Proč si věci nepřiznat, jak jsou. Konzervativní babyboomery horský byznys vysál do mrtě, následující generace X se už taky marketingovým trikům středisek naučila vzdorovat. Nezbývá, než zacílit na nový lidský druh.

Jaký že?

Přeci ten, o nějž se uchází mainstreamové televize, socdemokratičtí bratři/ sestry a bezelstní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů.

A nově i fikaní marketéři horských středisek, jak se zdá.

Vážně si nedělám legraci a obávám se, že se tu díváme na proces nevyhnutelné generační výměny.

V jistém ohledu, všechny tyhlencty kamery byl skiareálům čert dlužnej.

Nežertuju. Lyžař ví, že je filmován – a rázem už není, kým byl. Jak srdce krev jej žene touha ukázat se, jet nad své možnosti. Zajet nejlepší jízdu, skočit nejlepší drop sezóny, pokud ne života.

Dát rekord.

Nebývají ale náhodou všechny lyžařské rekordy buďto hloupé anebo riskantní? Případně obojí?

Namátkou…

Tihle skijeři věděli, že jsou filmováni. Posouzení poměru NErozumnosti a NEbezpečí toho, do čeho se pustili, nechám soudnému čtenáři.

V posledním jarním SNOW 95 jsem se o sobě dočetl, že vailské marketingové principy, jež v magazínu dlouhodobě analyzuju, jsou, cituju: „v evropském prostředí nepoužitelné. Kupříkladu nákupy skipasů rok předem. Proč? Protože Američané a americký trh jsou naprosto jiní než Evropané. Počínaje prostředím a konče myšlením.“

Deklarovaná odlišnost kultur je v článku demonstrována bizarní scénkou, kdy do jednoho všichni Amíci na povel zdrhají od svých rozjedených talířů k zadara rozdávaným sušenkám.

Cit.: „Celá restaurace, plná doktorů, profesorů a kormidelníků vrcholného horského byznysu zabodla nůž rukou nerozdílnou spolu s nýmandy zapadlých vlíčků do skvělého šťavnatého steaku, zvedla se a šla ochutnávat sušenky! V ohromné, celičké nejluxusnější restauraci horského resortu zůstal nevzrušeně sedět u večeře jediný stůl – ten s evropskými účastníky.“

Tedy, říkám si – nějakou absurdní jednotlivost vydávat za makro obecnost? To je slušnej kalibr. Kam se hrabou Hrabalovy Perličky na dně!

Ačkoli… maně mě napadá, zda ten jediný evropský stůl vlastní lingvistickou vinou nepropásl ohlášku příjezdu místní skupiny stiptérek zvaných Hot Cookies? To by totiž celou epizodu vysvětlovalo.

Dlouhou sérii řešící tematickou náplň videomarketingových klipů utnu dnešním článkem plným různorodého obsahu, jenž se z různých důvodů nehodil do předchozích zaškatulkovaných dílů. Obsahu však o nic míň pozoruhodného.

Začnu v mém oblíbeném kovbojském Steamboatu, představeném už v článku o focení momentek. Ambasadorem střediska je známý olympionik Billy Kidd, gigantická místní ikona lyžující ve stetsonu. Ve Steamboatu provozuje vlastní lyžařskou školu a jeho videa bývají rovným dílem slušným píárem jeho živnosti stejně jako resortu, jehož lyžařské sekci šéfuje;

Když Billy do střediskového videošotu přimíchá dávku vzpomínek na svou slavnou závoďáckou dominanci ze šedesátých let, vznikne pozoruhodný filmový koktejl, třebaže jen minutku krátký;

Šoumen Billy Kidd je celebritou všude, kam se ve Steamboatu vrtne – třeba i v místní kafetérii. A nemine jedinou příležitost zapropagovat svůj resort, klidně i od stolu a rozjedeného talíře;

Nějakou dobu se náměty zdejších posledních článků vozí v pomyslné kabince, případně křeslech sedačkových lanovek horských areálů. Už se v nich muzicírovalo, dávaly se rozhovory, nabádalo k bezpečnosti. Dnes lanovkovou sérii uzavřu – a vlastně ničím výjimečným. Přesně naopak: v dnešním článku chci ukázat, že středisko nepotřebuje přijít prakticky s ničím. Protože běžná jízda nahoru v lanovce umí být inspirující sama o sobě.

