Americký kousek historie se po necelém půlstoletí zopakoval: obecní zastupitelé z kanadského Calgary nechali olympijského černého Petra v dlani někoho jiného. V pořadí už páté nominované město vrátilo kandidaturu pořadatelství ZOH 2026, když v listopadu 2018 městská rada kanadského Calgary jednomyslně odmítla přihlášku jen pár dní poté, co 56 procent místních obyvatel si vybralo své […]
Zimní olympijské hry se během života většiny čtenářů tohoto magazínu přetransformovaly bez nadsázky měrou šokující. Hned první poválečná zimní olympiáda učarovala všem přítomným kouzelnými panoramaty zasněžených engadinských Alp v okolí švýcarského Svatého Mořice. Následovaly hry v kolébce lyžování, norském Holmenkollenu, v roce 1952, vystřídané majestátními scenériemi italské Cortiny d’Ampezzo v roce 1956. Přímí účastníci pak […]
Čím dál víc lyžařů se po sjezdovkách nepohybuje jen směrem dolů – což může vyústit v závažný problém. Jde o zlý sen každého střediskového manažera: rolba s navijákem začala upravovat uzavřenou večerní sjezdovku, po které ve tmě tiše pochoduje skupinka skialpinistů. Jeden z nich jde v předstihu sám a neví nic o rolbě ani navíjecím […]
Kývající se starej Brůna býval trýznivou noční můrou nejednoho z nás, dětí husákovské generace. Avšak i dnes může představa smrtonosné studny právem kazit spánek mnoha lyžařů. „Když napadne prašan, neexistují kámoši,“ říká se. A ačkoli je takové rčení nejspíš stejně staré jako lyžování samo, jde o dost nebezpečný nápad, jak ostatně dokladuje každá skončená zima. […]
Severoamerická a evropská střediska se ocitla ve srovnávací hře, v níž se neměří stejným metrem. Ta zpráva svého času obletěla svět: americký zákazník řetězce Subway zažaloval fastfoodovou společnost za to, že v reklamě propagovala stopu dlouhý (30 cm) sendvič a ten jeho byl o kousek kratší. Ačkoli změřit sendvič se zdá být poměrně snadné, firma […]
Jeden z nejúspěšnějších tuzemských trenérů, ve světě mnohokrát uznávanější než v domovině. Nic tak neobvyklého – na mysl se dere třeba srovnání s fotografem Janem Saudkem, stiženým stejným prokletím. Avšak skutečně prokletím? Jak vidí běh své celoživotní kariéry a okolnosti, které ji formovaly, sám protagonista, sjezdařský trenér Pavel Šťastný? Je to vůbec poprvé, kdy Pavel […]
Zlopověstné tažení #MeToo neminulo ani lyžování. První vážný skandál řešila předloni Kanada, vzápětí se zčeřily hladiny v Rakousku. Šlo o rakouskou mediální aféru z kalibru těžkých; paní Nicola Werdenigg, sjezdařská reprezentantka ze sedmdesátých let – tehdy závodící pod dívčím jménem Nicola Spiess – po více než čtyřiceti letech prozradila novinářům, že během své kariéry byla […]
Jakkoli my tuzemci nejspíš budeme – a jistě, z dobrých důvodů – argumentovat majstrštykem Ester Ledecké, faktem zůstává, že jedním z dalších pamětihodných momentů posledních Her v Pchjongčchangu bylo historicky první běžkařské zlato pro USA, vybojované dvojicí dam léta rozmnožujících krásy běžkařského sportu, Jessie Diggins a Kikkan Randall v týmovém sprintu. Bezpochyby šlo o osobní triumf jejich letité tvrdé dřiny, výdrže a nasazení, současně jistě však i o demonstraci pozoruhodného týmového ducha amerických klasických lyžařek, nemajícího na soudobé scéně disciplíny obdoby.
Že závodit v lyžařských sportech stojí nemalé peníze, se ví. Jde však o státní, sponzorské, anebo vlastní prostředky? Odkud jsou placeni tuzemští lyžaři, nakolik se liší schémata financování jednotlivých sněhových sportů a jak zabezpečují své národní týmy ostatní lyžařské velmoci?
Během ledna nám značky dodaly své modely lyží určené do redakčního NORDIC Skitestu a od té doby nebylo týdne, kdy bychom se s lyžemi nedostali na sníh – obvykle vícekrát. Dosavadní zima našemu testování přeje nejen co do hojnosti sněhových podmínek, ale i jejich rozmanitosti. Základní důvody, proč testujeme právě nowaxovou pokročilou a proč začátečnickou […]
Ambice je zjevná: oddělit se od davů značených lyžařských magistrál a ochutnat trochu přírodní divočiny. Sám to považuju za přirozený evoluční proces určitého lidského druhu lyžařů klasických i alpských: jakmile docílíme jistého stupně svých dovedností (obvykle v bodě dlouhodobé stagnace v úrovni rozumného maxima osobního potenciálu), zalačníme po lyžování na netknutém sněhu, pěkně nahrubo a nadivoko. Upravované běžecké tratě mají nepochybně své místo, důvod i půvab, chybí na nich ale autentický kontakt s ryzí přírodou, o samotě. Lyžování ve stopách nezasáhne duši silou, jako když žádné stopy nikde před sebou nevidíme.
