Nostalgie zašlých zim: Millere, ven!

Písmo: A ++ A --

Tenisová branže má svůj „sport“, golfová „hru“. Sněhové sporty, odjakživa se zaobírající svým (ne)růstem, mluví o „oboru“, pokud ne rovnou o „horském průmyslu“.

Snad každému lyžaři lichotí představa, že pokud se nestane závodníkem, pak aspoň odborníkem v čemkoli s lyžováním souvisejícím. Však i takoví redaktoři sněhových magazínů – jak sami věří – nepíšou jen o klouzání z kopce, nýbrž seriózně recenzují produkty, publikují studie a analyzují data a trendy. Horský byznys si vytvořil svou vlastní kulturu včetně speciálního, zvenčí málokomu srozumitelného jazyka plného osobodní, rolbování manžestru, sintrování sněhu, sendvičových konstrukcí, strukturování skluznic, úhlování hran, DIN stupnic, kloubových tyčí a tak dál a dál.

Zárodky horského průmyslu se formovaly už od třicátých let minulého století a hlavní hnací silou byli přirozeně lyžaři sami. Výzbroj od bot přes vázání po lyže procházela neobvykle dynamickým vývojem co do funkčnosti i designu. Nově se rodící odvětví překypovalo chytrými a nadšenými lidmi, kteří pro svou práci dýchali; koneckonců sami byli zapálenými lyžaři, lačnícími vyvinout, vyzkoušet a používat to nejlepší a nejhezčí možné. Jejich úsilí na dlouhé roky přerušila světová válka, avšak už v závěru čtyřicátých let byl obor znovu plný výjimečného lidského potenciálu – většinou válečných veteránů s velkým hladem po svobodném životě a touhou dohnat ztracenou dekádu. Snem spousty z nich bylo zůstat u lyží tím, že v novém oboru budou pracovat. Nechávali se najímat na horské hotely, do lyžařských obchodů, vyučovali lyžování, anebo pracovali ve vývoji a marketingu pro nově vznikající lyžařský průmysl.

Jedním z nich byl Nicholas Hock, veterán legendární Desáté horské divize. V roce 1950 získal místo v newyorském magazínu Sports Age, do nějž psal sloupky o lyžování a prodával inzerci lyžařským značkám a obchodům. Na konci ledna 1951 odjel na všeobecnou sportovní výstavu do Chicaga, na níž si všiml, že vystavující lyžařské firmy nemají do čeho píchnout – uprostřed zimy měl málokterý z obchodníků na výstavu čas. Když se Hock vrátil do New Yorku, zavolal Andrewa Squirese, prezidenta agentury Squires Advertising, jež zastupovala řadu inzerentů v magazínu Sports Age. Věděl totiž, že Squires má bohaté výstavnické zkušenosti ze své předchozí kariéry, a přesvědčil jej, že Amerika potřebuje specializovaný lyžařský veletrh – konaný ale, až roztaje sníh.

Squires se nenechal přemlouvat ani zdržovat; první americká lyžařská výstava nazvaná National Winter Sports Trade Show se uskutečnila 24. května 1953 v manhattanském hotelu New Yorker na Osmé avenue. Účastnilo se jí asi 50 vystavovatelů – výrobců a importérů saní, bruslí, sněžnic a lyžařského vybavení, vystavujících v jednotlivých pokojích na hotelovém poschodí. „Na hotelových chodbách bylo skoro 40 stupňů vedra při všech oknech dokořán,“ vzpomínal Hock. „Byznysu se extra moc neudělalo, ale bylo ho dost na to, abychom věděli, že za rok výstavu zopakujeme. Vydělali jsme sotva pět set dolarů.“

