Miluju kreativitu progresivních marketérů americké horské branže. Tolik už jsem během let od nich pochytil. Když jejich středisko slaví zlaté výročí, pokouší se přijít na svět s něčím extra. Zábava a škola k nezaplacení současně.

V předminulém článku jsem tu popsal podobu padesátiletého vzpomínkového mezníku bohatého kanadského Whistleru. Jeho film nabírá řádově stovky nových shlédnutí každý den i po téměř půlroce po uvedení.

Vzpomínám na to, co před několika lety vymysleli v nevelkém vermontském středisku Mount Snow, když slavili 50. výročí založení.

Nemajíce příliš na rozhazování, přemýšleli, co netuctového udělat. Jak víme, každé z křesel na lanovkách je unikátně očíslované. V Mount Snow středisku mají několik dlouhých lanovek, po nichž jezdí sedačka s číslem #50. Každou z nich tu sezónu přetřeli zlatou barvou.

Že whistlerský videomarketing považuju za jeden z dlouhodobě nejlepších v branži, tu nepíšu poprvé. Unikátním vzpomínkovým videem k 50. výročí založení si filmaři resortu Whistler Blackcomb na svou výsostnou oborovou pozici vyrazili punc.

Horská střediska zhusta produkují videa v podobně bezstarostné mentalitě, jakou užívají i pro své často rozmařilé investiční dostihy s konkurenty: „postavíme to, a lidi přijdou.“ Tedy nastříháme film a pověsíme na web, a lidi si ho najdou a budou sledovat, sdílet a lajkovat.

Whistlerští marketéři si ale tradičně dávají záležet, jako málokdo jiný v oboru. A to nejen při výrobě obsahu, ale i při jeho propagaci.

Výjimkou nemůže být ani jejich víc jak půlhodinový vzpomínkový videoklip k 50. výročí založení střediska, připadajícímu na 15. leden 2016.

Ceny nemovitostí v amerických horských střediscích se vrátily na zem a branži začíná zajímat, co zákazníci opravdu chtějí

Spekulanti přetápějící pod kotlem nepřetržitého dvouciferného růstu cen zmizeli z horských resortů pryč, nejspíš směr Dubaj. Zuřivé předprodejní aukce, jak na Fordově montážní lince vznikající nové projekty, euforické používání ještě horkých realitních tržeb k financování lanovek a expanze středisek, to vše je minulost. Mejdan skončil, kocovina trvá. A je nejtěžší, jakou kdy odvětví zažilo.

Ještě před dekádou se všude v Americe věřilo a nahlas říkalo, že ceny horských realit nikdy nepřestanou růst. Že neexistuje lepší investice, než do nemovitostí v lyžařských střediscích. Že poptávka bude navždy převažovat nad nabídkou, zkrátka protože „hory se už nevyrábí“.

Jenže tohle „navždy“ se ukázalo být – pokolikáté už v lidské historii – jednou nadouvající se bublinou. Během let 2008 a následujících spadly ceny nemovitostí ve většině horských středisek o 50 i víc procent. Všude se rázem objevilo šokující množství objektů, roky odsouzených k čekání, než (a zda vůbec) je zdecimovaný trh absorbuje. Mnoho jich zůstává prázdných dodnes. Řada rozestavěných projektů vinou naráz vyschlého financování byla zastavena a nikdy nedokončena.

V předešlém článku představený Brad Larsen, v létě dosazený nový šéf Tamaracku, dobře ví, že chtít úspěšně rozjet (a dlouhodobě udržet v pohybu) celoroční horské středisko na osmý pokus bude cokoli, jen ne selanka. Že příliš šancí na své – tamaracké straně nemá. Že může jít do velké míry o typický boj Davida s Goliášem.

Ovšem uvědomuje si taky morální náboj takového biblického příběhu.

A taky si je dobře vědom, že takový boj svádí kdekdo.

Proto nehledí vyprávět za každou cenu svůj – tamaracký příběh přímo za sebe, ale hledá místní lidi metaforicky svádějící podobnou bitvu. (Něco, co úspěšně dělal už v telluridském videomarketingu.)

A tak v nové sérii videí Tam Fam nechává vyprávět své osobní příběhy zdejší už usazené i nové rezidenty, kteří sami kdysi měli nebo mají na mále, válčili či dál bojují proti Goliášově přesile. A kteří současně – a rozhodně ne náhodou! – vypráví o Tamaracku jako místě svého srdce.

Jestliže se říká, že kočka má sedm nebo devět (či kdovíkolik vlastně) životů, zajímalo by mě, kolik jich může mít takové horské středisko. Jedno z nejkontroverznějších jmen horské branže, Tamarack z Idaha, jich má za sebou už sedm promarněných. Čerstvě mu začal pokus o život – osmý v řadě.

Tamarack Resort zřejmě obdržel kletbu být nefalšovaným enfant terrible odvětví od zlých sudiček ještě v době, než stačil vzniknout.

Tohle jsem o Tamaracku ostatně psal v roce 2009, když jsem pro SNOW komentoval tehdy právě propukající ekonomickou krizi:

Americký Tamarack vloni požádal o ochranu před věřiteli, jednu sezónu pod ní dokázal živořit – ale s novou provozní ztrátou přes $3 mil – a tak 4. března 2009 zavřel nadobro – paradoxně uprostřed sněhově impozantní sezóny. Jen bance Credit Suisse zůstalo v Tamaracku viset 270 milionů dolarů; resort zůstává nedokončen – k dostavění by potřeboval dalších $60 milionů, které nemá kde vzít; nadto Credit Suisse zvažuje demontáž a rozprodej čerstvě instalovaných lanovek, dokud jsou jak nové, a do aukce chce poslat i pozemky golfového hřiště resortu.“

V Tamaracku mimochodem utopili miliony ze svých tenisových úspor slavní manželé Andre Agassi a Steffi Graf, kteří zde plánovali provozovat 300-pokojový luxusní hotelový komplex pod franšízou Fairmont, k jehož dokončení ale už nedošlo. Celebrity jejich kalibru však takovou eskapádu vydýchají, aniž by jim to nějak znatelně ovlivnilo živobytí. To samé se nedá tvrdit o desítkách vlastníků domů a apartmánů v nedokončené a nyní opuštěné vesnici – ti mají na krku celoživotní hypotéku na předraženou a naráz beznadějně neprodejnou nemovitost v místě bez fungující infrastruktury, kde se nedá žít a odteď zřejmě ani lyžovat.