Sport & hobby

Snad každý lyžař si přeje svůj stávající um dále zdokonalovat. Pro většinu lidí je však lyžování sezónním sportem a limitované množství času, které mohou strávit na sněhu, je málokdy optimální pro skutečně neuspěchanou a konstruktivní práci na své technice. Na začátku sezóny si tělo potřebuje znovu přivyknout specifickým lyžařským pohybům a zatížení souvisejících svalových skupin, najít optimální postoj, rovnováhu, rytmus, pohotovost reakcí, cit pro hranu. To vše konzumuje nemálo drahocenného prolyžovaného času.

Kolikrát jsme již každý z nás absolvovali jeden sjezd pod absolutně azurovou, slunečnou oblohou, jen aby jsme ihned v jízdě následující shledali tu samou sjezdovku zahalenou v chuchvalcích mlhy nebo zasaženou přívaly sněhové bouře. Počasí v horách se jak známo umí změnit doslova z minuty na minutu, a moudrý lyžař, který je připraven na všechny jeho verze, zvyšuje své šance, že z každého lyžování bude odjíždět spokojený.

Vím – zbytečná, provokativní otázka. Častěji než ne si každý z nás spojuje čekání v zástupech na vleky s neustále přišlapávanými lyžemi, strkanicemi, předbíháním a dusnou a nervózní atmosférou všeobecně. Na hory si jezdíme zalyžovat a ne trávit čas v necivilizovaných frontách, byť mnohdy to v (zejména tuzemských) resortech vypadá, jakoby tomu bylo přesně naopak.

Stojíte-li před pořízením si nové lyžařské přilby, vaší nejvyšší prioritou nemůže být ani barva, styl, technologie nebo cena výrobku, nýbrž optimálně padnoucí velikost. Pouze v dokonale padnoucí přilbě se totiž budete cítit pohodlně a pouze taková vám poskytne maximální možnou ochranu.

Vypočítávat zde racionální důvody, proč by měl každý (tedy nikoli jen závodník či dítě) sjezdařit s helmou na hlavě, by zajisté bylo nošením dříví do lesa. Jde o argumenty notoricky známé, třeskutě přesvědčivé, statistikami lyžařských úrazů a úmrtí podložené. Přesto hrubým odhadem 50% všech dospělých lyžařů na českých sjezdovkách helmu stále nenosí. Dost možná ani vy osobně – kteří právě čtete tyto řádky. Z jakých důvodů se lidé stále helmám brání? A jakou máte výmluvu vy?

Který z nás to alespoň jednou nezažil – během jízdy po sjezdovce jsme byli „sejmuti“, v lepším případě pouze bezprostředně ohroženi, shora se řítícím bezohledným šusérem. O kus níž se zas tak-tak stačíme vyhnout pod terénním zlomem hangu zákeřně „ukryté“ skupince teenagerů se snowboardy, posedávajících jeden vedle druhého uprostřed sjezdovky… „Kdyby jen jednou“ – jako bych slyšel povzdech mnoha z vás.

Každý z nás, kdo jezdí lyžovat do českých hor, lhostejno jak frekventovaně, to zná více než důvěrně: časně ráno hned jak se vleky rozjedou, v chvatu ukořistit (spíše než si v poklidu vychutnat) prvních pár jízd na čerstvém manšestru a mezi relativně málo okolními lyžaři. Po hodině – dvou začne provoz na svazích nehezky houstnout, ráno vyžehlený povrch tratí brát rychle za své, a fronty u vleků či lanovek se výrazně prodlužovat – čímž fajn lyžování onen den prakticky skončilo, byť je stále ještě dopoledne. Následující hodiny bývají ve znamení nervózního, zadržovaného sjíždění v davu ostatních a ubíjejícího čekání v mnohdy necivilizovaných frontách u lanovek.