Zvlášť těch několik prvních na začátku dne, kdy se přes chuchvalce ranní mlhy klube na svět slunce a pohrává si se světlem. Jako třeba v případě nedávného videa utažského Snowbirdu;

Na co v podobných případech opakovaně poukazuju, je jednoduchost a nenákladnost konceptu. Jak náročná byla asi editace tototo půlminutového klipu?

Abych nemusel hádat a domnívat se, zjistil jsem si to přímo od kováře – od Davida Amiraulta, nového marketingového šéfa Snowbirdu. On sám video natočil na svůj iPhone 6+ při své první jízdě na kopec v osm hodin ráno a následně vyeditoval přes aplikaci 4G. Celkový čas? Prý 5 minut.

V předchozím článku jsem slíbil pokračovat v zamyšlení, co za náměty točit na rutinní střediskové video, aby z toho nevznikala tak smutně častá, recyklovaná nuda typu napínavého minutového záběru na chrlící sněžné dělo, a tak podobně.

Trendy dobré střediskové filmařiny, zde na blogu mnohokrát popisované, se ani v roce 2016 nemění: klipy nechodí přes čáru umírněnosti ve vizuálním i zvukovém efektu, používají autentický příběh místních rezidentů s reálným jménem a historií, kteří nejenže mají co předvést, ale i říct. Nic v klipech není anonymní a nevěrohodně přehrávané, nikdo v nich slizce neprodává. Nýbrž vypráví příběhy, jež se nestanou ve svých 1-3 minutových dávkách promarněným časem snad žádného diváka.

Tenhle „seriózní“ typ videoobsahu si ale pro účely tohoto článku nechám od cesty, abychom se tu neupříběhovali. A zaměřím se na příklady obsahu o mnoho uvolněnějšího až neseriózního.

Žádný velký div, že takový obsah zhusta produkují kreativní návštěvníci, než prvoplánově marketing středisek samotných. Byl by však hřích každý povedený kousek pro propagaci oblasti vhodně nevyužít.

Nedávno si mi v jednom tuzemském skiareálu posteskli, že už je vlastně moc nenapadá, co pořád fotit, natož natáčet, na svůj web a sociální sítě, aby se notoricky neopakovali. Aby stále dokola nerotovali už tolikrát nasnímané záběry na ranní manžestr, chrlící sněžná děla, případně chumelenici, pokud se jim nějaká přihodí.

Rebelsky jsem navrhl, že proč ne pro změnu úplný opak toho, co zmínili. Místo jepičího ranního manžestru realistický stav sjezdovek po obědě – a pozvat tím lyžaře na vždycky prázdnější a levnější odpoledne. Místo hromad technického sněhu ukázat nejslabší sněhová místa, jimž se lyžaři nevyhnou – a demonstrovat tím, že areál dělá, co může, zůstává k zákazníkům upřímný a třeba jim pomůže k rozhodnutí vzít si horší lyže, za což budou rádi. A místo chumelenice proč ne i liják, pokud nastane – a pozvat lyžovat do mokra se slevou nebo bonusem lidi, kteří by jinak zůstali sedět doma v teple.

Lyžování zůstává lyžováním i v odpoledním oraništi, na vyhnědlých místech nebo v dešti. A pokud takovou realitu nepřizná skiareál sám s výhodou vlastního výchozího komentáře, jenž může mít plně pod kontrolou včetně sympatizujících reakcí publika, často to po svém udělají ti nejnespokojenější zákazníci. Pochopitelně s jízlivým dovětkem konfrontujícím prodejní masírku skiareálu plnou kýčovitého manžestru, záběrů na nejlepší svěhová místa a prázdné svahy.

Osobně si nemyslím, že sebemenší skiareál by měl trpět nedostatkem námětů na libovolně frekventovanou publikaci snímků, aniž by musel sám sebe vykrádat. Vždy jde o naše vnímání věcí. Znáte to – postavte k oknu otevřenému do krajiny deset lidí, a obdržíte deset rozdílných vjemů, pravděpodobně velmi rozdílných. Lidi v oknech totiž nezažili nějaký objektivní pohled, nýbrž sami sebe, svůj vlastní vjem. Krása tkví v oku pozorovatele, napsal pan Shakespeare. Podobně tak nekrása, nuda, absence zajímavého námětu.