Ambicí rubriky je přiživit nostalgickou víru, že lyžařská minulost byla přinejmenším stejně dobrá jako současnost. Soudobé technologie, nákladné investice i mazaný marketing vjem lyžařova zážitku bezesporu mění. Činí jej však pokročilejším, hodnotnějším? Přebíjí pohoda hebce vyžehleného manšestru výzvu přinutit 215cm lyže točit v neupraveném hlubokém? Je dnešní lyžařská móda víc šik než v šedesátkách? Krojený carvingový oblouk elegantnější než snožný Steina Eriksena? Kdoví. Jisté se zdá být jedno: radost z klouzání po sněhu zůstává vůči pokroku imunní.
Dva největší kalifornské skiresorty, Mammoth a Squaw Valley, mohly být stěží založeny rozdílnějšími osobnostmi. Alexandr Cushing, majitel Squaw Valley, pocházel z bostonské aristokratické rodiny, kdežto mammothský Dave McCoy byl umíněný chudý dříč, jenž se vypracoval od píky. Jeho mamutí úsilí […]
Nostalgie zašlých zim: Atomovka by nebyla? Celý text »
Žádná jiná éra nenabídla úrodnější půdu pro revoluci v teoriích výuky lyžování než sedmdesátá léta. Desetitisíce lidí po západní Evropě i Americe houfně navštěvovaly obvykle nijak levné semináře sportovních psychologů o holistickém myšlení a sebeuvědomování, v raném rozpuku byla popularizace
Nostalgie zašlých zim: Hlava proti srdci Celý text »
Horlivé tempo projektování velkých horských středisek se v Americe i na Západě zřetelně zpomalilo, až prakticky zastavilo v průběhu sedmdesátých let; vše, co bylo potřeba pro tehdejší poptávku od konce války nepřetržitě rostoucího, ponejprv nijak snadného sportu, posléze čím dál
Nostalgie zašlých zim: Nejhorší byznys světa Celý text »
Co se nepoštěstilo Waltu Disneymu vinou jeho předčasné smrti (†1966), zrealizoval architekt Henrik Bull o pár let později: Kalifornie tak o svůj vybájený, k přírodě šetrný horský resort s vyloučenou dopravou nepřišla. V roce 1972 otevřelo nad severními břehy vysokohorského
Počátek lyžařských padesátek zaznamenal krom řady ostatních prvenství taky jedno těžko kýmkoli tušené: na svět přišel umělý sníh. V zimní sezóně 1950–51 testoval průkopnické verze sněhových děl skiareál Grossingers v newyorských Catskill Moutains. Aby o dekádu později, zkraje let šedesátých
Nostalgie zašlých zim: Industrializujme! Celý text »
Lyžování – ale třeba i filmy, muzika a nakonec i život sám – prý nikdy nebyly tak dobré jako v padesátých a šedesátých letech. Nebo snad sedmdesátých? Osmdesátých? Nevadí. Starší čtenáři si třeba zavzpomínají, mladší se možná něco dozví. Ačkoli
Nostalgie zašlých zim: Zlaté časy na Nosu Celý text »
Pan Jake Burton Carpenter, zakladatel stejnojmenné značky snowboardů – bezpochyby nejslavnějších prken na světě, průkopník snowboardingového hnutí a jeden z jeho prvních propagátorů, před rokem odešel předčasně z tohoto světa vinou onkologického onemocnění, jemuž vzdoroval osm let. Odvětví stihl ovlivnit
Na přelomu padesátých a šedesátých let se ještě dal jeden celý den v běžném skiareálu pořídit za deset dvanáct dolarů (či ekvivalent místní měny) – včetně skipasu a jízdenky nebo benzínu na cestu. Jídlo si dost lidí nosilo zabalené z
Let’s Talk About Sex Celý text »
Tenisová branže má svůj „sport“, golfová „hru“. Sněhové sporty, odjakživa se zaobírající svým (ne)růstem, mluví o „oboru“, pokud ne rovnou o „horském průmyslu“. Snad každému lyžaři lichotí představa, že pokud se nestane závodníkem, pak aspoň odborníkem v čemkoli s lyžováním
Nostalgie zašlých zim: Millere, ven! Celý text »
Milan Trnka Stevens vzpomíná na přelom století, kdy na závodní slalomovou scénu vstoupily krátké vykrojené lyže – jeho přičiněním: „V sezóně 1999/2000 přišly na svět prototypy mých extrémně krojených carvingových lyží, které jsem později pojmenoval Sliver; v té době ale
Throwback Thursday: počátek éry krátkých vykrojených slalomek Celý text »
Čechoaustralan Milan Trnka Stevens vzpomíná nad sérií papírových fotografií z devadesátých let:
V polovině devadesátých let jsem po návratu z Austrálie do Čech trénoval Jakuba Trnku, svého synovce. Jakub začal být prakticky okamžitě úspěšný, je stejný ročník narození (1980) jako Ondra Bank; ti se spolu pravidělně utkávali na závodech doma i na mezinárodní scéně už jako žáci a poté i v juniorské kategorii.
