Glosy & historky

Půl roku po výchozí zprávě o Rudově chystané výpravě přes oceán bez komentáře přetiskuju čerstvý facebookový update tohoto 72letého chlapa.

3. července 2015 po dlouhých neúspěšných jednáních s kapitanátem přístavu Portimao v Portugalsku se posádka voru Eurica rozhodla z plavby rezignovat. Důvodem byla absolutní arogance moci přístavních úředníků. Neustálé obstrukce a bránění Eurice opustit přístav v Portimau trvaly od února. A to i přesto, že Eurica měla v pořádku všechny potřebné dokumenty, které ji opravňovaly k plavbě po moři včetně pojištění, byla vybavena předepsanými záchrannými prostředky, rádiem, GPS.

Zkraje pulsujících devadesátek jsem se – coby tehdy aktivní ve veletržním byznysu – poznal na stánku klienta na frankfurtském Musikmesse s jedním slavným fousatým zjevem (se vzdálenými československými kořeny, jak mi potvrdil). Námezdní studiový baskytarista Leland Sklar se tehdy zdál být na vrcholu své kariéry; jenže neřekl bych, že by od té doby – a je to už sakra čtvrt století – někam sestupoval. Prostě řízek. Dnes je mu 68.

Jeho kariéru nijak podrobně nesleduju, nespolehlivá Wikipedie nicméně tvrdí, že se podílel svými výstupy na vic než 2 tisících alb. Upřímně, neumím si to představit. Umíte vy? Prostě je to řízek.

Lelanda si však pokaždé všímnu coby stálého – a nepřehlédnutelného! – doprovodu pana Phila Collinse; profíka, kterého v hudebním byznysu respektuju nejvíc spolu s nemnoha pár dalšími jmény.

Máloco v poslední době zarezonovalo s mým vnitřním kompasem tolik, jako tenhle nedávný rozhovor Petra Placáka se spisovatelkou Radkou Denemarkovou. Šmrncovní ženská!

Cit. Radka Denemarková: „Já s postestébáckou povahou kapitalismu nesouhlasím, nevěřím v tento kapitalismus, v tuto konzumní společnost, v obohacování lidí, kteří nemají právo se na nás obohacovat. To je přece směšné si myslet, že kdo má nejvíc peněz, má všechno včetně pravdy. Kam se poděla nezávislost a kritické myšlení? Kam se poděla demokracie pro všechny? Autocenzura už zase bují, v médiích, v úřadech, ve firmách, všude. Sotva se lidi osvobodili z prostředí, kde po desetiletí museli držet hubu, už ji drží zase a dobrovolně. A to jim nehrozí kriminál. Dopracovali jsme se k bodu, že lidi jsou překvapený, když mohou říct, co si myslí a co cítí! Chápeš to? Kde to jsme!“

Když v létě začínal staronový magazín Reportér, skrz lidi stojící za projektem jsem tušil, že by mohlo jít o žurnalistický závan čerstvého vzduchu. Zatím z něj nejsem zklamaný. V prosincovém čísle jsem v něm našel reportáž o člověku, kterého mám mimořádně rád. Úplně mi to rozsvítilo den.

Mořeplavec Rudolf Krautschneider, na svůj věk (72) extrémně vitální člověk, teď v prosinci vyrazil ve vlastnoručně postaveném voru na 7měsíční plavbu k Americe a zpátky. Oceán přeplul už 15x, vždy na vlastních lodích.

Tak já nevím. Při tom množství různých a přitom stále stejných vtípků na příchod k nebeské bráně – lze se někdy ve slabé chvíli vyhnout představě, jak to bude na naší vlastní cestě tam? Mě takové myšlenky dostihly včera, když jsem v novinách zas našel ten už stokrát omletý komiksový námět.

Zalíbil se mi nápad, že se svým představám protentokrát nebudu bránit; ba naopak že jim pomůžu. Nalil jsem si a šel se posadit ven do zahrady pod smrk, do divně nezimního tepla předvánoční noci. A navodil si ten obraz.

Zdravím vás. Toto mi někdo neznámý už před dlouhou řadou let poslal do mailboxu. Některé věci ale nikdy nevyhodíte. Můj přítel otevřel zásuvku prádelníku své manželky a vyndal z ní balíček zabalený do hedvábného papíru. Nebyl to ledajaký balíček, ale

Autentický přepis příspěvků tehdejšího Soapbox fóra týkajících se událostí teroristického ataku 11.září 2001 na cíle v New Yorku a Washingtonu DC, USA tak, jak jsem je dostával od brokera a ostatních amerických kolegů traderů na svůj trading desk a přehrával

Q) Ahoj Tome, můžu mít na Tebe jednu vyloženě neobchodnickou, a zároveň velmi osobní, otázku? Na jedné straně ze spousty Tvého psaní cítím nefalšovanou touhu anebo snad dokonce potřebu pomáhat druhým a sociálně soucítit se slabšími a chudšími. Z toho

Rok co rok se ministr vnitra společně s policejním prezidentem veřejně pozastavují nad tím, kolik lidí hyne na českých silnicích. Vždy přitom vyslovují fráze, které zní, jakoby je stávající situace opravdu a upřímně tížila a chtěli s ní NĚCO dělat.

Metropoli opouštím v osm po Cínovecké E55; v protisměru se už začínají formovat kolony typického pražského pracovního rána. Obvykle ve dni volna mířívám lyžovat do Jizerek nebo Krkonoš; ne však dnes. Do navigace mačkám jako cílové místo tajný tip od mého lyžařského kamaráda Honzy France: Klíny v Krušných horách, mně neznámý resort téměř na hranicích s Německem. Údaje z gépéesky mě překvapují – půjde o pouhých 99 km cesty; o nic víc, než do Jizerek, a míň než do Krkonoš. Prý nebudu litovat. Jsem zvědav.