Ve Skalistých horách státu Montana, v pomyslném stínu obřího střediska Big Sky, stojí už přes sedmdesát let nenápadný skiareál, který se v nynějších časech hospodářské recese jako zřejmě jeden z mála nemusí obávat o svou budoucnost. Nestraší ho žádné dluhy, nevytížené superlanovky ani prázdné hotelové postele – nikdy totiž žádné významné investice nepodstoupil a ani podstupovat neplánuje. Namísto o co největší podnikatelský záběr se soustředí na jedinou věc – poskytovat kvalitní, avšak obyčejné lyžování za férovou cenu. Se svým přístupem zaznamenává ve zhýčkané Americe pozoruhodný úspěch.

Ne v každém skiresortu se snaží přijít s něčím jako první.

O malém východoamerickém skiareálu Labrador Mountain se rozhodně nedá tvrdit, že se hrne smočit si nohy v pomyslných vodách lyžařského byznysu mezi prvními. Když už se však odhodlá ke skoku, šplouchne to natolik silně, že si toho nelze nevšimnout.

Na řadě míst planety preferovat vyrolbovaný manžestr před čerstvým prašanem není ničím jiným, než bohapustým lyžařským rouháním. Existují však i střediska, kde jakoukoli vrstvu shůry poslané nadílky ihned bez milosti zažehlují. V jednom z takových – kde rolby jezdí dokola celý den i noc – si svou strategii nemohou vynachválit. Zachránila je před pravděpodobnou ekonomickou záhubou a učinila z nich jeden z nejdynamičtěji rostoucích skiareálů světa.

V jednom z nejstarších a nejzastrčenějších skiareálů Kanady vás to snad ani nemůže překvapit. Úzké, lesem prokácené strmé sjezdovky, na nichž vyrůstala kanadská hvězda Nancy Greene, a které musí nutně vystrašit většinu začátečníků. Nikam nespěchající staré lanovky, dole pod kopcem snad ještě starší restaurace a zašlý bufet s odpovídající nabídkou. Dech atmosféry sedmdesátých let jako vyšitý.

Zdá se být tuctovým lyžařským střediskem hustě obydleného amerického východu, postiženým díky nevelkým dojezdovým vzdálenostem velkoměst New York a Boston pravidelnými víkendovými návaly. Na první pohled v něm nevidíte nic neobvyklého – nic, o čem psát do časopisu. Přesto je v jednom specifickém ohledu skiareál Jiminy Peak světovým unikátem.

O české Americe mnoho z nás slyšelo. Jak si ale představit americké Česko?

Začalo se rozednívat, nový den klepe na dveře. Přes noc opět nasněžilo téměř dvacet čísel nového. Kolikátý už prašanový den v řadě? Desátý, dvanáctý? Těžko říct. Na rozlehlém parkovišti zůstalo stát překvapivě mnoho aut a karavanů, zasypaných čerstvou vrstvou bílé nadílky. Ta auta tu evidentně stojí přinejmenším od včerejška. Z prvních zanedlouho začnou vylézat ještě ospalí pasažéři; skrz zasněžená čelní skla dotírající ostré ranní slunce zakrátko vytáhne ven většinu osádek. Rychlým prvním pohledem přejedou prudké stráně přilehlého kopce, než se jejich zraky setkají v nevyřčeném, avšak přesto naprosto srozumitelném souhlasu: Ano, dnes to bude dobré. Zatraceně dobré. Další den v řadě.

Obřími kaktusy porostlá suchá poušť a hory plné vysokých lesů s prašanem po kolena. Dva odlišné světy? Ne nezbytně!

Chutná vám představa lyžování ve strmých a prašanem zasypaných terénech vysokých jehličnatých lesů, s exotickými výhledy na subtropickou poušť Nového Mexika z liduprázdných sjezdovek? V tom případě může být Taos vaším vysněným resortem. Pouze však, nejezdíte-li na prkně.

