Branže by se měla zaměřit na demontáž nejrůznějších typů strachů matek od dětí a rodin mileniálů.

Předešlý článek jsem pojal coby jakýsi teaser pro svou analýzu překážek bránících lidem vyzkoušet si lyžování, jež vyjde v březnovém SNOW 102. Dnes navážu pokračováním upoutávky.

V jarním printovém magazínu okomentuju výsledky průkopnické dotazovací studie, v níž se americká asociace horských středisek NSAA (v takovémto rozsahu bezprecedentně) zajímala o důvody, proč svatý grál branže – rodiny s dětmi a bezdětné rodiny – nejezdí lyžovat.

Náhled grafu zde nechávám záměrně nečitelně miniaturní; je z něj nicméně patrná kvantita (dohromady dvaceti) konktétních překážek, které nelyžující americké rodiny v průzkumu nejčastěji deklarovaly. Aniž bych byl specifický, většina důvodů se týkala právě v perexu naznačeného strašení matek a mladých rodin různými předsudky, mýty či mediální manipulací.

Nicméně identifikace problému je jen prvním (byť kritickým) krokem z několika dalších nezbytných.

Co když sofistikovaný oborový marketing spadl do pasti výroby FANDŮ lyžování – namísto produkce samotných LYŽAŘŮ?

Schválně. Přeneste se časem nějakých patnáct let zpátky – klidně třeba třicet, pokud na to máte věk – a vzpomeňte na svůj tehdejší domácí rozpočet.

Nyní zkuste vyjmenovat nějaké věci, za které pravidelně platíte dnes, ale neplatili jste tehdy – nejspíš jste o nich neměli ani páru. Dost pravděpodobně vás napadnou položky jako smartphone, notebook, tablet, kabelovka, internetové připojení, datové služby.

Pořád, stejně jako tehdy, i dnes platíte za jídlo, bydlení, šaty, nábytek, dopravu nebo knížky; ve většině standardních domácností jsou však pevnou součástí rozpočtu (mnohdy jednou z nejdůležitějších) položky související s konzumací různého informačního a zábavného obsahu v reálném čase.

Pokročilé internetové připojení se však nestalo požehnáním (či prokletím, v řadě případů) pouze na uživatelské straně prohlížečů, nýbrž i na té druhé, dodavatelské (někde tam vnu těch přístrojů!). Přineslo netušené marketingové možnosti.

Dosud šlo o to, co střediska provádí přírodě. Odteď může jít o to, co příroda začne oplácet skiareálům.

Oregonský Mt. Hood si chtěl v roce 2013, pár let po Obamově podpisu na sbírce zákonů umožňující horským střediskům realizovat do té doby ochranářsky blokované projekty letních atrakcí, konečně postavit na svých svazích to, co spousta jiných kopců už nezávisle na Obamovi dávno má. Tedy soustavu tradičních bikových trailů napříč svými sjezdovkami, obsluhovaných stávajícími lanovkami. Rok předtím státní lesy středisku projekt řádně povolily.

Povolení okamžitě napadly čtyři místní ekologické organizace v čele s oregonskou buňkou po celé Americe pověstného Sierra Clubu. Zažalovaly státní lesy a požadovaly zrušení povolení projektu. Jako tradičně argumentovaly obavami, že bikové stezky poškodí horskou květenu, že provoz bude rušit život ohrožených druhů, nebo že eroze půdy kontaminuje tamní horské potoky.

Žaloba měla tradiční efekt, s jakým ochranáří počítali: zrušila původní povolení a nařídila oregonskému středisku vypracovat novou, náročnější studii dopadu na životní prostředí. A oddálila tím případnou realizaci projektu na neurčito.

Dosud šlo o to, co střediska provádí přírodě. Odteď může jít o to, co příroda začne oplácet skiareálům.

S bagry paběrkujícími sníh z lesa nebo náklaďáky pendlujícími mezi skiareálem a desítky kilometrů vzdálenými silničními návějemi, není snadné snít dvakrát optimistické sny o budoucnosti zimní rekreace. Kdo by si před deseti či dvaceti lety představil, že počasí začne být tak skoupé, že nízko položené areály za celou zimu neotevřou a i ty vyšší budou rády, když vydrží v souvislém provozu 10 týdnů?

Dnes se provozní strategie středisek spíš než na jakoukoli expanzi zaměřují na starosti, jak si zajistit dostatek vody a jak s ní hospodařit, jak rozšířit nezimní aktivity, jež by zaplnily hotely a restaurace a jak udržet nějakou podobu celoroční pracovní síly. Nová enviromentální realita vystupňovala poptávku po energetické efektivnosti a po větších zdrojích vody – přírodní i recyklované. Nastartovala výstavbu nových letních atrakcí coby pojistky proti slabým zimám, což může rozjitřit – a nejspíš rozjitří – nové typy konfliktů s ochranáři.

Vrtochy panímámy přírody ohrožují čerstvé multimilionové investice do nových lanovek, zasněžování a restaurací na svazích. Půlstoletí nelítostných konfliktů amerických středisek s ekology, jimž překážela snaha horských resortů poskytnout návštěvníkům atraktivní prostředí, bylo vynulováno. Vynulováno vyšší mocí klimatických změn, jejichž vpád v takovéto síle čekal málokdo – či alespoň ne takhle brzy.

