdy dělat, a že se klidně můžu stát v tom skvělém podnikání jeho partnerem, a “rozjedeme to opravdu ve velkém”. A že určitě k němu musím přijet se podívat.

A vzpomínám si, jak jsem jel jednou z nějakých závodů s Mirkem k němu domů navštívit jeho zavedené starožitnictví. Které, jak jsem záhy zjistil, se skládalo ze dvou polorozpadlých a červotočem rozpracovaných skříní v kůlně za domkem jeho postarší matky.

A vzpomínám si na jeho matku, která mu jeho podnik v jeho nepřítomnosti spravovala. Nepříčetná, hlučná náboženská fanatička, která byla přesvědčena, že pokud neklečíte pod krucifixem a neprosíte o odpuštění aspoň dvacetosmkrát každý den, tak jste sám bratr Satanův a vaše místo je v pekelných plamenech. Pamatuju si, jak vůbec první věc, kterou na mě promluvila, bylo proroctví, že pokud se ihned nezačnu řídit tím, co mi říká, budu navždy zatracený. Vzpomínám si, jak se mě vyptávala, jestli věřím v tohle a tohle a tamto, a já jednoduše odpovídal že nevím, a že asi není divu, protože tam, kde teď s Mirkem pobýváme, jde o zatraceně bezbožné prostředí… A ona mě proklela a vypadalo to, že se mě chystá ztlouct nějakými svými posvátnými hůlkami.

V ten moment jsem opustil Mirkův bezvadný podnik, pokud se pamatuju.

Vzpomněl jsem si, jak jsem hned toho roku – v létě 1990 – doslova pár dní po skončení vojny, vyrazil cestovat na řadu měsíců po Evropě a skončil v Anglii, a chvílemi se protloukal všelijak.

Vzpomínám si, jak se jednou strhlo hrozně divoké krupobití, a já v pokusu o přečkání bouře pod střechou vešel do jedné prázdné Burger King restaurace na periferii Londýna. A dívka za pultem se mě hned zeptala, co bych si přál objednat. Jenom jsem se zmohl na malý úsměv, zavrtěl hlavou a šel ke stolu přečkat ten nejhorší liják. Za chvíli se objevila u stolku a položila na něj tác s jídlem. Řekl jsem jí, že nemám dost peněz a nemám jí jak zaplatit, ale že jí moc děkuju za nabídku. Ale ona na to, že to jídlo už zaplatila a trvala na tom, abych ho snědl.

A já jedl. A chutnalo to všechno skvěle, a mě bylo hned o dost líp.

Požádala mě, jestli bych nepočkal až jí za moment skončí směna, a já souhlasil. Pomyslel jsem si, že asi potřebuje umýt auto, anebo něco udělat na zahradě výměnou za jídlo, které mi přinesla – a neměl jsem proti tomu naprosto nic. Ale ona mě vzala k sobě domů, a zatímco jsem se sprchoval, ona mi vyprala mé věci a vypadalo to, že je spokojená s tím, co vidí, když byla všechna špína umyta. A všechna bolest na srdci byla umyta. A všechen smutek. Postarala se o mě neuvěřitelně. Anja. Bylo to moc, moc příjemné, vzpomenout si na ni včera v noci v KFC.

Jenže včera v noci jsem seděl s nic netušícími kolegy u stolku, a kousek ode mne cpali všechno to nezávadné jídlo do plastových pytlů mezi odpadky. Namísto toho, aby ho nabídli chudým lidem a bezdomovcům, kterých vidíte v centrálním městě v tuto noční dobu spoustu. A pocítil jsem znovu tu tísnivou bolest na srdci, tentokrát vůči všem těm opomenutým lidem. Těm, kteří by byli šťastní a tolik by jim pomohlo, dnes v noci se najíst. A moc mi nechybělo do palčivě vlhkých očí.

Chápu, že nejspíš existuje celá řada zdravotních a/nebo hygienických důvodů, proč to musí (vážně MUSÍ?) dělat. Chápu taky, že nyní jsou všemožné předpisy tak pevné a restriktivní, že někdo někde si ulomí kousek zubu o kuřecí kůstku a bude soudit KFC o nové jídlo a půl milionu liber k tomu. Ale ve jménu obyčejné, prosté humanity… neměla by existovat nějaká cesta, jak se podělit o naše přebytky, které nikdo nechce, s těmi starými, unavenými a bezmocnými, které nepotkalo v poslední době příliš štěstí?

Jak jsem tak seděl v té jediné, nevelké restauraci, a představil si, že stejná věc se děje noc co noc ve všech ostatních místech nejen v této metropoli, ale všude na světě, je mi jasné, že jde o stěží uvěřitelné číslo tun a tun jídla, které noc co noc končí v odpadcích. Po celém světě. V odpadcích.

Jak smutná zpráva pro tisíce dětí, žen a mužů, kteří dnes v noci opět nebudou mít nic jíst.

A čím to je, že v téhle mocné západní společnosti, která se tolik pyšní tím, jak se dokáže postarat a ochránit své vlastní občany, se nenajde nikdo, kdo by dokázal zařídit takovou malou, nesobeckou věc, která by mohla znamenat hodně pro mnoho lidí, noc co noc. Takovou malou a nesobeckou věc, jakou jednou před lety udělala jedna mladá slečna pro jednoho mladého, cizího chlapíka v BK…

Za chvíli budeme dosedat v Praze, a já mám znovu takové divně stažené hrdlo, jako jsem měl včera pozdě v noci v KFC.

Tom

Oct 07, 2001