Pokud jste jako většina závodníků, nejspíš máte doma vak plný běžek, možná několik. Podobně jako vybrat si vhodný pár v obchodě, zvolit si správné lyže do svého závodu je neméně důležité. Předsoutěžní testování bývá jednou z typických pastí, v nichž se ztrácí čas a mentální koncentrace, mešká kvalitní rozcvičení, nemluvě o startu na špatném páru lyží.
Bylo by nejspíš nemožné snažit se pokrýt každou nuanci produktových inovací všech hlavních výrobců bez toho, aby tím byla popsána většina stran magazínu nepřehledně dlouhými tabulkami rozměrů, délek, flexí, struktur, barev a taky nekonečných superlativů o výjimečnosti a kvalitě, tak jako v předchozích letech. To by ale nebylo příliš ke čtení a upřímně, já bych se do takového typu psaní ani nepouštěl. Namísto toho, abych nudil přepisem informací a dat, které lze najít v obchodních katalozích a které pro většinu čtenářů příliš neznamenají, požádal jsem národní zástupce značek, aby mi ze svého sortimentu ukázali na stěžejní produkty, jež v této sezóně chtějí z nějakého důvodu vyzdvihnout. Některým z nich tu budu věnovat pozornost, prohlédnu je uživatelsky praktickýma očima a popíšu snad civilnějším jazykem, než onou jalovou marketinštinou reklamních brožur; čest nemnohým výjimkám. (Vyhrazuju si o tom vědět svoje, byl jsem nucen probrodit se odshora dolů všemi.)
Se životem se to má jako s divadelní hrou. Nezáleží na tom, jak je dlouhý, nýbrž jak kvalitní. Pro úvod do dnešního příběhu nemusím „znovuobjavovať fúrik“. Věci totiž lapidárně shrnul můj kolega a profesní vzor Ivan Sosna, když před lety do diskuzního fóra napsal: „Jo, Trnka je rapl. Že s ním není snadné vyjít, by […]
Jednou z Waltových sportovních vášní bylo lyžování.
V roce 1938 jej vyhledal rakouský imigrant a lyžařský šampion Hans Schroll a ukázal mu panenskou oblast nedaleko kalifornského Lake Tahoe, dnešní Sugar Bowl. Přesvědčil Disneyho, aby se stal v novém skiresortu investorem. Za Disneyho peníze tam pak postavil lyžařskou chatu a po Waltovi pojmenovanou sedačkovou lanovku obsluhující hlavní kopec Mt. Disney.
V roce 1958 točil Disney ve švýcarském Zermattu film The Third Man On The Mountain a zamiloval si známou scenérii. Koupil pohlednici a poslal ji svým vývojářům do Kalifornie se strohým vzkazem: „Tohle postavte.“ (Rok nato v anaheimském Disneylandu otevřeli věrnou napodobeninu Matterhornu v poměru 1 : 10 s umělými stromy a vodopádem, na vrcholku posázenou skleněnými kuličkami pro věrnější ledovcový dojem. Bobovou horskou dráhu vedoucí skrz naskrz horou obsluhuje personál v bavorských krojích, hovořící s německým dialektem.) Walt se začal tamních Švýcarů vyptávat, jak se lyžařský resort provozuje, jak byl Zermatt naplánován, jak se tam starají o hosty. Rychle nabyl přesvědčení, že kdyby podobný provoz vlastnil, dokázal by vše navrhnout a zorganizovat mnohem líp.
Pár let nato, když byl Walt přizván jako klíčová osobnost do pořadatelského týmu zimní olympiády ve Squaw Valley, potkal se tam s bavorským expertem Willy Schaefferem. Ten později začal prozkoumávat jednotlivé západoamerické lokality pro Disneyho nový horský resort. Do úzkého výběru se dostal kalifornský Mammoth a několik míst v San Bernardinu poblíž Los Angeles.
