Vezměte několik plných hrstí drsné krásy, přidejte ničím nerušený život divoké zvěře ve volné přírodě, a celé to zasypte spoustou kyprého prašanu. Jemně promíchejte, a dostanete… Banff. Malebné městečko v srdci kanadských Skalistých hor v provincii Alberta, celoročně lákající miliony turistů, přijíždějících za dost možná nejúchvatnějšími přírodními krásami na světě. Bez sebemenší nadsázky. Z městečka Banff budete mít snadný přístup do nejpopulárnějších albertských resortů Lake Louise, Banff/Norquay a Sunshine, které si pod společným skipasem nechávají říkat „the Big 3“, neboli Velká trojka.

Považte – má to tak někdo štěstí: obyvatelé obou největších měst východní Kanady – Montréalu a Québec City – mají v pouhém hodinovém dojezdovém dosahu kolem sebe rozeseto na devadesát různých lyžařských areálů, nabízejících dohromady přes 800 sjezdových tratí. Místní vyznavači běžek na tom nejsou o nic hůř: dlouhé desítky kilometrů vzorně upravovaných stop se vinou nejen takřka všemi ski resorty, ale i většinou rozlehlých městských parků. Velmi rozšířenou místní zábavou je tu jízda na sněžných skůtrech, jež byly v roce 1959 vyvinuty právě zde – ve východokanadské provincii Québec.

Kanadské lyžování jakoby reflektovalo zemi samotnou: je nepředstavitelně rozsáhlé a liduprázdné. Díky unikátní kombinaci své severní zeměpisné polohy a rozlehlých (a též dostatečně vysokých) hor – z nichž mnohé jsou naprosto optimálně situovány k tomu, aby pochytaly množství četných sněhových srážek od nedalekého pobřeží Pacifiku – Kanada si vydobyla reputaci skvělého sněhu bez příliš mnoha lyžařů na něm.

Východní pobřeží Spojených států zůstává tradičně pro většinu cizinců lyžařsky nikdy nepoznanou oblastí. Upřímně řečeno, není se příliš čemu divit. Když už se nějaký Evropan, Japonec či Australan uvolí cestovat za sněhem přes půl světa, je logické, že zamíří do Skalistých hor za prašanem, vysokohorskými terény a sluncem, anebo do Kalifornie, kde nalezne totéž, ale za poloviční ceny. Severovýchod Států – či jak zde říká Nová Anglie – mu na první pohled nenabízí než vrcholky kopců končící v 1200m výšce, nestálé počasí a betonový umělý sníh.

Mekka vyhledávačů černých „diamantových“ terénů a milovníků strmého a hlubokého, nabízející bezkonkurenčně nejprudší a nejnáročnější svahy (v rámci oficiálního skiareálu) z celé severní Ameriky. Něco jako Chamonix evropského lyžování, avšak v ještě extrémnější verzi. Resort, po jehož víkendové lyžařské návštěvě můžete dost dobře potřebovat další extra týden k tomu, aby vaše tělo zregenerovalo. Svérázný Jackson Hole má natolik pevné a výjimečné postavení, že nemůže chybět v žádném, byť sebestručnějším, vážně míněném přehledu o lyžování v Americe.

Lyžování v USA = Colorado. Drtivá většina světa má tuto jednoduchou rovnici zakódovanou již od lyžařské nepaměti. Bezpochyby poprávu. Coloradské resorty byly v 50.letech minulého století prvními na americkém kontinentu, které k sobě začaly lákat mezinárodní klientelu; a i dnes největší zástupy mimoamerických milovníků sněhu přilétají právě do vysokohorského Denveru, hlavního města státu Colorado, aby odsud pokračovaly do některého z mnoha desítek zimních středisek na svazích čtyřtisícovkových Skalistých hor.

Na počátku devadesátých let nařídil Robert Redford zaměstnancům svého resortu snížit plochu hlavního parkoviště pod centrální lanovkou o 212 míst. „Ubrat 212 míst? Potřebovali bychom plochu naopak o 212 rozšířit!“, hádal se marketingový šéf areálu. „To je mi fuk“, odpověděl mu Redford, „vypadá to tam jako na tržišti. U nás děláme věci jinak.“ Zabranou plochu parkoviště nechal poté rozrýt a osázet stromy, aby ještě více zpříjemnily již tak scénickou příjezdovou cestu do celoročního přírodního resortu, jež nazvete jakkoli, jen ne tuctovým.

