Glosy & drby

Před týdnem jsem tu vzpomínal zlopověstné, patnáctileté 911. V hloubce historie blogu jsem narazil na ještě jednu svou patnáct roků starou úvahu.

(Klidně si obraťte oči v sloup, počkám.)

Hotovo? Tak jo.

Nevím čím to je, proč mě tak snadno a tak často rozhodí věci, do kterých mi, jak se to běžně říká, „vůbec nic není.“

Už ani nevím kolikrát se mi v životě přihodilo, že po mé (zcela nevinně zamýšlené) intervenci do nějaké cizí situace se věci zvrtly tak, že všechno skončilo pořádně horkokrevným konfliktem.

Každý z nás má nějaké své nej- ikony, ne?

(Klidně si obraťte oči v sloup, nevadí mi počkat.)

Jeden z mé top pětky, ale nejspíš trojky. Herec, režisér, kovboj, lyžař. Frajer, chlap se lvím srdcem, Lev narozený totožně se mnou. V kristových 33ti si v Utahu založil horský resort, kde se dodnes lyžuje a dodnes pořádají filmové festivaly. Místo na Zemi, kde dělají věci jinak.

Miluju naprostou většinu jeho filmů, hodně si jich vyrobil sám a stojí si v nich za každým svým slovem a scénou. (Snažím se dělat to samý; ačkoliv o mě v tomhle komentáři nejde.)

Pětapadesát let bude letos prvnímu opravdovému knižnímu westernu vydanému v češtině, kultovní kovbojce Jezdec z neznáma od Jacka Schaefera (v originálu Shane, 1949). Jejímu prvnímu českému překladu předcházely ne nezajímavé okolnosti. Všechno začalo na hodně nepravděpodobném, vpravdě obskurním místě: v

Pětadvacátého dne se narodil i umřel zřejmě největší génius stepu všech dob, černoch jak uhel z Harlemu, Bill „Bojangles“ Robinson. Mám rád jeho příběh.

Ve třicátých a v začátku 40. let byl hvězdou Hollywoodu, hrál v řadě slavných filmů a muzikálů, na obou snímcích je s jeho nejčastější dětskou hereckou partnerkou Shirley Temple – tou, která se pak stala první polistopadovou velvyslankyní USA v Československu (1989-93).

Ačkoli si Bojangles podmanil Hollywood, měl otevřené dveře v Bílém domě a ve své době byl nejlíp placeným černým umělcem Ameriky, jako správný hráč, opilec a dámař v závěru života vymetal vězení a bary a umřel v 71 letech na infarkt úplně švorc. Neudržel peníze i proto, že bezelstně pomáhal spoustě lidí v nouzi. Moc se mi jeho odkaz líbí.

Cokoli mi lze vyčítat, pár věcí by ale bylo nefér – za ty zkrátka nemůžu: že neumím chodit do práce, že se mi zdá o nahatých ženských a pak taky, že pěstuju nostalgii po západním poválečném světě. Nemálo, co mě

Tuhle jsem v namátkou zapnuté televizi na ČT2 narazil na přírodovědný dokument, který mě u obrazovky podržel až do titulků. Proslulé BBC Nature dokumenty koneckonců považuju za jeden z nemnoha dobrých důvodů, proč si platit televizi. Vedle španělsko-mexických telenovel, pochopitelně.

Jak ty žáby v horké vodě, budem bezmocní. Co mnohem hůř, nejspíš už jsme. Nevratně? V návaznosti na bezmála tři roky staré úvahy pana Bena Kurase (9/2015, 10/2015), z jejichž apelu dodnes pranic neubylo, tento týden moje známá Čecho/Belgičanka na

Byl to Pan Básník. Následující čtvrthodinu s jeho texty si málokdo odepíše ze života. Ta půjde do plusu. Nefalšovaný babyboomer; kdybych si mohl vybírat, narodil bych přesně v jeho době, jen radši v Truckee než Táboře. (Ačkoli furt líp než

Na sklonku českého socialismu už bylo možné dovézt si a na fasádu nainstalovat satelitní parabolu Astra a začít tak legálně přijímat informace donedávna režimem potírané. Pro někoho s touhou učit se praktickému jazyku šlo o druhou nejlepší možnou věc, hned

Strangely brilliant Andy Kaufman would be 68 today.

The most eccentric, unconventional, mysterious and indeed misunderstood entertainer of the 70/80s era, who was so far ahead of time. His heavily psychological humor typically infuriated people to the point of plain hating him. Andy passed away in 1984, aged 35.

Nedožitých 68 by dnes slavil bezprecedentní génius psychologického humoru Andy Kaufman, který s chutí obracel role a střílel si z nic nechápajícího publika. Hluboce obdivuju Andyho odvážný styl, který málokdo docenil. Miloš Forman o něm natočil brilantní životopisný film Muž na Měsíci, R.E.M. k němu udělali neméně skvělou muziku.

Lidi si nebyli moc jistí ani Andyho pohřbem.

Ať to nevypadá, že vailskou produkci dokážu jenom nekriticky chválít.

Ve svém každoročně vydávaném lifestylovém magazínu Epic Life koncern Vail Resorts pravidelně představuje svou slavnou ambasadorku – a vpravdě i nejslavnější lyžařku planety.

Tu, co chodila s Tigerem a nahá pózovala v kultovním plavkovém vydání Sports Illustrated..

Nepochybuju, že kdekdo by bral číslo jejího mobilu.

Já třeba.

Happy B-day Tobě, mému nejoblíbenějšímu skladateli hudby. (Vedle klasiků 18. – 19. století a génia filmové muziky Thomase Newmana.) Tvých dnešních úctyhodných 88 si stěží dokážu na vlastní kůži představit.