A zatímco vystavovatelé, tři dni zavření v přetápěných hotelových pokojích, neměli pro pozdní květnový termín mnoho pochopení, obchodníci a dealeři si nemohli vynachválit komfort nakontraktovat veškeré své objednávky na jednom místě v době, kdy už měli po sezóně vyprázdněné sklady. Jeden ze spokojených obchodníků, Ralph DesRoches, provozující skiareál s lyžařským obchodem v Pensylvánii, vzpomínal: „Byla to revoluce – mohl jsem vyřídit veškeré své nákupy na celou sezónu na jednom místě. Tři dny jsem se nezastavil! Navíc jsem se pohyboval mezi kamarády – skoro všichni se známe z armády. Celá výstava byla jako sraz Desáté horské po letech.“

Organizátoři výstavy se scházeli ve Squiresově inzertním klubu na Manhattanu, aby se nad whiskou vzájemně informovali o přípravách nadcházejících ročníků. Jednou se v klubu zdržel jeden ze Squiresových inzerentů z velké korporace a zaposlouchal se do diskuze. Na dotaz, jak se jejich organizace jmenuje, mu vysvětlili, že The National Ski Equipment and Clothing Association. „Horší název jsem už dlouho neslyšel,“ zareagoval napitý kreativec. „Říkejte si Ski Industries America!“ Nový název pro asociaci byl na světě.

Regule pro účast na veletrhu byly neortodoxně striktní. Organizátoři nepustili vystavovat nikoho, kdo nebyl schváleným členem asociace a neměl po přijetí minimálně roční historii prodávání zboží. To diskvalifikovalo celou řadu velkých společností jako Brunswick nebo McGregor, které sice byly kotované na burze, ale v asociaci začínaly. „Chráníme tím koncové obchodníky, kteří celou branži drží,“ vysvětloval Squires. „Chceme se vyhnout situaci, kdy nový vystavovatel potvrdí objednávky na dodání v říjnu, ale když jich neshromáždí dost, v létě svůj byznys zabalí a nikomu to neřekne. Obchody pak budou mít na Vánoce prázdné sklady.“

V roce 1962 dosavadní šéf Squires odešel do důchodu a na své místo uvedl Doris Taplingerovou. Jenže dámská kariéra v lyžařském oboru tehdy začínala i končila nanejvýš mezi slalomovými tyčemi; v byznysu se mnoho žen nepohybovalo. Však také hned následující rok vystřídal paní Doris v ředitelském křesle Ralph DesRoches, dřív citovaný vystavovatel z Pensylvánie. Šikovná Doris ale potvrdila svůj obchodnický talent tím, že oslovila všechny asociací SIA odmítnuté vystavovatele a zorganizovala paralelní výstavu přes ulici proti hotelu New Yorker. Při jednoroční „čekací karanténě“ a v té době 20% rostoucím trhu neměla její nová Snow Show o klienty nouzi.

O co menší vzrůstem, o to autoritářštější DesRoches mezitím vládl veletrhu SIA pevnou rukou. Mluvil ve třetí osobě, po výstavišti chodil s vysílačkou a rozdával firmám pokuty za porušování pravidel: vystavovatel například nemohl vstoupit na expozici jiného vystavovatele, nikdo nesměl být na stánku před otevírací dobou, žádné zboží se nikam nedostalo bez přísně kontrolovaných dokumentů. Aby zamezil pirátskému kopírování designu od nečlenských firem, na veletrh směli s fotoaparátem jen asociací akreditovaní novináři. Jednou přistihl v uličce mezi stánky filmaře Warrena Millera, jak někomu nabízí svůj nový film. DesRoches zavolal ostrahu a nechal Millera vyvést na ulici.

Jednou z absurdních regulí asociace bylo i to, že majitel vystavující firmy se veletrhu nesměl účastnit – na stánku mohl být jen oficiální obchodní zástupce značky. Což spousta vlastníků s bujným egem těžko vydýchávala. Jedním z nich byl pan Ed Scott ze Sun Valley, zakladatel dnes světoznámého brandu, tehdy zkoušející dostat na trh svůj první výrobek, hliníkové lyžařské hole. Aby vyhověl nesmyslnému pravidlu, ustanovil se svým vlastním obchodním zástupcem. Stejný trik pak obratem použil i majitel značky Head.