V době, když byl Jakub druhým rokem v juniorech, Ondra Bank byl vinou zranění odstaven, žádný další závodník na Jakubově úrovni v Česku nebyl. Žákovský talent ze stejného ročníku 1980 Petr Záhrobský byl v té době výkonostně daleko za oběma a jen těžce se prosazoval.
Při nominaci na prestižní olympijské hry mládeže v roce 1997 ve švédském Sundsvallu byl Jakub vyslán jako jediný chlapecký závodník za ČR, v dívkách zase byla jedinou zástupkyní Tereza Kopecká, oba závodníky jsem tehdy trénoval. Večer před startem závodů mi tam Jakub oznámil, že s lyžováním končí a že zítra pojede svůj poslední závod.
Jakub Trnka: jepičí kariéra lyžařského obrtalentu Celý text »
Snímek pochází z roku 1995, kdy Honzovi Hudcovi bylo asi 14 let. Začali jsme se na svazích potkávat od jeho asi třinácti let, jeho táta s ním často jezdil na zimu do Evropy trénovat na ledovce a spojoval cestování s různými domácími závody. Vycházel z toho, že v Čechách měli určité zázemí, i když do Kanady odešli už v roce 1982 – tehdy emigrovali s desetiměsíčním Honzíkem přes Jugoslávii do Itálie, na čtyři roky do Německa a nakonec do Kanady.
Když jsme se potkávali, povídali jsme si spolu o trénování i technice a občas jsme na kopci společně trénovali. Táta Hudec s mladým Honzou a já se svým synovcem Jakubem Trnkou.
Jakub byl v té době tady v ČR na absolutní špičce; ve slalomu i v obřáku byl první v tabulce. Sice byl o rok starší než Honza Hudec, ten ale jezdil na lyžích od malinka, kdežto Jakuba jsem začal trénovat až v jeho třinácti letech. Okamžitě mu to šlo a začal v Česku vyhrávat všechny závody. Na mezinárodní úrovni měl úspěchy například v Rakousku na Winterspiele (1. místo) nebo v Kandadě na Topolinu, což je obdoba žákovského mistrovství světa, kde se umístil na bedně.
Throwback Thursday: Jan Hudec v roce 1995 Celý text »
Lyžování v Evropě i Americe se těšilo nejbouřlivějšímu vzestupu, když bylo plné syrového nepohodlí. Po druhé světové válce a celá padesátá léta šlo o drsňáckou aktivitu lákající odhodlané povahy ochotné vydržet stát hodinové fronty na kotvu či sedačku. Konečky prstů i nosy rutinně omrzaly. Aby se při dlouhé jízdě línou jednosedačkou trochu zahřáli, nosili skijeři tlusté spodní prádlo, flanelovou košili, dva vlněné svetry a navrch šusťákovou větrovku. Dole pod kopcem se mohli ohřát v chatě – zatuchlé tmavé boudě plné štiplavého kouře z mizerně táhnoucích kamen a ručně balených cigaret.
Na kopec se nechávali vytáhnout zaháknutím na škubavě se pohybující lano, jež umělo vyhazovat klouby z ramen a sem tam podrtit nějaký ten zapomenutý prst. Dolů se spouštěli celou zimu dokola rozjížděným sněhem, maskujícím různě hluboko pod povrchem ukryté kameny. Čas od času víc než dvoumetrové dřevěné lyže přišly o kus hrany nebo se zkroutily do vrtule. Kožené boty se střídavě scvrkávaly a bobtnaly. Vázání vypadalo a nezřídka i fungovalo jako past na medvědy. Pevná kovová špička držela botu jako ve svěráku; pokud si lyžař při krkolomnějším pádu nevymkl kotník nebo nezlomil nohu, pak nejspíš proto, že lyže se zlomila dřív.
Podmínky na svazích byly přesně takové, jak se přes noc vyspala mamá příroda, včetně drnů trávy, trčících klacků, pařezů či vydřeného štěrku. Jedinou technologií na kopci byl prostý lanový vlek; sněhové rolby byly ještě na houbách spolu s digitálkami, tempomatem a facebookem. Vlekař býval ochoten darovat lístek tomu, kdo se uvolil hodinu ráno sešlapávat svah.
Dřevní časy tvrďáků Celý text »