Uslyší-li většina lidí „Utah“, vybaví se jim kýčovitě červené skalní homole ve sluncem vyprahlé poušti, možná též počátek dech beroucího, stovky mil dlouhého kaňonu, pokračujícího do sousední Arizony jako světoznámý Grand Canyon. Paradoxně málokomu vyvstane na mysli sníh – jakkoli naprostá většina utahských registračních značek aut vozí slogan „nejskvělejší sníh na Zemi“ – a nikoli bezdůvodně.

Západní pobřeží USA dotváří  na sever od Kalifornie ještě státy Oregon a Washington s dvou- a třítisícovkovým pohořím Cascades, táhnoucím se přes jejich území od jihu na sever zhruba 150 km od okouzlujícího pobřeží Pacifiku. Jde o řídce zalidněné státy proslulé romantickou krásou své přírody, s nepředstavitelně rozsáhlými oblastmi civilizací nedotčených hor a lesů, kde nechcete-li, nepotkáte živou duši (neplatí však o zvěři) jak je den dlouhý…

Upřímně, člověk by mohl snadno strávit půl svého lyžařského života pouze a jen v Kalifornii, aniž by se nudil. A výčet kalifornského lyžování by nebyl úplný, pokud by neobsahoval reportáž z jednoho z nejvýznamnějších ski resortů celé Ameriky – 430km západně od San Francisca situované Mammoth Mountain.

Od jižních břehů nádherného vysokohorského jezera, kde jsme lyžovali v předešlém díle, nás nyní čeká přesun do neméně scénické, na členitost terénů bohaté a sněhový příděl štědré severní části Lake Tahoe. Přepravit tam se lze mnoha způsoby; buďto levně – po obvodu jezera frekventovaně pendlujícími skibusy, romanticky – snídajíc na palubě obřího parníku Tahoe Queen (celoroční provoz mezi South Lake Tahoe a Tahoe City), anebo zřejmě nejpraktičtěji a na jízdních řádech nezávisle pronajatou SUV čtyřkolkou, jichž jsou plné zdejší půjčovny a půjčoven zase celá tato oblast. Najmout si zde auto je stejně jednoduché, jako koupit si jízdenku či oběd – většina resortů ostatně nabízí pronájem vozů společně s prodejem skipasů a ubytováním v rámci svého centrálního rezervačního systému na internetu. Ze zhruba desítky významnějších areálů rozesetých na svazích pobřeží severní poloviny blankytného jezera navštívíme tři největší, velmi dobře reprezentující i menší areály okolní. Skipas nám v nich bude platit stále ten, který jsme si koupili minule v Heavenly na začátku našeho seriálu.

Kalifornie, to nejsou jen písčité pláže, Hollywood, Disneyland a ZOO v San Diegu. Kalifornie znamená též jedno z nejvyšších pohoří v USA – Sierra Nevada s průměrným sezónním přídělem okolo 10 metrů sněhu a darem 300 slunečných dní v roce. Kalifornie je svérázným světem sama pro sebe, a proto nikoho nepřekvapí, že podobně unikátní jsou i zdejší lyžařská střediska. Pouze na několika místech jižní polokoule je možné zažívat to, na co jsou rutinně zvyklí kalifornští obyvatelé – schopni vyrazit si ráno zalyžovat a odpoledne téhož dne si již užívat teplých vln a pláží oceánu, obojí dostupné nenáročnou jízdou autem. Největší koncentrace lyžování se zde však odehrává o něco dále ve vnitrození, na hranici Kalifornie se státem Nevada, okolo břehů romantického jezera Lake Tahoe. Začněme svou tůru na jeho jižním břehu a navštivme tři zdejší slavné resorty Heavenly, Sierra at Tahoe a Kirkwood, do kterých nám bude platit společný skipas a stěží stačit celý týden, abychom většinu jejich tratí alespoň okusili.

Dlouhá léta platily za nejluxusnější světové lyžařské resorty Aspen, Vail, anebo švýcarský Svatý Moříc. Až do roku 2001. Tedy ne, že by ve zmíněných destinacích od té doby nějak zlevnilo, nic takového. To se jen ve Skalistých horách státu Montana, přes hřeben od známého resortu Big Sky, narodil Yellowstone Club – areál, který jinde na světě nemá obdoby.