Howard Head byl jedním z největších ochránců malých lyžařských krámků v historii branže. Na přelomu padesátých a šedesátých let jeho kovové lyže dominovaly tamnímu trhu – každý druhý pár lyží v amerických skishopech byly Heady. Head si po Americe vytvořil síť více než 700 (!) dealerů, kompletně složenou z malých lyžařských obchodů. Zástupci měli pečlivě vyparcelované teritorium, licenci držel pouze jediný obchod v oblasti. Dealeři se tak mohli cítit v bezpečí, že lyže Head neztratí na hodnotě, pokud přenesou své neprodané zásoby do další sezóny. Howard Head je chránil i tím, že zásadně odmítal dodávat velkým sportovním řetězcům. A běda dealerovi, jenž by Heady slevil z fixní prodejní ceny anebo je přeprodal jinému obchodníkovi – nadobro by přišel o licenci. Head byl nicméně se svou ochranářskou politikou přinucen skončit v polovině šedesátých let, kdy si na něj došlápli úředníci z Ministerstva obchodu. Éra malých lyžařských krámků tím začala spět k rychlému konci.

Mezitím veletrh SIA pod vedením ředitele DesRochese stoupal na výsluní. K hlavnímu místu konání v New Yorku přibyly lokální výstavy v Chicagu a San Franciscu. Zatímco malí obchodníci to měli na svou výstavu pohodlně blízko, vystavující firmy létaly celou sezónu po veletrzích – vedle tří amerických lokalit se vystavovalo na západě i východě Kanady a v Evropě v Grenoblu, Wiesbadenu a později i v Mnichově. Vyčerpávalo to nejen samotný personál firem, ale i jejich rozpočty. Náklady bylo nutno promítat do cen zboží: když si zákazník v americkém obchodě kupoval pár lyží, jejich cenovka zněla čtyřnásobně, než kolik činily výrobní náklady v evropské továrně. Branží začaly sílit hlasy po jediném národním veletrhu.

V roce 1968 se pak na západoamerické SIA v Los Angeles zastavili hoteliéři z Las Vegas a dali DesRochesovi nabídku, kterou nešlo odmítnout: Nevada by pro SIA znamenala žádné daně, žádné odbory a jen desetinové nájemné proti New Yorku. A tak na více než třicet let bylo o novém místě pro veletrh rozhodnuto. Ne na všechno však mělo Vegas pozitivní vliv: jak nová rokenrolová generace postupně nahrazovala konzervativní válečné veterány, výstavištěm začal proudit alkohol, na hotelových pokojích probíhaly divoké mejdany. Seriózní značky lyžařského oblečení pořádaly soutěže mokrých triček, pár vystavovatelů vyfasovalo od stále víc nestíhajícího DesRochese pokutu za striptérky na stánku. Došlo i na nějaké zatýkání pro drogy, policisté však tehdy ohleduplně počkali až na konec výstavních hodin. Byznys veletrhu strmě rostl, počty vystavovatelů během dvou dekád vzrostly ze 150 na 700.

V závěru devadesátých let díky módní vlně snowboardingu dosáhl veletrh svého rekordu: 900 vystavovatelů na ploše 50 tisíc m2. Snowboarding okupoval vlastní křídlo pavilonu, v němž duněla muzika, všude se vznášel nasládlý dým, občas nějakého návštěvníka srazil intoxikovaný ředitel společnosti na skateboardu, občas odtud policisté odvedli výtržníky v poutech. DesRoches už ředitelování vzdal. Pád manhattanských Dvojčat v roce 2001 a následné splasknutí akciové bubliny přivodil vystřízlivění napříč obory, horský nevyjímaje. Deset let nato dala SIA lasvegaskému koloritu vale a přestěhovala se do Colorada, v němž je dnes zcela odlišnou výstavou. Co se pětatřicet let dělo ve Vegas, tam holt i zůstalo.