Po mém soudu jedno z nejlepších promo videí horské branže.

Nepřekvapivě extrémně jednoduchý, supersilný vzkaz o tom, že užít si lyžování není jen výsadou už otrkaných, nýbrž podobnou emoci lze okusit hned první den. A že lyžování umí být naplňující i bez plání prašanu po kolena, skalních dropů, triků na zábradlí snowparků a bez vyhřívaných lanovek.

Když jsem klip poprvné uviděl, přišlo mi na mysl tohle: vybavil jsem si všechny ty tupě ohlupující reklamy, co na nám z internetu, televizí a rádií zkouší atakovat nervový systém plus všechny ostatní naše biosystémy. Mluvím o zeleném skřetovi a všem dalším podobně obludném.

Nyní – namísto takových zvráceností být vystaven typu reklamy níže… touhle bych si nechal vymývat mozek třeba denně;

Mám to jak v té pohádce o Hrnečku vař: kdykoli otevřu téma neotřelých obsahů pro střediskový videomarketing, napadají mě další a další příklady originálních námětů, o nichž mi stojí za to napsat.

A snad tím poskytnout (či to aspoň zkusit!) nějaký inspirační tip tuzemským provozům, jejichž marketing ujíždí po – tak smutně obvyklé – úzkokolejce se zrezlými výhybkami na trase „Podívejte, jak je u nás krásně, ulejte se ze školy nebo ukažte prostředník šéfovi v práci a přijeďte k nám žít.“ (Jestlipak tyhle hrdinské fráze nebrainstormuje někdo, servilně hákující v kanclu skiareálu za miniplat?)

Dnes představím před několika lety novátorsky použitý videokoncept, který od té doby nikdo nenapodobil (o němž bych věděl, ať jsem korektní). Jde o počin světové celebrity Majka Douglase. Nemyslím však TOHO Douglase, nýbrž lyžařského Majka Douglase, světovou top star přezdívanou Kmotr freeskiingu.

Ten se týden před otevřením zimní sezóny 2011/12 dobrovolně uvěznil na vrcholku Whistleru v jednoduché boudě pro skipatrolu. S sebou měl jen notebook, kameru, spacák a lyže – s tím, že bude denně natáčet zákulisní videa z finálních příprav skiresortu na otevíračku.

Bez nadsázky propagační skvost nazvaný Mysl, tělo a duše Aspenu (MTDA) jsem objevil už předloni, v jeho prvním roce.

Doslova jsem tehdy napsal: „Bez výjimky učebnicové příklady, jak by se horské středisko mělo/ mohlo s noblesou a přitom civilizovaně, s nijak nepřepísklou komerčností prezentovat: krátká stopáž v souladu se současnými trendy, neinvazivní muzika, oblast prezentují reální, s místem osobně spjatí lidi, kteří mají co říct a umí to říct: jejich projev má hlavu a patu, plus duši mezi tím.“

Nic, co bych chtěl po čase na svých slovech měnit a co by neplatilo i o letošní verzi stejnojmenné videosérie.

V době, kdy (nejen lyžařské) brandy skáčou od jednoho reklamního chytáku k druhému v často očividně zoufalé a marné snaze trvaleji zaujmout, aspenský marketing si hrdě jede roky svou vlastní lajnu.

Pokud jde o videomarketing, osobně považuju za poměrně snadné produkovat slušné klipy – ale za sakra těžké videoklipy vynikající.

S o zlomkrk se vyvíjející sofistikovaností a dostupností technologií měly naše oči v průběhu posledních let privilegium shlédnout kvanta pozoruhodné videoprodukce. O střediskovém videomarketingu tu píšu průběžně celé roky dokola pod nejrůznějšími úhly pohledu; namátkou od netuctové tematiky přes otevíračkové reporty po třeba POV videoprodukci (což jsou ti – obvykle nejistě – lyžující marťani s krabičkami na přilbách).

Jak je těžké vyprodukovat výborný videoklip, o nic snazší není takový férově definovat pomocí nějakých univerzálních kritérií.

Přesto, kdybych se o takovou definici měl pokusit a být přitom stručný a (rádoby)kreativní, po výtečném videoklipu bych chtěl tři U: úhlednost, umírněnost a uvěřitelnost.

Schválně – přišel vám už někdy na mysl následující paradox?

Lyžařský průmysl zhusta sponzoruje nejrůznější sportovní esa, jejichž zviditelnění pak hledí využít při propagaci svého byznysu směrem k široké veřejnosti. Nejspíš v logice, že hvězdy/ hvězdičky závodních tratí a ramp snowparků budou tou pravou inspirací typickému lyžařskému BFU.

Nějakému týnejdžrovi možná; nejsou však dlouholetou, chronicky jak přes kopírák všude vzývanou modlou lyžařské branže – rodiny s dětmi?

A pro takovou lyžující mámu od dětí – kdo nebo co je asi inspirací?

Její sny budou v tomto ohledu asi trochu jednodušší. Nejspíš představa své spokojené rodiny někde v příjemném prostředí za slunečného dne na dobrém sněhu. Něco podobného.