Severní Amerika. Část světa, kde více než kdekoli jinde je život orientován na co nejkvalitnější prožitek. Lyžování samozřejmě nevyjímaje.

Pro mnohého našince zajisté opředené tajemnem exklusivity, exotičnosti a zaoceánských dálek, ne každému snadno dostupných. V mnohém se vskutku liší od lyžování evropského; v dobrém, i ne-až-tak-dobrém slova smyslu. Pojďme se nyní na specifika amerického lyžování blíže podívat.

Pokud jste se snad kdy (tak jako já) domnívali, že pověstný severoamerický heliskiing je výhradní doménou hrstky freeridových šampiónů, pro ostatní lyžařské smrtelníky zapovězenou, rychle na tento omyl zapomeňte. Nic nemůže být dál od pravdy. Vzduchem létajících akrobatů z adrenalinových filmů Warrena Millera je v amerických horách k vidění méně než šafránu, heliski oblasti nevyjímaje.

Patnáctikorunový kanadský i americký dolar (čeká je snad někdo ještě levnější?), zrušená vízová povinnost, transatlantické letenky stále ještě na historicky nejnižších cenách. Horské resorty vybaveností rozvinuté až k samé hranici myslitelných možností (občas, podezírám, až za ni), nastupující hospodářskou recesí ceny tlačené dolů, poslední sezóna pro USA nejúspěšnější v historii (poprvé překonána hranice 60 milionů dosažených lyžařských dní).

Přesně před rokem (2007) nám zrušila vízovou povinnost pro krátkodobé pobyty Kanada, nyní ji ruší i USA. Začněme Kanadou. Před cestou tam si už nevyřizujete žádná víza, po výstupu z letadla na kanadském území jen absolvujete pro východoevropské občany standardní pohovor s imigračním úředníkem, kterého bude zajímat zejména důvod, místo a délka vašeho pobytu, vaše zpáteční letenka a přístup k dostatku financí. Poté vám razítkem udělí půlroční povolení k pobytu. V případě, že jej nepřesvědčíte, odvede vás k důkladnějšímu pohovoru, případně vám může přímo na místě vstup do země odepřít. Česká republika bohužel stačila za jediný bezvízový rok opětovně nabrat vinou přílivu romských sociálních imigrantů natolik špatnou reputaci, že se nyní ze strany Kanady oficiálně zvažuje znovuzavedení regulerní vízové povinnosti.

Yellowstonská rezervace, přezdívaná „nejlepším nápadem Ameriky“, je prvním národním parkem světa. Od svého založení v roce 1872 trvalo přes šedesát let, než oslavila svého třímiliontého návštěvníka. Dnes jich sem tolik přijíždí rok co rok.

Yellowstone je jednou z nejnavštěvovanějších turistických destinací Ameriky. Zcela poprávu – toto historicky první chráněné území na zeměkouli má návštěvníkům věru co nabídnout. Překrásná příroda, neobvykle bohatá fauna a geotermální zázraky jako Old Faithful lákají miliony zvědavých hostů z celého světa. Nekonečné fronty aut čekajících u vstupních bran parku na povolení k vjezdu se tu formují bez přestání od jara do podzimu.

I z jihu Montany, kam se právě necháváte tímto dílem naší severoamerické série pozvat, nepřestane dýchat spirit starých časů Divokého Západu snad ze všeho, na co se podíváte. Vždyť i samotné letiště v Bozemanu vypadá spíš jako nějaká větší farma, než opravdové letiště. Všude ve městě, ale i cestou z něj budete potkávat přátelské zaměstnance v kovbojském klobouku, co s úsměvem první pozdraví, podrží vám dveře a bude je zajímat, odkud a kam cestujete. Začnete tušit, že tenhle lyžařský výlet bude asi trochu jiný.

V loňské sérii svého amerického putování procestoval magazín NORDIC scénický severozápadní roh Států – Oregon, Washington a Idaho. Letos lyžařsky nahlédne do sousední Montany – na nefalšovaný, drsný Divoký Západ a zřejmě ještě drsnější Skalisté hory. O montanském státě se tvrdí, že v něm nenajdete žádná soudobá moderní města – nýbrž jen trochu rozrostlejší dobytkářské osady, v nichž lze zažít to, co patří nenávratně odvátým časům a zůstalo k zavzpomínání snad jen ve starých kovbojkách. O jakkoli nadsazený šproch může jít, rozhodně na něm lpí pravdy víc, než příslovečného trochu.