Nějakou dobu se náměty zdejších posledních článků vozí v pomyslné kabince, případně křeslech sedačkových lanovek horských areálů. Už se v nich muzicírovalo, dávaly se rozhovory, nabádalo k bezpečnosti. Dnes lanovkovou sérii uzavřu – a vlastně ničím výjimečným. Přesně naopak: v dnešním článku chci ukázat, že středisko nepotřebuje přijít prakticky s ničím. Protože běžná jízda nahoru v lanovce umí být inspirující sama o sobě.

Zvlášť těch několik prvních na začátku dne, kdy se přes chuchvalce ranní mlhy klube na svět slunce a pohrává si se světlem. Jako třeba v případě nedávného videa utažského Snowbirdu;

Na co v podobných případech opakovaně poukazuju, je jednoduchost a nenákladnost konceptu. Jak náročná byla asi editace tototo půlminutového klipu?

Abych nemusel hádat a domnívat se, zjistil jsem si to přímo od kováře – od Davida Amiraulta, nového marketingového šéfa Snowbirdu. On sám video natočil na svůj iPhone 6+ při své první jízdě na kopec v osm hodin ráno a následně vyeditoval přes aplikaci 4G. Celkový čas? Prý 5 minut.

V předchozím článku jsem slíbil pokračovat v zamyšlení, co za náměty točit na rutinní střediskové video, aby z toho nevznikala tak smutně častá, recyklovaná nuda typu napínavého minutového záběru na chrlící sněžné dělo, a tak podobně.

Trendy dobré střediskové filmařiny, zde na blogu mnohokrát popisované, se ani v roce 2016 nemění: klipy nechodí přes čáru umírněnosti ve vizuálním i zvukovém efektu, používají autentický příběh místních rezidentů s reálným jménem a historií, kteří nejenže mají co předvést, ale i říct. Nic v klipech není anonymní a nevěrohodně přehrávané, nikdo v nich slizce neprodává. Nýbrž vypráví příběhy, jež se nestanou ve svých 1-3 minutových dávkách promarněným časem snad žádného diváka.

Tenhle „seriózní“ typ videoobsahu si ale pro účely tohoto článku nechám od cesty, abychom se tu neupříběhovali. A zaměřím se na příklady obsahu o mnoho uvolněnějšího až neseriózního.

Žádný velký div, že takový obsah zhusta produkují kreativní návštěvníci, než prvoplánově marketing středisek samotných. Byl by však hřích každý povedený kousek pro propagaci oblasti vhodně nevyužít.

Nedávno si mi v jednom tuzemském skiareálu posteskli, že už je vlastně moc nenapadá, co pořád fotit, natož natáčet, na svůj web a sociální sítě, aby se notoricky neopakovali. Aby stále dokola nerotovali už tolikrát nasnímané záběry na ranní manžestr, chrlící sněžná děla, případně chumelenici, pokud se jim nějaká přihodí.

Rebelsky jsem navrhl, že proč ne pro změnu úplný opak toho, co zmínili. Místo jepičího ranního manžestru realistický stav sjezdovek po obědě – a pozvat tím lyžaře na vždycky prázdnější a levnější odpoledne. Místo hromad technického sněhu ukázat nejslabší sněhová místa, jimž se lyžaři nevyhnou – a demonstrovat tím, že areál dělá, co může, zůstává k zákazníkům upřímný a třeba jim pomůže k rozhodnutí vzít si horší lyže, za což budou rádi. A místo chumelenice proč ne i liják, pokud nastane – a pozvat lyžovat do mokra se slevou nebo bonusem lidi, kteří by jinak zůstali sedět doma v teple.

Lyžování zůstává lyžováním i v odpoledním oraništi, na vyhnědlých místech nebo v dešti. A pokud takovou realitu nepřizná skiareál sám s výhodou vlastního výchozího komentáře, jenž může mít plně pod kontrolou včetně sympatizujících reakcí publika, často to po svém udělají ti nejnespokojenější zákazníci. Pochopitelně s jízlivým dovětkem konfrontujícím prodejní masírku skiareálu plnou kýčovitého manžestru, záběrů na nejlepší svěhová místa a prázdné svahy.

Osobně si nemyslím, že sebemenší skiareál by měl trpět nedostatkem námětů na libovolně frekventovanou publikaci snímků, aniž by musel sám sebe vykrádat. Vždy jde o naše vnímání věcí. Znáte to – postavte k oknu otevřenému do krajiny deset lidí, a obdržíte deset rozdílných vjemů, pravděpodobně velmi rozdílných. Lidi v oknech totiž nezažili nějaký objektivní pohled, nýbrž sami sebe, svůj vlastní vjem. Krása tkví v oku pozorovatele, napsal pan Shakespeare. Podobně tak nekrása, nuda, absence zajímavého námětu.

Ve zlatých časech sportu – bratru před půlstoletím – mívaly prý lekce lyžování až ikonický sexepíl. Slečny a paničky se mohly přetrhnout, aby se vnutily do pořád plné skupiny toho opáleného mondénního alfasamce v zrcadlovkách, jenž je pak svou angličtinou pajclou tyrolským přízvukem shovívavě napomínal: „bend-z-nees, bend-z-nees!“ Úplně to vidím.

To lyžování v dnešní době, zdá se, ztratilo nejen dost ze svého nostalgického lesku, ale i se v něm tak trochu prohodily role: o dodání lekcí se musí snažit samy lyžařské školy a instruktoři spíš než jejich zákazníci. Což podsouvá otázku – poskytují školy svým hostům, co chtějí a potřebují?

Snad žádné jiné slovo nesouzní se zákazníky lyžařských areálů efektivněji než „zadarmo“. Jakkoli je pochopitelné, že školy se přirozeně zdráhají produkovat lekce jinak než se svou tučnou marží, praxe řady progresivních provozů naznačuje, že by takovou taktiku mohly posoudit; že v této oblasti jedna plus jedna nebývají pokaždé jen dvě.

Je to pár týdnů, co jsem tu vzdával hold sněhové Kleopatře 2015, taky paní Marii Callas, paní Normě Jean a paní Katarině Witt lyžování, všechno v jednom.

Halley O’Brien na vrcholku svého kariérního ledovce.

Její Achyllovkou se zdá být, že se jeví pořád stejnou. S čím dál předvídatelnělnějšími, už mockrát spatřenými gagy.

Bude tu ve stejné formě za rok? Pochybuju. Ani bych to lyžařské industrii nijak extra nepřál. La vie est changement.