Lidský život je zázrak. Měl by být jedno veliké dobrodružství, měl by se skutečně žít, dokud je mu přáno. Je obrovskou příležitostí učit se, objevovat a nevycházet z údivu – den za dnem… Ruku na srdce: kolik z nás si ve svém rutinním, každodenním shonu tyto pravdy uvědomuje? A kolik z nás se jimi řídí? V každém případě – pokud ve vás začne tlouct srdce lyžařských dobrodruhů, pálit touha objevovat nepoznané a být za to královsky odměňováni – severní Amerika vás v tomto ohledu nemůže zklamat.

Snad každé z průkopnických zimních středisek na americkém kontinentu se snaží najít si ve své historii a následně dobře marketingově prodat nějaké své unikátní „nej“. A tak slýcháme o resortech, které se pyšní prvním postaveným vlekem, první lanovkou, lyžařskou školou anebo prvním umělým zasněžováním. Z málokterého však dodnes sálá takový dech nefalšovaných starých časů, jako z nenápadného Cranmore, pomyslné Královny Matky lyžařské Nové Anglie, svým lidem milované.

Pokud můj kamarád Dave – akciový makléř z Denveru – potřebuje uniknout z hektického světa čísel, klientů, zisků a ztrát, na mysli mu vyvstává silná vrstva čerstvého prašanu a prázdná nástupiště lanovek. Ví, kde obojí s jistotou najde: „Sníh je tam úžasný – rozhodně jedna z největších a nejstálejších nadílek v Coloradu. A nejlepší na tom je, že Loveland leží pouhých 50 mil po dálnici za městem – když uhodí sněhová vánice, jde o nejrychleji a nejsnáze dostupné prašanové lyžování. Ze své kanceláře jsem u lanovky za slabou hodinku“.

Pokud by existovala soutěž o středisko, které se v téměř každém myslitelném aspektu vymyká typickému severoamerickému lyžování, jsem si jist, že by v takové zcela přesvědčivě ostatní převálcoval kanadský Whistler – nejslavnější a nejpopulárnější resort amerického kontinentu, jehož proslulost bezpochyby dosáhne svého vrcholu v únoru 2010, kdy se stane pro většinu alpských disciplín centrem příštích zimních olympijských her.

Britská Kolumbie (BC) je třetí největší, třetí nejzalidněnější a druhou nejbohatší kanadskou provincií, a se superlativy by bylo možno při popisu této úchvatné západní části Kanady pokračovat dál a dál. Tahle provincie má též zdaleka nejrozličnější klima z celé Kanady – takřka každé z hlubokých údolí, jimiž je naprostá většina BC rozbrázděna, má své vlastní klimatické schéma s odlišným množstvím srážek i teplotami. Obecně však na západě Kanady panují oproti zbytku země relativně nejpřívětivější, mírné zimy.

Vezměte několik plných hrstí drsné krásy, přidejte ničím nerušený život divoké zvěře ve volné přírodě, a celé to zasypte spoustou kyprého prašanu. Jemně promíchejte, a dostanete… Banff. Malebné městečko v srdci kanadských Skalistých hor v provincii Alberta, celoročně lákající miliony turistů, přijíždějících za dost možná nejúchvatnějšími přírodními krásami na světě. Bez sebemenší nadsázky. Z městečka Banff budete mít snadný přístup do nejpopulárnějších albertských resortů Lake Louise, Banff/Norquay a Sunshine, které si pod společným skipasem nechávají říkat „the Big 3“, neboli Velká trojka.

Považte – má to tak někdo štěstí: obyvatelé obou největších měst východní Kanady – Montréalu a Québec City – mají v pouhém hodinovém dojezdovém dosahu kolem sebe rozeseto na devadesát různých lyžařských areálů, nabízejících dohromady přes 800 sjezdových tratí. Místní vyznavači běžek na tom nejsou o nic hůř: dlouhé desítky kilometrů vzorně upravovaných stop se vinou nejen takřka všemi ski resorty, ale i většinou rozlehlých městských parků. Velmi rozšířenou místní zábavou je tu jízda na sněžných skůtrech, jež byly v roce 1959 vyvinuty právě zde – ve východokanadské provincii Québec.