Svou kariéru jsi spojil s dvorním textařem Halem Davidem podobně, jako pánové Hapka a Horáček v české mikrokotlině. Mluvě o Češích, Tvým zásadním učitelem byl Bohuslav Martinů, toho času v americké poválečné emigraci.

V roce 69 jsi měl kliku na životní zakázku v kovbojce George Roye Hilla nazvané Butch Cassidy and the Sundance Kid. Udělaly se na ní dvě pozdější herecké legendy, Paul Newman a Robert Redford. Film získal 4 Oskary a stal se nesmrtelným; jedna soška patřila Tobě, za skladbu Raindrops keep falling on my head, která rovněž znesmrtelnila. Kdo by kdy a proč vůbec měl zapomenout na půvabnou Kate Ross na štangli (bicyklu) Paula Newmana, žejo.

Můj život by nebyl zevnitř tak barevný, jak je – nemít možnost konzumovat Tvou tvorbu. Děkuju za to.

Nezapomenutelný Country Boy, Rhinestone Cowboy a Wichita Lineman, taky známý jako Glen Campbell z Arkansasu, velká country hvězda 60. a 70. let, má výročí.

Ve svých glory days si stříhal hity s ostatními giganty své doby, třeba Frankem Sinatrou, Deanem Martinem nebo Beach Boys. Taky posbíral několik zlatých Grammy gramofónků za album Gentle On My Mind.

Jako správný kovboj se ve své tvorbě vyhýbal politice. Měl vlastní TV show, hrál ve filmech, natočil nepočítaně elpíček a starých dobrých malých singlů. Taky stihnul 4 manželky a 8 dětí; nechává na tomhle světě po sobě zkrátka zřetelnou brázdu.

Na co pan Dan Žito Landa potřeboval zlej kukuč a kohouta, Kazmovi stačila dávka kaufmanovství.

Mám rád absurdní humor legendy Andyho Kaufmana jako máločí. Svou drzostí pajclou s vyčůraností, tvářící se jako hloupost, si dělal šašky z veřejnosti své doby, včetně tehdy začínajících televizních stanic.

Nápadně podobně vodí lidi za nosy v nové generaci své One Man Show Kazma Bartošek. V dnes zveřejněném making-of videu z únorového Českého lva ukázal, jak dokonale vytrolloval kompletní rybníček českého pseudo-šoubyznysu falešným Jimem Carreym.

Luxusní práce, Kazma.

Tohoto čecholondýňana neberu na lehkou váhu, cokoli řekne/napíše.

Cit BK: Aby mohla věda a technika vůbec fungovat, tak musí být svobodné myšlení. Pro dnešního muslima, když zapálíte papír, tak to není ta sirka, která ten papír zapálí, nýbrž Alláh. Když shodíte dva homosexuály z pátého poschodí, tak to jste neshodili vy, nýbrž Alláh. S tím se nedá vytvářet nic hmotného ani duchovního. Jen dožije to, co tam bylo předtím.

Pražáci si to pořád nedovedou představit, ale v Londýně je dneska z 60 % neevropské obyvatelstvo. Tam jsou čtvrti, kde nevidíte Brita.

Guest post od čtenáře BK, s jehož zněním nerad souhlasím.

Dokument níže opravdu skvěle ukazuje kořen problému, kterým je neochota muslimů přizpůsobit se zemi, která je přijala a hostí je. Tím, že dávají své primitivní středověké „zákony“ a zvyky nad zákony země ve které se nacházejí, ukazují svojí omezenost v celé nahotě.

Mrazivé je také jejich arogantní a nepřátelské chování k domorodcům. A to v tomto dokumentu ještě nebyla jiná fakta, týkající se násilné povahy islámu. Vzhledem k porodnosti jejich a nás, původních obyvatel, je bohužel nade vše jasné, že tento problém začne v budoucnu nabírat opravdu kolosální rozměry.

Půl roku po výchozí zprávě o Rudově chystané výpravě přes oceán bez komentáře přetiskuju čerstvý facebookový update tohoto 72letého chlapa.

3. července 2015 po dlouhých neúspěšných jednáních s kapitanátem přístavu Portimao v Portugalsku se posádka voru Eurica rozhodla z plavby rezignovat. Důvodem byla absolutní arogance moci přístavních úředníků. Neustálé obstrukce a bránění Eurice opustit přístav v Portimau trvaly od února. A to i přesto, že Eurica měla v pořádku všechny potřebné dokumenty, které ji opravňovaly k plavbě po moři včetně pojištění, byla vybavena předepsanými záchrannými prostředky, rádiem, GPS.

Zkraje pulsujících devadesátek jsem se – coby tehdy aktivní ve veletržním byznysu – poznal na stánku klienta na frankfurtském Musikmesse s jedním slavným fousatým zjevem (se vzdálenými československými kořeny, jak mi potvrdil). Námezdní studiový baskytarista Leland Sklar se tehdy zdál být na vrcholu své kariéry; jenže neřekl bych, že by od té doby – a je to už sakra čtvrt století – někam sestupoval. Prostě řízek. Dnes je mu 68.

Jeho kariéru nijak podrobně nesleduju, nespolehlivá Wikipedie nicméně tvrdí, že se podílel svými výstupy na vic než 2 tisících alb. Upřímně, neumím si to představit. Umíte vy? Prostě je to řízek.

Lelanda si však pokaždé všímnu coby stálého – a nepřehlédnutelného! – doprovodu pana Phila Collinse; profíka, kterého v hudebním byznysu respektuju nejvíc spolu s nemnoha pár dalšími jmény.