Glosy & historky

Pevná cena bývala jednou z nejprostších věcí moderního života. Dnes se částky mění podle času, poptávky, chování zákazníka i rozhodnutí algoritmů, jejichž logiku nikdo nevidí. Trh zůstává plný cenovek, ale orientace v nich se pomalu vytrácí. Ještě před několika lety

Eduard Viktora patřil k inženýrům, kteří dokázali spojit technickou přesnost s podnikatelskou odvahou a veřejnou odpovědností. Jeho most v Bechyni se stal symbolem moderního stavitelství první republiky, zatímco jeho životní dráha ukazuje prudký vzestup i tiché vytracení ze scény. Zůstalo

Příběh Zdeňky Varhulíkové se neodehrává ve velkých gestech. Je sevřený, konkrétní, místy až syrový. O to silněji působí. V jeho středu stojí žena, která vzala na sebe úkol, jenž přesahoval běžnou odvahu. Nesla ho doslova na vlastním těle. A unesla

Z plátna známe Natašu Gollovou jako lehkou, pohotovou, přesnou. Její skutečný život má jinou váhu. Vyrůstá z pevného vzdělání, jazyků a evropské zkušenosti, láme se ve válečných letech a končí v tichu, které už nikdo příliš neposlouchá. Narodila se v

V šedesátých letech vznikl experiment, který měl ukázat, jak se žije společnosti bez nedostatku. Dostatek potravy, žádní predátoři, stabilní podmínky. Výsledek se stal jedním z nejcitovanějších obrazů civilizačního úpadku. Zároveň jedním z nejčastěji nepochopených – a nejvíc ohýbaných podle potřeby.

Oscarový film Lepší už to nebude se tváří jako příběh proměny. V jeho středu stojí muž, který se učí vycházet s lidmi, a žena, která má sehrát roli protiváhy. Tahle rovina obstojí. Pod ní se ale odehrává jiný děj: postupné

Existují režiséři, o kterých se píše jako o osobnostech. A pak je tu Martin Frič. Mac. Přezdívka, která zní skoro lehce, skoro americky, jako by nepatřila do střední Evropy sevřené režimy a nedostatkem. Jenže právě v tom je jádro věci:

Jedna ulice, jeden dům, jeden život – a přesto dvě neslučitelné skutečnosti. Berlínská zeď nevznikla na prázdném místě. Vrostla do živého města a proměnila ho v prostor, kde o směru kroku rozhodovala státní moc a kde pokus odejít mohl skončit

Na horách ještě v březnu leží zbytky špinavého sněhu, ale při bližším pohledu je zřejmé, že letošní zima byla opět spíš epizodou než skutečným ročním obdobím. Krátké mrazivé úseky, pár sněhových fotografií na sociálních sítích – a pak dlouhé týdny

Poválečné Německo se stalo symbolem obnovy. Z ruin vyrostla prosperita, z porážky síla. Říká se tomu – zcela oficiálně – Německý hospodářský zázrak. Jenže tenhle příběh z učebnic je pečlivě ořezaný. Když se doplní vynechané souvislosti – politické, finanční i

Ještě před pár lety to nebylo téma. Plast jsme řešili v oceánech, v žaludcích velryb, na plážích jihovýchodní Asie. Teď se ukazuje, že ten samý materiál, rozpadlý na mikroskopické částice, končí pravidelně i v nás. Ne jako výjimečný nález, ale

Létání nikdy nebylo dostupnější a zároveň otravnější. Letiště bobtnají, bezpečnostní kontroly se vrství, ceny se hýbou podle algoritmů a lidé pendlují mezi městy, aniž by si byli jistí proč. Jakoby část světa věřila, že pohyb je hodnota sám o sobě.

Ještě nedávno to bylo místo, které by kdekdo bez váhání minul. Staré nízké domy, prach, rybáři, pár obchodníků. Voda byla cennější než nápady a stín měl větší hodnotu než pozemek. Dnes je z Dubaje výkladní skříň světa, která se sama

Komunistický režim v Československu nestál na idejích, ale na donucení. Na zrůdně propracované síti útlaku, strachu a ústupků, které se měly stát zvykem. Příběh Dagmar Šimkové ukazuje, co se stane, když ten zvyk nepřijde. Když někdo odmítne ustoupit i tehdy,

Kdysi se o ní mluvilo jako o generaci, která si vystačí sama. Děti klíčů na krku, první digitální přistěhovalci, lidé zvyklí protloukat se bez velkých nároků na pozornost. Jenže čas běží. Nejstarším z nich je dnes kolem šedesáti a před

Na jaře 1969 sehrála československá hokejová reprezentace zápasy, které měly mnohem větší význam než tabulka mistrovství světa. V zemi obsazené sovětskými tanky se dvě vítězství nad sbornou změnila v cosi mezi spontánní oslavou a tichou vzpourou. Ulice zaplnily statisíce lidí,

Byl menší než jeho ambice a hlučnější než jeho pochybnosti. Začínal jako kluk od nástrojů, vyšplhal se na vrchol popu, oblékl si kožešinu slávy a pak kravatu veřejné moci. Když mu bylo padesát, sjížděl hory s lehkovážností někoho, kdo se

Tohle vyznání je víc než vzpomínkou na jednoho skladatele. Je to portrét způsobu vidění světa, který odmítá snadnou krásu a dává přednost tiché. Michal Horáček tu skládá hold Petru Hapkovi nejen osobně, ale i mravně: připomíná, že skutečné dobrodružství nezačíná