Kanadské lyžování jakoby reflektovalo zemi samotnou: je nepředstavitelně rozsáhlé a liduprázdné. Díky unikátní kombinaci své severní zeměpisné polohy a rozlehlých (a též dostatečně vysokých) hor – z nichž mnohé jsou naprosto optimálně situovány k tomu, aby pochytaly množství četných sněhových srážek od nedalekého pobřeží Pacifiku – Kanada si vydobyla reputaci skvělého sněhu bez příliš mnoha lyžařů na něm.

Východní pobřeží Spojených států zůstává tradičně pro většinu cizinců lyžařsky nikdy nepoznanou oblastí. Upřímně řečeno, není se příliš čemu divit. Když už se nějaký Evropan, Japonec či Australan uvolí cestovat za sněhem přes půl světa, je logické, že zamíří do Skalistých hor za prašanem, vysokohorskými terény a sluncem, anebo do Kalifornie, kde nalezne totéž, ale za poloviční ceny. Severovýchod Států – či jak zde říká Nová Anglie – mu na první pohled nenabízí než vrcholky kopců končící v 1200m výšce, nestálé počasí a betonový umělý sníh.

Mekka vyhledávačů černých „diamantových“ terénů a milovníků strmého a hlubokého, nabízející bezkonkurenčně nejprudší a nejnáročnější svahy (v rámci oficiálního skiareálu) z celé severní Ameriky. Něco jako Chamonix evropského lyžování, avšak v ještě extrémnější verzi. Resort, po jehož víkendové lyžařské návštěvě můžete dost dobře potřebovat další extra týden k tomu, aby vaše tělo zregenerovalo. Svérázný Jackson Hole má natolik pevné a výjimečné postavení, že nemůže chybět v žádném, byť sebestručnějším, vážně míněném přehledu o lyžování v Americe.

Lyžování v USA = Colorado. Drtivá většina světa má tuto jednoduchou rovnici zakódovanou již od lyžařské nepaměti. Bezpochyby poprávu. Coloradské resorty byly v 50.letech minulého století prvními na americkém kontinentu, které k sobě začaly lákat mezinárodní klientelu; a i dnes největší zástupy mimoamerických milovníků sněhu přilétají právě do vysokohorského Denveru, hlavního města státu Colorado, aby odsud pokračovaly do některého z mnoha desítek zimních středisek na svazích čtyřtisícovkových Skalistých hor.

Na počátku devadesátých let nařídil Robert Redford zaměstnancům svého resortu snížit plochu hlavního parkoviště pod centrální lanovkou o 212 míst. „Ubrat 212 míst? Potřebovali bychom plochu naopak o 212 rozšířit!“, hádal se marketingový šéf areálu. „To je mi fuk“, odpověděl mu Redford, „vypadá to tam jako na tržišti. U nás děláme věci jinak.“ Zabranou plochu parkoviště nechal poté rozrýt a osázet stromy, aby ještě více zpříjemnily již tak scénickou příjezdovou cestu do celoročního přírodního resortu, jež nazvete jakkoli, jen ne tuctovým.

Uslyší-li většina lidí „Utah“, vybaví se jim kýčovitě červené skalní homole ve sluncem vyprahlé poušti, možná též počátek dech beroucího, stovky mil dlouhého kaňonu, pokračujícího do sousední Arizony jako světoznámý Grand Canyon. Paradoxně málokomu vyvstane na mysli sníh – jakkoli naprostá většina utahských registračních značek aut vozí slogan „nejskvělejší sníh na Zemi“ – a nikoli bezdůvodně.