Rozkošný kousek geniálně jednoduchého – a třeskutě upřímného – marketingu dorazil z orienťácké Mekky těchto dní, švédského O-Ringenu. Kdo není zabedněný, toho velmi znepokojuje, pokud ne přímo decimuje a/nebo na živobytí ohrožuje, vůkolní dlouhotrvající sucho. Nikdy by mě nenapadlo, že mi bude stačit pokosit zahradu jedinkrát za rok, kdy navíc budu muset číhat na stav […]
Pan Lance Armstrong měl tento týden na svém internetovém rádiu echt zajímavého hosta. V Lanceho coloradské rezidenci se zastavil lyžařský enfant terrible Bode Miller. Během nenudící hodiny probrali mimo dalšího Bodeho mládí v nekonvenčním rodinném prostředí, mentální aspekty vysokorychlostních sportů, Lindseiny roupy měřit se s chlapy či Bodeho nový podnikatelský směr v oblasti experimentálního chovu […]
Jó, starý časy. Chutnají mi jejich náhodné, nečekané závany.
Tuhle u Lance Armstronga v Aspenu vzpomínala Chris Evert na to, jaký býval Aspen v osmdesátých letech a jak tam tehdy trénovaly s Martinou Navrátilovou: lyžovaly od 9 do 13, pak šly od 15 do 17 hrát tenis, pak půldruhé hodiny do posilovny. MN šla ještě večer hrát basket. (Cca 33′ stopáže.)
Takhle kamarádsky spolu se chystaly tehdejší světová jednička s dvojkou na vzájemné bitvy o tenisový trůn. Dnes něco nepředstavitelného.
Současně jsem narazil v tamním dobovém tisku (1976) na pozoruhodné lidové lamentatio na tehdejší aspenské poměry: čtenář Aspen Times se ptal, proč by měl resort Aspen, využívající státní pozemky, mít tak vysoký profit (citoval $5 mio zisku z $15 mio obratu).
Veřejná odpověď střediskového manažera se v mnohém podobala vysílání legendárního rádia Jerevan: nešlo o profit $5 mio, ale poloviční, marži tedy ne 33 %, nýbrž 18. A to se ještě musí vyplácet akcionářům dividenda a vůbec, chudák Aspen si dokonce musí $3 miliony vypůjčit, aby měl na provoz a nějaké ty investice.
Nezřídka na blogu i v živých rozhovorech s lidmi ze skiareálů zmiňuju své přesvědčení, že sněhová branže se má marketingově co učit od vyspělých golfových provozů, najmě těch amerických a anglických.
Nedávno jsem při nějakém svém nevyhnutelném čekání listoval v pár měsíců starém anglickém Today’s Golfer a americkém Golf Magazine. Tyhle golfové měsíčníky připomínají (mimojiné) svým křídovým papírem, počtem stran i objemem velkoryse pojaté inzerce starý dobrý anglický Daily Mail Ski & Snowboard či americký SKI ze svých heyday dekád – osmdesátek a devadesátek.
V obou golfových časopisech jsem si prohlížel zejména celostránkové inzeráty na golfové destinace a všímal si v nich použitých marketingových přístupů. Pár jsem si jich rovnou nahrubo ofotil s tím, že k nim tady na blogu zmíním pár slov. Poněvadž jak kdekomu v oboru tvrdím a dál budu, golfová branže má na prodej velmi podobný artikl velmi podobnému publiku, jako horská střediska.
Podobnějšímu publiku, než se mnohým může jevit.
Tomu říkám požehnání v přestrojení: vinou krize si gastro branže utahuje šrouby. V horských resortech se tak začíná jíst rychleji, zdravěji a výběrověji.
Dokonce i klaun Ronald McDonald zaznamenal, že efektivita jeho původně strohého fastfoodového modelu uvadá. Když si u něj dnes objednáte jeho odolatelnou žemli, prakticky všude už dostanete na výběr nějakou zdravější alternativu ke smaženým přílohám – přinejmenším ve formě několika druhů zeleninových nebo ovocných salátů. Podobné tendence se pomalu začínají prosazovat i v horách.
Gastro segment v lyžařských střediscích drží neslavný primát oblasti s obecně nejnižší úrovní zákaznické spokojenosti. Ta výlučně nesouvisí jen s vysokou cenou a/nebo nízkou kvalitou jídla a nápojů; nejcitlivějším problémem bývá hodnota, pro většinu lidí zahrnující úroveň nejen stravy, ale i zážitku v provozovně (atraktivita prostředí, přívětivost a rychlost obsluhy, přelidněnost atd.).
Vnímání hodnoty zásadně ovlivňuje nakupovací rozhodování lidí. Když posuzují koupit si skipas, ubytování, lyžařské lekce, oběd či cokoli jiného, v duchu posuzují hodnotu. Pokud se jim nezdá adekvátně vysoká, ztratí zájem. Neznamená to, že musí nutně zůstat o hladu – posoudí alternativu s pro ně příznivější hodnotou. Nají se dole ve městě, po cestě u pumpy, zabalí si doma jídlo do alobalu anebo odlyžují na tyčinkách z kapsy.